Všechno je jednou poprvé. A díky panu Fischerovi, narozenému r. 1917 v Brně do židovské rodiny, mělo i mé „poprvé“ ohledně pátrání mezi Židy svoji premiéru. Beru to jako výzvu, byť je mi jasné, že tentokrát se nikam extra hluboko neponořím. Protože i kdybych měla velké štěstí, tak se dostanu maximálně do konce 18. st. Židovské matriky se totiž dříve nevedly.
Informaci potřebnou pro další pátrání poskytne rodný list Pavla Fischera, nar. 6. 2. 1948. Jako otec je v něm uveden Alfréd Fischer a matka Blanka Farliková. Dále se dozvíme datum a místo narození otce Alfréda Fischera v Brně na Stefanssgasse [nyní Štěpánské ulici] č. 10. Požadovaný záznam získám ještě relativně snadno, a to na stránkách Národního archivu v Praze. Dozvíme se z něj, že Alfréd se narodil v roce 1917 a navíc získáme i užitečnou informaci o sňatku Alfrédových rodičů – Rudolfa Fischera a Johany rozené taktéž Fischerové. Tím se posuneme stěžejním směrem. Protože snoubenci Fischerovi se brali v roce 1912 v Sasváru. Čili ve slovenském Šaštíně, cca 10 km od hranic s Českem.
Když Alfréd vyroste, vystuduje vysokou školu a získá titul majora JUDr. a zpočátku se živí jako učitel. Ožení se s Blankou Farlikovou a přesídlí do Ostravy. Za války se stává účastníkem bitvy u Sokolova, roku 1942 1. ČSSPP: Buzuluk a v roce 1948 získává vyznamenání „Sokolovskou pamětní medaili“. V roce 1948 se mu narodí výše uvedený (a jediný) syn Pavel.
Než se vydáme po konkrétních stopách Fischerů, zastavme se chvíli u otázky jejich národnosti a ve stručnosti se podívejme na situaci Židů obecně. Z pramenů víme, že již ve středověku byli Židé vyčleňováni z oblasti obydlené majoritní populací, takže židovské čtvrtě mívaly někdy formu uzavřeného ghetta. Obvykle tvořily v rámci většího města svébytné urbanistické celky s křivolakými uličkami, velkým množstvím domů a centrálním prostorem snettie synagogou. Většina Židů nesměla do města. Uvolnění se dostavilo až s vydáním tolerančního patentu Josefem II. roku 1782, který umožnil Židům navštěvovat křesťanské školy včetně vysokých škol. Od této chvíle mohli v královských městech bydlet židovští studenti a učni a jejich rodiče je mohli navštěvovat. Ve městě se mohli usazovat také Židé, kteří chtěli ve městě zřídit fabriku nebo zde provozovat „nějaké prospěšné řemeslo“.
V brněnských dějinách se Židé objevovali, mizeli a zase vraceli. K Brnu prostě patří. Utvářeli jeho identitu a bez nich by dnes Brno nebylo tím, čím je. Do Brna se Židé směli vrátit až v roce 1849 díky Březnové ústavě Františka Josefa I., která všem občanům říše zaručovala svobodu a rovná práva. Jejich působení v Brně připomíná tzv. Židovský plácek – osada tvořená shlukem domů, židovskou školou, špitálem a synagogou patřila k nejstarším židovským sídlům na Moravě. Synagoga pravděpodobně stávala na Římském náměstí v místech, kde dnes stojí kostel svaté Máří Magdaleny. Do osady se vcházelo Židovskou bránou, vedoucí do Židovské ulice, která ústila na Dolním trhu (dnešním náměstí Svobody). Název si náměstí ponechalo do roku 1744, poté byl název změněn na Římské náměstí.
A protože Alfrédův otec Rudolf (*1888) se narodil v Břeclavi, věnujme pár řádek i Židům v Břeclavi. Nejstarší zmínka o nich pochází z roku 1414, maxima počtu židovských obyvatel dosáhlo město na počátku 20. století. Samostatná židovská náboženská obec zanikla v roce 1938. Židovskou čtvrť tvořily bloky domů přiléhající jižně k náměstí, dnes ulice U tržiště, Jateční, Lázeňská a Sladová. Z původních 72 domů se zachovalo po přestavbách 24, mezi nimi např. škola U tržiště 10. Její budova byla vystavěná v roce 1884 a nyní je upravená na lichtenštejnské muzeum. Břeclavská synagoga v ulici U tržiště pochází z roku 1868.
