Pátrání po předcích rodu Aismanů začneme v roce 1937, kdy se narodí paní Jarmila Zelenková. Je dcerou Bohumila Zelenky a Jiřiny rozené Aismanové, přičemž maminka Jiřina se narodí v roce 1914 Bohumilu Aismanovi, režiséru divadla v Poděbradech a Marii Mikolášové (*1892, ČB), a to půl roku po sňatku. Rodiče Bohumil a Marie žili v době sezdání ve Staré Huti čp. 6 [okr. Dobříš] a živili se jako herci. Zajímavostí je, že v kolonce pro svědky sňatku jsou uvedeni Josef Novák, hostinský ve Staré Huti čp. 6 a Jan Novotný, kočí ve Staré Huti čp. 6. Pravděpodobně šlo tedy o hostinec, ve kterém byl kočí u hostinského zaměstnaný.
Nicméně Stará Huť rodištěm Bohumila není, narodil se na pražských Královských Vinohradech (křtěný ve sv. Mikuláši) roku 1882 Václavu Aismanovi, obchodníkovi (uváděn také jako skladník v moučném skladu či krupař) ze Spáleného Poříčí a Kateřině rozené Kubáskové. Václav s Kateřinou se vezmou ve sv. Štěpánu na Novém Městě roku 1875 a zplodí spolu 4 syny. Kateřina však deset let po svatbě umírá a Václav si bere Josefu Hamplovou (*1863, Masečín). Mají spolu dalších 10 dětí (všechny byly pokřtěné v kostele sv. Ludmily, ale 6 jich zemře v útlém věku). Žijí na Vinohradech, které byly kdysi řídce osídleným územím s několika zemědělskými usedlostmi a oblíbenou destinace k procházkám Pražanů. Šlo o čtvrť středních vrstev, úředníků a klid a předměstský ráz sem lákaly i umělce a spisovatele.
Za Václavem a dalšími Aismany se však musíme vydat z Prahy na jihozápad, konkrétně do Spáleného Poříčí, kde se na čísle popisném 52 Václav narodí r. 1848 kováři Janu Aišmannovi (*1804) a jeho ženě Magdaleně Bílkové. V kovárně přijde na svět ještě dcera Marie a Aloisie a nejmladší syn Jan (*1856), u kterého je poznámka, že mu v Praze roku 1912 byla povolena změna příjmení na Eisman. Kovárna se nacházela kousek za návsí po levé straně směrem na Plzeň. Budoucí kovář Jan (*1804) je pak synem Josefa Aismana (*1762), rovněž kováře, akorát v sousedních Těnovicích čp. 9. Byť je při svém sňatku s Marií Benešovou z Veselé uváděn jako tesařský mistr. Kovářem je i Josefův bratr Kašpar a Prokop a i samotný otec Tomáš (*1728). Ten má zároveň i čestnou roli těnovického rychtáře. Šlo o klíčovou roli představitele vesnické samosprávy, který stál mezi vrchností (panstvím) a poddanými. Byl to většinou vážený sedlák (často z největšího gruntu). Spojoval funkci dnešního starosty + policie + menšího soudce. Organizoval robotu a daně a měl odpovědnost za pořádek, hospody, cesty, majetek obce. Chránil vesničany před excesy vrchnosti a jindy jako zástupce vrchnosti naopak vrchnostenská nařízení sám vykonával. Rody jako Aišman se v regionu objevují opakovaně jako konšelové a rychtáři.
Tomáš Aišman v Těnovicích svůj život dožije. Zemře v 64 letech v domku čp. 31, které přímo sousedí s kovárnou na čp. 9.
Těnovice byly původně připojené k panství Číčov, roku 1721 je však koupila hraběnka Anna Polyxena z Clary-Aldringen a obec byla oficiálně připojena ke Spálenému Poříčí. V 17.–19. století byly Těnovice typickou „gruntovní“ vsí. Přes svou malou velikost měly už v 18. století poměrně bohatou skladbu řemesel: bylo tam tkalcovství, punčochář, sládek a kovář.
