„No, my vlastně nejsme Hrdličkovi,“ řekne Evča s úsměvem. Podle vyprávění se na Hrdličku nechal přejmenovat už její dědeček. A ten byl Drbal. Změna příjmení není nic výjimečného, navíc je v tomto případě pochopitelná. Kdo by se taky chtěl jmenovat Drbal, že?
Protože data Eviných rodičů jsou ještě tzv. živá, přeskočíme je a pátrání po Drbalech začneme u Josefa, syna Františka Hrdličky [Drbala] a Marie Hendrychové, který se narodí v r. 1916 v Příbrami. Zajímavostí je, že malého Josefa křtil děkan Emanuel Hrdlička. A propos, zápisů s uvedením příjmení Hrdlička recte Drbal, anebo obráceně, je v matrikách poměrně dost. Nabízí se varianta, že přejmenovat se nechal nějaký Drbal v 19. st. a tihle všichni že jsou jeho potomky. Jak se však po nějaké době ukáže, překvapivě je všechno úplně jinak.
Josefův otec František (*1880) se narodil ve Zduchovicích kousek od vodní nádrže Kamýk nad Vltavou, nicméně jeho sourozenci jsou již rodáky příbramskými. V době sňatku s Marií Hendrychovou v r. 1906 je krejčovským pomocníkem, posléze je uváděn jako železniční zřízenec, a nakonec jako vrátný v Nádražní ulici v Rakovníku. Každopádně my v Příbrami virtuálně zůstaneme bezmála ještě 100 let, byť s jedním odskočením k pražskému Apolináři. Františkův otec Filip (*1847) se totiž narodí ve zmíněné pražské Zemské porodnici pro nemanželské děti. Jeho matka Josefa (*1810) je dítětem Šimona Drbala (*1768) bednáře a Anny Chmelíčkové. Protože si z Prahy vyžádám rešerši o narození Filipa, máme několik informací navíc jako bonus.
Z protokolu ošetřovanek a z klinického protokolu se dozvídáme, že Drbalová Josefa přišla do porodnice 29. 8. ve 2 hodiny v noci, rodila v 11 hodin dopoledne a porodníkem byl dr. Mandel. K Josefě je poznámka, že se narodila v Příbrami, je jí 30 let, je katolička, svobodná, služebná, silné konstituce a rodí poprvé. Prodělané choroby: revmatismus.
„Dne 5. 9. přešla jako kojná do nalezince, rodila gratis, bez poplatku (předložila vysvědčení chudoby). Propuštěna byla 1. 11. Dítě Philip, narozen 29. srpna 1847, téhož dne pokřtěn u sv. Apolináře, chlapec, do nalezince byl předán 6. září a 9. září převzat pěstouny Franzem a Kateřinou Kratinovými z Brandýsa 114; přestěhován 8. ledna 1850 k dalším pěstounům, Paulovi a Heleně Bielikovým, Brandýs 106; dne 28. srpna 1858 dosáhl normálního věku s poznámkou, že byl odvezen 1. 7. 1858 (placeno do 30. 6.).“
Bohužel se už nedozvíme, zda ten, kdo si 11letého Filipa odvezl, byla jeho matka Josefa, a jak se dál ubíraly jejich životy. Víme jen, že se Filip, obuvník v Praze na Smíchově, r. 1877 tamtéž ožení s Annou Bständigovou z Chlumu u Příbrami. Čímž se vrátí do rodného města své matky Josefy.
A pak mi od Evči přijde e-mail, ve kterém posílá kýmsi vypracovaný rodokmen Hrdličků. Sama je jeho existencí překvapená, neboť o něm neměla nejmenší tušení. Co je ovšem podstatné, že právě získaný rodokmen končí výše zmíněným Šimonem. Máme tedy vypátráno dobře a můžeme pokračovat v ponoru do hlubších vod.
Jelikož se v zápise o sňatku Šimona s Annou dozvíme, že byl Šimon měšťan březnický, přesuneme se z Příbrami 20 km jižněji, do menšího městečka na řece Skalici neboli Vlčavě – do Březnice…
Město vzniklo z původní trhové osady, která stávala na místě, kde vedla přímo Zlatá stezka či nějaká z jejích větví. Při osadě vyrostla tvrz, na které sídlili páni z Březnice. Někdy na konci 13. století či na počátku století čtrnáctého byla osada pod tvrzí povýšena na městečko. Zástupcem vrchnosti ve městě byl rychtář, který z titulu své funkce měl práva a povinnosti, mezi něž patřily i soudní pravomoci.