V záznamu o narození Rudolfa figurují jako rodiče Marcus Fischer ze slovenské obce Šaštín a Terezie Eisingerová z českého Kostela. Chvíli mi trvá, než si dám dohromady, že Kostel je jen jiný název pro moravský Podivín. Protože nás však primárně zajímá otcovská linie, dostáváme se konečně k tomu nejpodstatnějšímu z celého příběhu – fischerovskému šaštínskému původu….
Jelikož se jejich děti rodí v Břeclavi, pomůžou nám tamní sčítací operáty pro rok 1900. Pro Židy je vedena speciální kniha záznamů. My tak získáme cenné informace, že ve zmíněném roce 1900 žila na čp. 46 rodina Marcuse Fischera (*1848) a jeho manželky Terezie (*1850) narozené v Kostele, tedy jak již víme v Podivíně.
Následuje výčet jejich dětí:
Markus *1876 (23.4.)
Wilhelm *1885 (17.11.)
Rudolf *1888 (30.12.)
Irma *1895 (21.2.)
Dvě poměrně dlouhé pauzy mezi narozenými dětmi ukazují na skutečnost, že buď zemřely nebo jsou již vdané či oženěné jinde. Z toho tzv. hárku dále vyčteme, že otec Marcus se narodil v Šaštíně, okr. Senica, kraj Nitranský, a tak se pustíme do hledání jeho sňatku s Terezií.
Matriky pro oblast Nitry naštěstí na FamilySearch existují a pro konkrétně vymezené území Šaštína, který pod Nitru spadá, také. Samozřejmě, že ne v takovém rozsahu jako naše české, ale buďme rádi za to málo. Marcus (syn Wilhelma/Wolfa Fischera a Betti s krásným příjmením Diamantová) si Terezii vezme roku 1874 v Šaštíně a sám se 12. 6. 1848 narodí tamtéž. Pozjišťovat Marcusovy sourozence (nakonec jich je 11) znamená přečíst všechny šaštínské matriční knihy, což zabere poměrně dost času a hlavně nervů. Protože! Zatím nejšílenější matrikou, kterou jsem měla tu čest procházet, byla ta pro farnost Slabce 01, která nejen vzhledově připomíná seismograf, ale zápisy jsou v ní zkrátka všude, kam se zrovna dalo. Takže pokud faráři nevyšlo místo např. u zemřelého v roce 1701, napsal to prostě kamkoli jinam. A teď, šmudlo, hledej. Nálezem matriky Šaštín rodná 1811 – 1880 však Slabce klesly na druhou příčku. Kniha psaná v němčině a začínající naprosto nepochopitelně řazeným indexem, s následujícími zápisy narozených, zemřelých, oddaných „ako sa najskôr kňazovi chcelo“ a mezi ně vkládané historické protokoly třeba o 30 let starší. Lahůdka.
Do příběhu se tak přimíchá další manželská dvojice Fischerů – Wolf č. 2 s Hanni Hirschovou, o které jsem v podstatě neměla tušení. Rozlišit narozené děti Wolfovi a Hanni a Wolfovi a Betti se v několika případech jeví jako neřešitelné. Naštěstí můžeme po přečtení té šaštínské hrůzy 🙈 konstatovat, že Wolf č. 1 (ten náš) měl druhé jméno Wilhelm a matrikář užíval jedno nebo druhé nebo obě a evidentně dle nálady. Druhý Wolf měl druhé [nebo možná první] jméno Rudolf a žil v Čárech, sousední vesnici asi 2 km od Šaštína. Jestli to byli bratři nebo jiní příbuzní, se bohužel můžeme jen dohadovat, protože kniha pro období narozených ze začátku 19. st. rovněž není. Jeví se to však jako celkem pravděpodobné.
