Příběh rodu Bednářů začneme v roce 1916 v Prostějově, kde se narodil Jaromír Bednář, syn Antonína Bednáře, správce mlékárny a Marie roz. Horáčkové. Světlo světa spatřil na čísle popisném 15 v Petrské ulici (nyní Wolkerova), která byla jednou z tradičních tkalcovských ulic ve městě. Jeho otec Antonín (*1885) se však do Prostějova přistěhoval z rodných Drnovic, vesnice u Vyškova, vzdálené cca 30 km jižním směrem.
Antonínův otec se jmenoval rovněž Antonín (*1847) a matka se jmenovala Marie Olejníková. Byla Antonínovou 2. manželkou, první zemřela po 10 letém manželství a šesti zplozených dětech. Z nich přežil jen nejstarší František (*1873). Antonín ml. měl ještě 4 mladší sourozence, ovšem ani jeden se nedožil dospělosti. Antonín st. pak pocházel z šesti dětí a zde alespoň u dvou víme, že vstoupily do manželství a zemřely ve vyšším věku. Posledním Antonínovým sourozencem byl František, který zemřel jako roční pouhých 14 dní před úmrtím svého otce Martina (*1816). Tříletý Antonín tak svého otce téměř nepoznal. Tím se mu stal František Kaláb, kterého si pozůstalá vdova Františka (roz. Hynštová) v roce 1854 vzala za manžela.
Zmíněný Martin se do Drnovic přistěhoval mezi roky 1844 a 1847. Víme, že první 3 děti se mu narodily v Rychtářově na čp. 15 a další 2 už v Drnovicích 28.
Indikační skici [IS] z roku 1840 uvádějí jako majitele čp. 28 ještě Viktorína Raupu, potvrzuje to tedy výše uvedenou informaci, že se zde rodina Martina Bednáře usadila o pár let později. Jde o stavení v zástavbě v S-J směru, kde se domy sobě podobají jako vejce vejci. Všechny jsou situované stejně a všechny jsou nespalné, tedy z cihel či kamene.
V době, kdy se Bednářovi stali drnovickými obyvateli, byla v obci podepřena pilíři kostelní věž, protože hrozilo její zřícení. Asi o 20 let později (v letech 1866–1869) zde byl na přání Jana Mundyho postaven zámek. Stavba navázala na půdorys staršího hospodářského dvora. Ve stejné době byl z iniciativy Jana Mundyho postaven také drnovický cukrovar, což mělo za následek ukončení provozu jednoho z mlýnů. Nachází se zde kostel sv. Vavřince, ve kterém najdeme hrobku Mundyů.
Drnovice opouštíme a na dalších 180 let se v čase přesuneme do vesnice s názvem Rychtářov. Martin se zde roku 1816 narodí Jiřímu Bednářovi a Josefě Otevřelové. V matrice narozených je rodný dům uváděný pod číslem popisným 15. [Z knihy o Rychtářově autora F. Sochora však víme, že dnešní čp. 15 je staré číslo 9.]
Obec leží 8 km od Vyškova, částečně v malé údolince, částečně na mírném návrší. Ze tří stran je chráněna mohutnými hlubokými lesy a jen směrem jihovýchodním je hradba lesů přervána …, tolik z knihy o Rychtářově od Fr. Sochora, někdejšího místního učitele. Díky své poloze byl Rychtářov uchráněn od vpádů a zpustošení od nepřátelských vojsk. Hlubokými údolími, na straně jedné směrem severovýchodním a směrem jihozápadním na straně druhé, protékají oba prameny Hané. Haná se připomíná již roku 1238 jako „Hona“. Z rybníku na návsi vytéká nepatrný potůček, jenž „Mlýnským žlíbkem“ proudí a do Velké Hané vtéká. Staří lidé vykládají, že v Mlýnském žlíbku za starodávna stával mlýn, který prý jednou velká voda odnesla. Také v údolí Malé Hané, v místě, kde končí cesta zvaná „Mlýnisko“, stával mlýn. Název se vztahoval k cestě k zaniklému mlýnu pod Hrádkem v údolí Hané, která vedla „úvozem za dědinou k Rohlině“.
Domy jsou zde postaveny ve dvou souběžných řadách, uprostřed je podlouhlá náves s hasičským skladištěm, kostelem, farou, rybníčkem, a šesti domky.
V roce 1644 bylo údajně ve vsi 47 domů a roku 1793 55 domů. Usedlíků v roce 1628 bylo snad 28. Kdysi obec počínala nynějším číslem 10 a končila na téže straně číslem 23. Na souběžné straně počínala číslem 52 a končila číslem 35.