V polovině 15. století byla Březnice menším poddanským městem, které ze severu obtékal Hlubyňský potok a na východní straně tvořila přírodní hranice říčka Vlčava. Přes tu vedl most, za kterým stála březnická tvrz, která v 16. století byla pozdně goticky opevněna, ale i renesančně přestavěna v zámek. Město mělo již zmiňované přírodní hranice, ale i vlastní opevnění. Kudy na jižní straně hradba vedla, je do dnešních dnů patrné, kopírují ji ulice se jmény Horní a Dolní valy. V hradbách byly tři brány – Bubovská, Hu(d)čická, Písecká. Písecká stála v místech setkání ulic Dolní Valy a Podčapská. Bubovická na spojnici Horních Valů a Rožmitálské ulice a Hudčická se nacházela se na křížení Blatenské ulice s Dolními a Horními Valy.
Po polovině 15. století měla Březnice přibližně 500 obyvatel.
V roce 1582 je prvně mezi radními zaznamenán primas. Byl jím první purkmistr v roce a připadla mu správa městského hospodářství.
Ve městě stávala i lázeň, která nebyla ve správě města, ale byla soukromá. Je zaznamenáno, že od starodávna sloužila každou sobotu pro šest chudých. Díky středočeskému umístění byla Březnice ryze česká. To platilo do poloviny 16. století, než se na předměstí začali usazovat stavebníci z Itálie, které pozval Jiří z Lokšan, aby sem přenesli svůj stavitelský um v duchu renesance. Jsou spojováni s lokalitou, která nese název „dolejší předměstí Medulán“ (odvozeno od názvu italského města Milán, lokalita se nacházela v místech Počapelské ulice). Dalším předměstím se říkalo bubovské, protože leželo za Bubovickou branou, a Orudovské. Na základě městské knihy se dozvídáme o místech za hradbami, kdy některá se dají celkem dobře lokalizovat. Jedná se například o sladovnu, mlýny, haltýře, štěpnice, chmelnici, místo, kde obyvatelé mohli těžit písek a podobně.
Počestní měšťané byli pohřbíváni na hřbitově okolo kostela svatého Mikuláše, který stál na náměstí. Dataci jeho vzniku přesně nevíme, ale zřejmě byl postaven někdy při přeměně osady na město a vzniku tvrze. Nikdy ale nebyl farním kostelem, protože Březnice spadala až do roku 1788 pod farnost bubovickou, kde stojí starší kostel sv. Václava. Hřbitov kolem kostela sv. Mikuláše byl zrušen cca deset let po posledním zápise v městské knize a kostel sám v roce 1787.
Za Přibíka Jeníška z Újezda r. 1638 vzniká v Březnici hřbitovní kostel sv. Rocha.
Ale zpátky k Šimonovi …. První jeho dvě děti se narodí v Březnici, další dvě pak v Březových Horách a poslední dvě (mezi nimi i Filipova matka Josefa) už v Příbrami. A byť záznam od Apolináře hovoří o tom, že bylo Josefě v době narození syna 30 let, podle údajů v příbramské matrice byla o 7 let ještě starší. Samotný Šimon se narodí v Březnici, a to r. 1768, rodičům Janu Drbalovi (dopočtem *1734) a jeho druhé manželce Anně Novotné, vdově po Františku Lapáčkovi. Z tohoto manželství vzešla ještě Rosálie (zemřela v 15 letech) a Josefa, nevlastní Šimonovy sestry.
A bohužel – jako ve většině případů – dojde na tzv. Janův syndrom, tedy na skutečnost, že máme na scéně několik Janů a nevíme, který byl ten pravý. Začátkem prázdnin se tedy vydáme do příbramského okresního archivu, kde nafotíme asi 5 březnických pozemkových knih a jednu knihu měšťanů. U Jana byl totiž jednoslovní přípis „liberi“, tudíž bychom ho v soupisech poddaných marně hledali. Po vypsání záznamů z březnických matrik a výpisků z několika zápisů o držení gruntů a vyplácení dětem a manželkám, mám přehršel záznamů a jen o něco méně nejasností. Na scénu klasicky nastupuje Honzík, který dá drbalovskému rodu konečný řád a pořádek. A tak nakonec můžeme s jistotou říci, že Jan byl synem Jana st. (*cca 1695) bednáře, měštěnína a radního a matky Doroty (bez příjmení). Janův a Dorotin sňatek se totiž nalézt nepodařilo. Protože však Dorota r. 1745 umírá, Jan st. se o rok později znovu ožení. Vezme si Terezii Prokopovskou (téměř o 30 let mladší), dceru březnického radního Lukáše Prokopovského. V Janově závěti z r. 1766 pak můžeme číst až dojemně psané řádky: „… aby mezi mou milou manželkou a dětma žádná roztržitost se nestala“ a nebo: „… nejmilejší manželce Terezii 40 kop
synu Petrovi (*1750 z 2. ženy)
dceři Alžbětě (*1748 z 2. ženy)
synu Janovi – nejstaršímu (z 1. ženy)
a synu Vojtěchovi všem po 40 kopách (*1734 z 1. ženy)
Tento nejstarší syn Jan je „naším“ pravým Janem narozeným kolem r. 1734, který si vezme Annu Novotnou. Potvrzuje to její Poslední vůle z 6.7.1788, ze které plyne, že jí má být vystaven funus a co po funuse zbyde, aby se vyplatilo, co si „vypůjčila na řemeslo a na cestu Šimonovi“.