Protože i záznamy o zemřelých z inkriminované oblasti mají zřetelná okna, nemůžeme s jistotou říct ani to, které z dětí zemřelo a které přežilo. Trochu světla vnese do situace slovenský hárok. Jde o zaznamenání obyvatel žijících v obci Šaštín v roce 1869. Na čp. 193 tak najdeme Netti Hoffmanovou (*1818) coby majitelku bytu, která žije odděleně od svého muže, zato se svým bratrem Wilhelmem. A opět výčet jen několika dětí. Což ovšem také nemusí nutně znamenat, že jiné děti nepřežily. Protože jak už víme, mohly žít už v manželství jinde. Získáme ovšem velmi cennou informaci o tom, že Wilhelm byl obchodníkem s rybami (takové nenápadné nomen omen), jeho syn Marcus že pracuje u otce v obchodě, Adolf je kantorem, Herman krejčovským tovaryšem a Jacob a dcera Sali žijí u matky v Lanžhotě. Kdo byl však Wilhelmův otec? Kýženou informaci vydá již zmíněná nejstarší šaštínská kniha. U narození Wilhelma se totiž píše, že byl synem Marcuse Fischera a Marie Jelínkové. Nejstarším dohledaným Fischerem je tak Marcus narozený minimálně v roce 1790, možná však dříve.
Ze všeho napsaného je patrná a celkem výrazně hmatatelná provázanost Šaštína s Lanžhotem, Podivínem, Břeclaví i Brnem. Zbývá nám podívat se na život Židů v samotném Šaštíně….
První zmínka o Židech v Šaštíně pochází ze 14. století. První synagoga stála na pozemku, který získala židovská obec od hraběte Marka Czobora v roce 1725. Ta současná byla postavena v roce 1852 v pozdně klasicistním slohu. V době výstavby této architektonické perly žilo v Šaštíně přibližně 2600 obyvatel, z toho kolem 500 Židů, což svědčí o silné komunitě. Právě Židé byli hybateli hospodářství. Provozovali obchody a koželužny. Zdejší židovská obec byla jednou z nejstarších na Slovensku. Měli více výsad, za které museli platit monarchii nebo pánům, což byli Czoborovi. Zjistíme, že pochůzkou po Zápotočné ulici (dříve Patak utcza, nachází se zde zmíněná synagoga) směrem k synagoze se původní centrum města soustředilo právě zde. Židovská obec se postupně ztenčila na 50 rodin. Zpočátku byl úbytek přirozený. Když se v Rakousko-Uhersku probouzel průmysl, mladí odcházeli do měst. Židé v Šaštíně si i v prvních letech druhé světové války a po vzniku Slovenského státu udrželi výsady a nepostihl jejich zpočátku takový osud jako v ostatních slovenských městech. Byli důležití, zaměstnávali lidi, měli zde obchody. Teprve v roce 1942 došlo k hromadnému odsunu. Ze 130 Židů bylo 85 odsunuto do koncentračních táborů. Z nich se domů vrátilo jen deset. Ale i ti se roztrousili do jiných židovských obcí a do světa. Izrael, Amerika. Během druhé světové války byli donuceni prodat majetky. Samotnou synagogu koupil v roce 1945 soukromý majitel, kterému ji ale komunistický režim v roce 1948 zabavil. Synagoga tak v následujících letech několikrát změnila majitele a sloužila jednou jako kožedělná dílna, poté jako autodílna. Dokonce jako sýpka. Dodnes má ve východní části zabodnutou velkou zrezivělou nálevku. Dveře jsou nepůvodní. Ale čtyři vedlejší domy ano, i v nich bydleli Židé. Nejbližší k synagoze dnes svítí jako velká zelená pistácie a nápis hlásá, že je to pivárna „U templa“.
Ale vraťme se ke stavbě samotné synagogy. V době jejího vzniku se k židovskému náboženství hlásilo 439 lidí, což byla asi třetina obyvatel Šaštína. Bývalý dům rabína se nacházel severně od synagogy a dům na západní straně sloužil jako židovská škola. Od roku 1886 se stal Šaštín i sídlem Židovského matričního obvodu. Patřilo do něj 23 měst a obcí. Synagoga se nachází v blízkosti národní svatyně Baziliky Sedmibolestné Panny Marie.