V 18. století byl vesnický kovář v plzeňském kraji naprosto klíčovou postavou hospodářství – bez něj by nefungovalo zemědělství ani doprava. Kovářství patřilo k nejvýznamnějším a nejstarším řemeslům vůbec. Ve většině vsí bývala jedna kovárna na návsi a platba za práci byla často kombinací peněz a naturálií. Kovář se zaměřoval na výrobu a opravy zemědělského nářadí (pluhy, radlice, motyky, sekery, srpy, hřebíky), kování koní a údržba postrojů, opravy vozů a povozů ve spolupráci s kolářem, zámky, závory, kování dveří, mříže, někdy i zbraně. Kovář býval ve vesnici váženou osobou – měl odborné znalosti, pracoval s ohněm a železem (což působilo polomagicky) a přicházeli k němu lidé z širokého okolí.
Díky zápisu o Tomášově sňatku s Kateřinou Šuránovou v roce 1753, se dozvíme, že Tomáš byl jednak synem Vojtěcha (*1701) a pak z něj dostaneme neméně důležitou informaci vypovídající o tom, že se narodil v Předenicích u Přeštic. Vydáme se tedy na Horno+Dolnolukavicko nějakých 20 km západně od Těnovic.
Protože v 18. století byly změny příjmení v plzeňském kraji poměrně běžným jevem, setkáváme se s tvary příjmí Haisman, Hayžmon, Hejzmon, Heizman, případně s dalšími variacemi. Nešlo o úmyslné přejmenovávání, ale o důsledek tehdejší praxe zapisování obyvatel. Úředníci, faráři či rychtáři zapisovali jména foneticky, tedy podle toho, jak je slyšeli, navíc často nebyli místní. K tomu se střídaly německé a české vlivy, takže tvar jména závisel na jazyce zapisujícího i na místním dialektu. Tyto změny tedy neznamenají různé rodové linie – ve většině případů jde o týž rod, pouze zapisovaný různými způsoby podle období, lokality a zapisovatele.
Narození Tomáše najdeme v roce 1728 v Předenicích, jeho otec Vojtěch je zde uváděn jako Hayžmon. Tomáš má 7 sourozenců, z nichž jen 3 se dožili dospělosti. Matkou všech byla Mariana Přibáňová, dcera Víta z Oseka. Její narození se nám najít nepodaří, byť v rozmezí let 1700 – 1710 se v Oseku rodí Vítu Přibáňovi jedno dítě za druhým. Jen ne Mariana. Teoreticky je možné, že Anna jedna z narozených dcer (*1706) mohla během života přijmout jméno Mariana. U některých farářů bylo běžné, že psali Mariana ženám, které se narodily jako Anna nebo Marie, zvláště tam, kde byla silná mariánská tradice. Půjčme si tedy do rodového stromu narození Anny, byť stoprocentní jistotu nemáme.
Ale vraťme se k Vojtěchovi (*1701), který spatří světlo světa také v Předenicích (jako Aižmon). Jeho otcem je opět Tomáš a matkou Dorota Wognerová/Boknerová. Vojtěch je jejich prvním dítětem, následují dvě dcery a po nich dalších sedm bratrů.
Sňatek Tomáše s Dorotou hledám nejdřív marně, pak mě ale napadne dívat se kolem roku 1700 (před narozením Vojtěcha) na sňatky v Předenicích, kde bude figurovat ženich Tomáš. A vyplatí se. Na sklonku roku 1700 skutečně kýžený sňatek dohledám. Žení se Tomáš Duchek s již výše zmíněnou Dorotou.
Vypadá to na klasické přijetí příjmí po gruntu či po chalupě. Důkaz o potvrzení domněnky přinese index narozených, kde jsou zapsány děti Jana Duchka (Tomášova otce) pod stejnými daty jako v samotné matrice děti Jana Hajžmona. Zásadní ujištění nalezneme pak v gruntovní knize, kde se dočteme, že na tzv. Duchkovském gruntu kdysi žil nějaký Duchek a od něj ho koupil Janouš Hajžman. V r. 1700 však grunt Janouš již jako Duchek odevzdal svému synovi Tomášovi (*1678).