„Na konci osady neb i za humny ohraženými zídkami neb ploty bývaly bránky, proto pole za nimi nazývána podnes „Zábranice“ („Zábraničky“), tedy pole za brankami.“
Vraťme se ale k našemu Martinovi … na patnáctce se narodí jako poslední, jeho otec Jiří Bednář (*1787) má rodiště již na čp. 26. S manželkou Josefou zplodí krom Martina ještě další 3 syny a 2 dcery. Podle záznamu o sňatku z roku 1809 je však Jiřímu v té době již 50 let a je vdovcem. Což s jinými zjištěnými informacemi zrovna nekoresponduje. Nakonec se kolegovi podaří vypátrat, že zmíněný záznam byl opraven mylně a původně zapsaný věk ženicha – 23 let – byl správně. Ačkoliv se Jiří narodil na čísle 26/37, tak jeho otec Josef i děda Jiljí pocházeli z č. 9/15 že se vlastně Jiří vrátil na statek po dědovi, protože jeho strýc Tomáš (nevlastní bratr Josefa), který tam žil, zemřel bezdětný. Jiljího bratr Lukáš a jeho potomci žili hned vedle na čísle 10/16.
Sám Jiří je synem Josefa (*1752) a Marie Koudelové. I Josefovi otec zemře velice brzy, a tak jako téměř osmiletý získává nového otce v druhém manželovi své matky.
Roku 1779 se Josef ožení s výše zmíněnou Marií Koudelovou, o 14 let později mu matka Barbora přenechává pololánický grunt čp. 37 (st. 26) se vším příslušenstvím – 3 koně, 1 vůz, 1 pluh a 2 brány. Zároveň se dozvídáme, že po Josefovi dědil grunt jeho syn Šebestián. Jenže narození dítěte jménem Šebestián v matrice nenajdeme. Vysvětlení přinese až wikipedie, kde se dočteme, že Šebestián slaví svátek 20. ledna, na výročí svatého Fabiána papeže a že od 11. století byli oba uctívání ve dvojici. A dítě jménem Fabián se již dvojici Josef a Marie narodí.
Z knihy se dále dozvíme, že „v Rychtářově bývalo zvykem, že prvorozenec na gruntě dostával jméno otcovo. Když se to opakovalo, i usedlost dle toho obdržela přezdívku: např. U Frantinů, U Macků (od Matěje), U Kadlů. Mnohé přezdívky mají původ po dřívějších majitelích gruntů, např. U Loničků, U Badalů, U Moralů. Jiné přezdívky vznikly dle nápadnější věci nejblíže obytného stavení (U Studňů), také dle polohy chalupy byly tvořeny: Na Kotrbeli (na stráni), U Konců, U Zmolků (domek vedle zmoly), taktéž přezdívky dle bývalého zaměstnání – U krejčířů, zvoníků, bednářů…“
O škole v Rychtářově píše A. F. Slavík, že roku 1692 byla „bídná, ale učitelem obydlená„. Roku 1793 byl rychtářovským učitelem Josef Jan Hradecký původně myslivec, který vyučoval v najaté světnici v č. 44. Učírna byla malá, byly zde jen 3 lavice. Za kachlovými kamny měl Hradecký „peloušek“, kde si lehl a žáci odříkávali. Jeden žák ustanoven za dozor, stál blíže k učiteli a upozorňoval na vše, co se událo. Tehdy míval učitel hodně bídy, musel si přivydělávat i jinde. Koncem 18. st. byla konečně postavena škola (dnešní čp. 56).
Josefovými rodiči byli Aegidius [Jiljí] Bednář a Barbora Ševcová, kteří se brali roku 1743. Jiljí neboli Jilek měl již za sebou jedno manželství – s Veronikou Pavelkovou z Opatovic. Otcem Josefa se tak stal jako 60 letý. Po Josefovi přijde na svět ještě Ignác, který však po 3 měsících zemře. Samotný Jiljí ho po roce následuje. Z manželství s Barborou vzešlo 5 dětí (4 zemřely) a s první ženou Veronikou měl 1 dceru a 3 syny (Václav, Karel, Tomáš). Tomáš pak dědil grunt, což potvrzuje i kniha o Rychtářově v kapitole o rychtářovských rodech.
Prvním zástupcem Bednářovic rodu, který se usadil v Rychtářově, byl Kašpar Bednář (*cca 1654) syn Mikuláše ze Studnice. Do Rychtářova se přiženil roku 1682, a to k manželce Markytě Vejvodové.
Kašparovo narození v matrice nenajdeme. Můžeme ho ale datovat mezi roky 1654 a 1664. V té době je jeho otec Mikuláš zapsán v BR právě pro obec Studnice z roku 1654.
Ze studnické kroniky se dozvíme, že „jméno jest množného čísla a o původu názvu není zpráv. Osada vystavena do nerovného kříže, jehož středem jest kostel sv. Jiljí, delší rameno směřuje od západu k východu, jižně od něj fara. Hřbitov ve Studnicích se dříve nacházel na pozemku u kostela, který byl obehnaný kamennou zdí. Na tomto hřbitově se až do roku 1832 pochovávalo. Poté byl tento hřbitov zrušen, stromy na něm se vykácely a kamenná zeď rozebrala. Nyní se hřbitov nachází téměř na konci obce směrem na Kulířov.„
Ohledně pojmenování kostela se však pohybujeme v rovině dohadů a nejistot. V českých zemích se patrocinium sv. Jiljí šíří hlavně ve vrcholném středověku; u Studnic je to doloženo už 1342, což časově dobře zapadá. Šlechtická donace (Boskovicové) zas ukazuje, že kostel byl napojen na vrchnostenské prostředí – a právě tam se často prosazovala „mezinárodně prestižní“ zasvěcení. Symbolika sv. Jiljí zkrátka mohla být použita z jistého „módního“ vlivu, ale zároveň mohla být vhodná i pro krajinu a mentalitu osady. Sv. Jiljí je totiž v tradici poustevník spojený s lesem a (v ikonografii) s laní; současně byl vnímaný jako přímluvce v těžkostech. V lesnatějším, okrajovějším či „záhumním“ prostředí to býval patron, který komunitě dával dobrý smysl. O Studnicích ve starých dobách se o moc více nedozvíme.