Lidé v Šaštíně kolem synagogy roky chodili, věděli, že tady je, ale nikdo se o ni nezajímal. Protože všichni věděli, že je v soukromých rukou. Jediné, co se řešilo, byly stížnosti na holuby a na padající tašky. Lidem bylo nakonec jedno, co se se synagogou stane. A on se nakonec stal zázrak! V únoru 2021 přispěli dárci ze Šaštína – Stráží, Borského Mikuláše, okolních měst a obcí celkovou částkou 466,40 eur na opravu bortící se střechy. O záchranu synagogy se tak zasadila komunita majitelů domů a nadšenců od architektů po památky za pomoci grantu a za finanční podpory Trnavského samosprávného kraje. Následně proběhl fyzický úklid synagogy s využitím vysokozdvižné plošiny. Protože některé trámy již ohrožovaly život, musely být odstraněny. V tomto procesu byly roztříděny všechny ostatní části původního stropu a probíhala příprava na následné použití demontovaných prvků jako jsou svícny, menory a stůl. Tyto prvky budou trvale umístěny tak, aby dále sloužily v různých projektech a akcích pořádaných místním občanským spolkem. Nejvhodnější trámy, které nebyly shnilé, řezal truhlář na podlaze, z původních stropních trámů bude realizován rozměrný stůl s lavičkami, který bude sloužit pro společenská setkání – bude to praktický a symbolický objekt společnosti, kterým byl vytvořené kolem záchrany objektu synagogy.
Renovace se dočkal i šaštínský židovský hřbitov. Obnovovací práce na hřbitově začaly v létě 2014, bylo na něm opraveno 855 náhrobků. Z písemné zmínky z roku 1725 je známo, že původní hřbitov byl na konci městečka v lokalitě zvané Za Czapragem. Koncem 18. století však již kapacitně nepostačoval, tak židovská obec získala v roce 1790 povolení ke zřízení nového hřbitova. Poslední pohřeb byl na něm zaznamenán v roce 1942. Jeho nejvýraznější dominantou je rodinná hrobka Emanuela Pollaka, jde o jeden z největších židovských pomníků na Slovensku. Hřbitov se nachází necelý kilometr na jihovýchod od synagogy.
Možná zde odpočívá i rodina Johany Fischerové, manželky Rudolfa Fischera z počátku našeho vyprávění. Původně jsem chtěla prokázat, že obě rodiny byly geneticky spřízněné. Johana neboli Hanni byla totiž dcerou Adolfa Fischera ze Šaštína. Dokonce mohl být jejím otcem i Adolf, bratr Marcuse Fischera – otce její manžel Rudolfa. Možná. Bez záznamu o narození jde však o pouhou domněnku. A záznam o narození bohužel nemáme.
Když s Fischery nakonec úspěšně koncem února skončím, musím si přiznat, že tentokrát to sousto, které jsem si ukousla, bylo opravdu velké a zpracovat ho bylo náročnější než kdy jindy. Slovenské matriky jsou horor samy o sobě, natož ty židovské. Systém jejich uložení na FamilySearch je pak horor číslo dva. A hledání v Národním archivu v Praze v podstatě třetí. Ale buďme rádi, že alespoň jsou. V podstatě máme neskutečné štěstí, že pro všechny nalezené generace Fischerů vždycky nějaký ten zdroj a pramen byl a my tak mohli dát dohromady historii jednoho židovského rodu.
Zavřu oči a spokojeně se usměju. V představách vidím černobílé obrázky Zápotočné ulice v Šaštíně s židovskou synagogou, jejíž strop se skládal z kazet zdobených ornamenty a květy v osmicípých hvězdách. Kde rabín Marcus vykonával své rabínské povinnosti a jeho děti a vnoučata možná běhaly po ulici lemované stromy, anebo chytaly ryby v sotva 50 m vzdáleném Šaštínském potoce. Aniž by tušily, že některé z nich se jednou stanou významnými obchodníky a učiteli a díky jednomu z jejich potomků vznikne i tento příběh …..