Jako Duchková je v matrice zemřelých zapsána i Tomášova matka Markyta rozená Turková, kterou si Janouš vezme v roce 1676. Markyta zemřela v roce 1680 ihned po porodu spolu s právě narozenou dcerou Dorotou. Vdovec Jan si 3 měsíce nato vezme Kateřinu Součkovou. Po její smrti v roce 1699 se ožení potřetí – s Markytou Viktorovou.
První písemná zmínka o vsi Předenice pochází z roku 1239, kdy ves patřila Kladrubskému klášteru. V 15. století se ves rozdělila na dvě části – první část byla jen opevněný dvorec, kterou držel rod Předeniců z Předenic. Druhá patřila k statku Snopoušovskému. Zde stála tvrz. Její poloha se klade do prostoru kolem dnešních domů a návrší nad potokem. Viditelné jsou už jen relikty valů v zahradě čp. 27.
Historické jádro vsi je chráněno jako archeologicky významná oblast, protože zde leželo původní středověké sídlo. Rod Snopoušovských držel v okolí dvě tvrze ve Snopoušovech, části Předenic i sousední vesnice (Čižice, Lišice). Proto nepřekvapí, že finální kroky při pátrání po Aismanech vedou do Lišic, obce, která se koncem 16. století dělila na dvě části (snopoušovskou a lišickou). V roce 1614 obě části spojil koupí Jáchym Loubský z Lub a tím byly Lišice trvale připojeny k dolnolukavickému panství.
Prvním Hajšmanem v Předenicích byl tedy Janouš na Duchkovském gruntu. Z gruntovnice pro panství Dolní Lukavice se následně dozvíme, že Janouš byl synem Bartoloměje Hajžmona z obce Lišice, jen pár kilometrů vzdálené od Předenic. A Bartolomějem, jehož narození můžeme datovat někdy do roku 1620, naše pátrání ukončíme. Gruntovní kniha je sice plná Hajžmonů, ale s naprostou jistotou je všechny nenapojíme. Víme jen, že Bartoloměj hospodařil na statku čp. 12, který zdědil s nejvyšší pravděpodobností po otci, a zároveň, že se v Lišicích na jiném statku vyskytoval jakýsi Ondřej Hajžmon (*cca 1600), který se sem kdysi přiženil. Ten měl s manželkou Annou 8 dětí: Mikuláše, Kašpara, Matěje, Jana, Vítka, Tomáše, Ondřeje a Kateřinu. Některé z těchto dětí Lišice opustily a rozutekly se i do okolních vsí. Časově by náš Bartoloměj mohl být Ondřejovým devátým potomkem, ale nikde není zapsaný mezi jeho nápadníky/dědice. Existuje samozřejmě možnost, že Ondřej věnoval Bartolomějovi, coby svému nejstaršímu synovi, jiný svůj statek ještě za svého života, a proto byl Bartoloměj při dělení otcova dědictví vynechán. Protože svůj podíl již obdržel. Ale jak píši výše – jsou to jen domněnky (byť vysoce pravděpodobné), které nelze žádným zápisem prokázat. Jistotu by přinesla starší gruntovní kniha, na kterou je v textu té jediné zdigitalizované odkazováno, ta se však bohužel nedochovala.
Zároveň však mohl být Bartoloměj synem i jistého Tomáše Heischmona, protože v nejstarší matrice pro farnost Dobřany nalezneme v r. 1632 údaj o narození Víta, syna Tomáše. A o pár let později se rodí další Vít, tentokrát však Ondřejovi. Oba v Lišicích. Bartoloměj tak mohl být synem jak Ondřeje, tak i nám více neznámého Tomáše.
Pokud bychom připustili myšlenku, že byl Bartoloměj nejstarším synem Ondřeje, pak by nic nebránilo hypotéze, že Ondřej se do Lišic mohl přiženit z 20 km vzdáleného Nepomuku. Na ten totiž nepřímo odkazuje zápis v rejstříku berní ruly z roku 1654, kdy pod příjmím Haczman nalezneme odkaz právě na Nepomuk a jistého Ambrože, povoláním mandlíře. Ale to jsme opět již v hypotetické rovině.