Víme, že v polovině 16. století Studnice existovaly, protože místní lidé nerušeně káceli lesy patřící pustiměřskému klášteru. Proč prameny o Studnicích v letech 1342-1660 mlčí, nevíme. Snad se mohlo stát, že obec zanikla a v polovině 17. století byla obnovena, ale jistotu nemáme. Po více jak tři století tedy nevíme o Studnicích vůbec nic.
Za třicetileté války se v obci projevily menší škody než v jiných oblastech, i když vesnice jistě utrpěla škody průchody vojsk směřujícími na Vyškov a Brno. Za války zanikají ve Studnicích pouze 3 usedlosti. A tak po třicetileté válce bylo zde starých osedlých 1 lán, 1 tříčtvrtlán, 7 půllánů, 10 čtvrtlánů, 1 zahrada s poli a 3 domky bez polí, nově osedlé byly 1 půllán a 2 domky bez polí, nově pusté 1 lán a 3 půllány a starých osedlých 1 půllán a 1 domek. Obdělávalo se 512 měřic, pustých zůstávalo 180 staromoravských měřic polí III. bonitní třídy.
Studnice byly v 17. století součástí vyškovského panství, které patřilo k nejvýnosnějším panstvím olomouckého biskupa. Vyškovské panství celkem čítalo 18 vsí a 3 městečka. Z usedlostí a domů typických pro 17. století převažoval roubený dům, který vycházel ze stavebního řešení domu vesnického prostředí 16. století. Chlebové pece a vyhřívací pece (kamna) se ustálily v rohu hlavní světnice, byly obsluhovány ze sousední síně nebo přístěnku. Vaří se na otevřeném ohni pod komínem. U domů se snížila výška stropu.
Během 19. století procházel vesnický dům zásadními úpravami. K růstu zděných domů přispěl i Dvorský dekret z roku 1819, povolující poddaným výrobu cihel (vepřovic). Podstatnou změnou procházel vesnický dům nejen v konstrukci stěn, ale také topenišť, stropů (povalový strop vyměněn za trámový) a v používání střešních krytin, kdy se místo původních slaměných došků začala užívat tvrdá krytina. Také hliněnou zem nahradila dřevěná podlaha.
Se změnami stavební podoby vesnického domu úzce souvisel i rozvoj tradičních dřevozpracujících řemesel, mezi nimiž zaujímalo významné místo zednictví, truhlářství, kamnářství – a ano i bednářství. Řemeslo, které s největší pravděpodobností vykonával muž, kterému se právě proto začalo říkat Bednář. U většiny obyvatel Moravy dochází k ustálení dědičných příjmení v 16. století, od této doby se již obvykle přenášejí z otce na děti. Označení „Jan bednář“ se tak časem změnilo na „Jan Bednář“ a bylo předáváno dalším generacím, i když už se potomek řemeslu nemusel věnovat.
Bednář musel velmi dobře rozumět dřevu, protože každé sloužilo k jinému účelu. Kmeny nejprve štípal na dužiny a nechával je dlouho vysychat, dužiny pak přesně tvaroval tak, aby po stažení obručemi samy držely pohromadě. Sud zahříval nad ohněm nebo parou, aby se dřevo dalo ohnout, vyráběl a nasazoval dřevěné či kovové obruče, utěsňoval spáry vodou, rákosem nebo speciálními postupy – bez jediného hřebíku. Výsledkem byla nádoba, která dokázala po desetiletí sloužit k uchovávání piva, vína, medoviny, vody, zelí, obilí i soli. Bez bednářů by nefungovaly pivovary, vinice, statky ani dálkový obchod. Bednáři patřili k váženým měšťanským řemeslníkům a často byli sdruženi v ceších. Jejich práce byla natolik specializovaná, že se jednotliví mistři zaměřovali jen na určitý typ výrobků – například vinné sudy, pivní sudy nebo velké kádě.
Nevíme, čím byl Mikuláš, ani jeho syn Kašpar, protože dědické knihy jsou na podrobnější informace skoupé. Jisté je, že jejich předci bednářské řemeslo vykonávali a že ve spoustě chalup se nacházely předměty a nádoby, které byly jejich dílem. Nejedna hospodyně zadělávala těsto v díži od Bednáře, nejeden mlynář ukládal zrno do štoudví … A přesto zůstali nezaznamenáni. Ruce bednářů se však otiskly do dřeva, které uchovávalo mouku, vodu i chléb, a jejich díla se stala tichými svědky všedních dnů vyškovského panství.