Zmiňují se zde krom Šimona i další její děti: Jan Josef, (*1774) a Josefa (*1766, z manželství s F. Lapáčkem)
Gruntovní knihy nám pomohou i s dalším článkem řetězu a tím je Václav (*mezi roky 1661 až 1674), otec Jana staršího, který si v listopadu roku 1683 vzal za manželku Dorotu Pecovou z Březnice. Celkem měli 3 děti, respektive se 3 jejich děti dožily dospělého věku. Krom Václava to byl ještě Jan a Barbora (provdaná Havlenová). Na samé špici rodokmenu pak najdeme Václavova otce Tomáše (*cca 1630) a matku Annu Špačkovou. Co ovšem zaráží, je fakt, že se v Trhové knize č. 30 Archivu Města Březnice na foliu 305 dočteme:
„Tomáš Hrdlička ujal dům po otci Šimonovi. Dále že 5.7. 1657 stalo se porovnání přátelské mezi Tomášem Hrdličkou ze strany jedné a Annou, Evou a Ludmilou, sirotky po Neb. Šimonu Drbalovi ze strany druhé, a též Janem Nepokojem namístě Anny manželky jeho a vlastní dcery Šimona Drbala …..“
Nejen, že z nějakého důvodu tu tedy máme dvě sestry Anny, ale Tomáš je zapsán jako Hrdlička ! Tato záhada zůstane bohužel nevyřešena. Můžeme se maximálně domnívat, že důvodem jiného příjmí by teoreticky mohla být možnost, že Tomáš přijal příjmí své matky za svobodna. Protože však sňatek Tomášova otce Šimona (*cca 1600) a matky Lidmily nemáme, nemůžeme tuto domněnku ani potvrdit ani vyvrátit. Na úplném vrcholku tak máme Šimona a před ním ještě jeho otce Havla Drbala.
Bohužel ani co se týče závěrečného pojednání o místech a domech, ve kterých se Drbalové zdržovali, nemáme příliš štěstí. Původní číslo domu, který užíval Šimon s Lidmilou a následně pak i Tomáš, známe (43/42) a víme i to, že se nacházel na náměstí. A porovnáním indikačních skic se stavem současným, dojdeme k závěru, že by se snad mohlo jednat o dnešní čp. 45. Stoprocentní jistotu ale nemáme. Co však víme bezpečně, že Březnice byla domovem pro 7 generací předků Šimona – otce Josefy. Od doby, kdy odešel do učení a opustil rodnou Březnici, do počátku 17. st., kam zhruba nadatujeme narození Havlova syna Šimona, uplyne neuvěřitelných asi 166 let. Proto je více než jisté, že nohy Drbalovic rodu kráčely, běhaly i byť jenom postávaly na březnickém náměstí, kolem Vlčavy i zámku a ve všech tehdy existujících uličkách. A stejně tak bychom v nejedné březnické domácnosti té doby našli nějaký Drbalův výrobek. Protože, jak už víme, Drbalové byli bednáři. A jelikož Březnice byla v minulosti městem zemědělským, fungovaly v ní řemeslnické cechy, včetně bednářského a bečvářského.
Bednáři vyráběli běžné dřevěné nádoby jako vany, škopky, koryta, necky, dřezy, štoudve (menší káď na dešťovou vodu) a štandlíky (vyšší dřevěné nádoby s víkem sloužící k nakládání zelí a kyselých okurek), bečváři zhotovovali sudy různé velikosti, především na pivo a víno, máselnice a okovy na vodu z tzv. černého neboli tvrdého dubového dřeva. Bednáři pobíjeli své výrobky březovými, lískovými či habrovými obručemi. Naproti tomu bečváři zase pobíjeli sudy kovovými, vesměs železnými obručemi. I když se mnoho dřevěných výrobků zhotovuje dodnes, výroba dřevěných sudů se podstatně omezila, a tak se již od poloviny 19. století postupně přestalo používat označení bečvář a nadále se užívalo označení bednář.