S jistotou víme jen to, že v roce 1654 – v době vzniku berní ruly – žil v Lišicích jistý Bartoň Hečman, který obhospodařoval 40 strychů rolí (19 z toho osíval), což je cca 11 ha, měl 4 potahy, 4 krávy, 2 jalovice, 18 ovce a 3 svině. Počet potahů (koňů nebo volů) vypovídal o ekonomické síle hospodáře.
Sedlák s více potahy mohl obdělávat větší výměru půdy, měl větší povinnosti vůči vrchnosti (roboty) a býval brán jako bohatší hospodář. Protože víme, že v Lišicích bylo v době sepisování BR pouze 6 hospodářů, vidíme také, že právě Bartoň měl potahů nejvíce.
O tomto Bartolomějovi dále víme, že již v roce 1653 je zmiňován jako rychtář, což znamená, jak již víme z povídání o Tomášovi z Těnovic výše, také rychtáři, že patřil k nejváženějším sedlákům. Se čtyřmi potahy mohl obdělávat větší lán či víc polí, případně vykonávat těžší roboty, vozit dřevo či obilí. Čtyři dojnice znamenaly slušnou produkci mléka a možnost odchovu telat. 18 ovcí pak ukazovalo na produkci vlny, masa, a někdy i mléka. Kdo choval víc ovcí, často měl větší louky a pastviny.
Rychtář v české vesnici 17. století byl klíčovou postavou místní samosprávy, a jeho úloha zasahovala do téměř všech oblastí života poddaných. Byl nejváženějším mužem ve vsi, hned po knězi, pokud byl v obci farář. Jeho prestiž vycházela z několika faktorů. Pokud byl zvolen sousedy, ale schválen vrchností — měl důvěru obou stran. Měl právo nosit rychtářskou hůl jako symbol úřadu a účastnil se porad s vrchností, někdy i menších krajských shromáždění. Jeho slovo mělo váhu při rozhodování o polních pracích, pořádku, sousedských sporech. Zpravidla to býval starší muž, respektovaný pro rozvahu, zkušenost a majetek.
Snadno si tak představíme Bartoně v jeho rychtářském stavení ve východní části lišické návsi. Nebyl to největší grunt v obci, ale jeho poloha jen pár kroků od kovárny – dělala z domu přirozené centrum dění…
Zde Bartoň začínal každý svůj den, a zvuky ze sousední výhně se staly neodmyslitelnou kulisou jeho úřadování.
V časném jitru, kdy se nad Lišicemi teprve zvedala mlha od Úhlavy, vyšel ze svého stavení a usedl na lavici před domem. Přemýšlel, co ho dnes krom práce na hospodářství čeká. Co asi bude řešit za spory? Ví, že bude muset potvrdil robotní seznam pro panský dvůr. Těší se ale na večer. Protože pak se nebe zbarví do měděna — barvy, kterou Bárta miloval. Pomalu sejde přes cestu a kolem kovárny se spustí až dolů k řece. Usadí se na starý pařez a v milované Úhlavě bude pozorovat barvy soumraku.
A voda bude šeptat, jako by vyprávěla staré příběhy. Bartoň má tohle místo rád — od dětství sem chodil smývat prach z práce na poli i starosti z hlavy. Občas kolem proběhla vydra, jindy se zvedl vítr v korunách stromů a přinesl vůni sena z okolních luk.
Vzpomíná a v myšlenkách je u svých dětí.
Jak se jim v životě asi povede?
Bárta netuší, že jednou se jeho prapravnuci budou věnovat kovářskému řemeslu, které se jeho rodem dál povine jak černá začouzená stužka a jeho následovatelé obsadí mnohé kovárny v okolních vsích.
Voda příjemně chladí unavená chodidla a Bárta se zvedne k odchodu do chalupy. Pomyslí si, že svět je někdy krásně jednoduchý. Stejně jako pohanková kaše, která na něj čeká v rychtovně na stole ….
