Jedním z netradičních rodokmenů bylo pátrání po předcích Žížale, kamarádce, se kterou mě pojí 15 let přátelství, vzpomínek a zážitků. Příjmení Háša, které nosí, se mi v prvopočátku jevilo jako dostatečně nezvyklé, a tudíž i nefrekventované…. Už se nikdy nebudu předem domnívat, že je něco jasné 
.
. Přestože vyrostla Žížala v Hlubanech u Podbořan, kořeny jejího rodu sahají do obce Svrkyně v okrese Praha západ. Jenže hned tady narazíme na problém. Narození Žížalina dědečka Jana Háši v roce 1913 totiž spadá do knihy, která na své zdigitalizování teprve čeká. Přesto si udělám seznam všech dohledaných Hášů a čísel domů ve Svrkyni, ve kterých se zdržovali. Abychom začátkem srpna mohli spojit příjemné s užitečným. Tedy na jedné straně cestu na matriční úřad ve Velkých Přílepech a nahlédnutí do opravdické matriční knihy a na straně druhé putování za Žížalinými předky s celou její rodinou přímo ve Svrkyni. Lehké obavy z toho, jak se Žížalovic mládež popere s plánovaným programem nudného hledání příslušných domů, se brzy rozplynou a všichni si užíváme letního slunečného dne. Začínáme u čp. 54 na západním konci vesnice, kde se v roce 1943 narodil Žížalin otec Jan Háša. Domek sousedící s lánem obilí, jehož drátěný plot zdobí pnoucí růže sněhové barvy, nás všechny uchvátí. A to ještě netušíme, jak nás dostane do kolen jiný dům. Než však
k tomu pokladu s číslem popisným 34 doputujeme, projedeme celou vesnici. Rosťa s dětmi
v jednom autě, my s Fandou a nafasovanou Žížalou v druhém.
„Kam teď?“ dožaduje se řidič druhého vozu poté, co zastaví souběžně vedle nás a stáhne okénko.
Vychrlím na něj asi osm čísel.
„Napiš mi to,“ odvětí Rosťa suše. A tím svým nezaměnitelným způsobem se skoro neviditelně usměje. A tak mu podám starý parkovací lístek popsaný požadovanými čísly. Vydávají se tak na průzkum nezávisle na nás, což děti evidentně pojmou jako hru a exkurzní část výletu přežijí bez větší újmy. My se pouštíme vedlejší klidnou ulicí a zdokumentujeme čp. 30, 27, 29 a 31. U posledního zmíněného stavení pobudeme o něco déle. Starorůžové nízké stavení pamatující snad pradědečka Jana Hášu, maličký dvorek s chlívky jak pro panenky… Tady není třeba fantazie, dýchá to tu a tepe atmosférou starých časů i bez ní.
Když se vracíme k zaparkovanému autu, volá Rosťa. Prý nic nenašli. A tak se k nám připojují u domu se třemi uštěkanými jack russely, z nichž každý vyskakuje na vrata tak zběsile a vytrvale, až to evokuje vystřelující pastičky na myši. A nedají pokoj, dokud jim nezmizíme ze zorného pole. A pak konečně staneme před výše avizovanou čtyřiatřicítkou. Opuštěným a chátrajícím, a přesto pohádkovým, stavením s jedinečným geniem loci. S plaňkovým plůtkem a originálními půdními okénky ve tvaru kapek. Člověka by vůbec nenapadlo, že se nachází jen takový kousek od Prahy.
„Je krásný, co?“ zaslechneme najednou za zády, když se škvírou nad brankou snažíme nakouknout domu pod kalhotky.
„Úžasný!“ potvrdí Žížala a paní z osmnáctky (jak nám v krátké chvíli sdělí) se rozpovídá. O tom, že dům patří panu Čepelákovi, který ho odmítá prodat. Ale hlavně o tom, že uvnitř je všechno původní. Krása prostě vesmírná. Když se po pár minutách loučí, zavolá na svého ohaře: „Tuli!“
„Tuli?“ vykulím pobaveně oči. Asociace našeho kocouřího Tulipána je jaksi nasnadě. Načež majitelka psího Tuli dovysvětlí: „Jmenuje se Tullamore.“
Taky dobrý, pomyslím si. A pak už se přemisťujeme ke kostelu sv. Michaela. Stavbičce malé, nicméně přívětivé. A pro svrkyňské obyvatele ve své době nanejvýš důležité. Tady se prvních cca 100 let jeho existence křtilo, oddávalo i bohoslužbovalo. Během husitských válek však fara zanikla a kostel se stal pouze filiálním.
„Kam pojedeme teď, teto?“ chce vědět Máťa, a tak mu nastiňuju návštěvu noutonického hřbitova, kde je krom jeho předků pohřebný i Petr Hapka.
„Joo? Super…, “ zatetelí se. Jedním dechem však přiloží otázku: „A pak už půjdeme na Okoř? A pak do Prahy? A na jídlo?“
„Jasně,“ usměju se a soukám se na sedačku. Načež stáhne Rosťa okénko podruhé. V natažené ruce třímá papírek.
„Dopiš tam ještě ňáký číslo, vsadíme Šťastných 10. Těch domů bylo jen devět.“
Jenže mě nic nenapadá. A pak už nás vítá pověstmi opředený noutonický hřbitov, který odhalí hned několik hrobů s nositeli příjmení Háša. A já si znovu uvědomím, jak se naprosto nic nedá odhadnout předem. Mých předků Krůtů žila v Hřebečníkách spousta, a to už od konce 17. st., a přitom jsme na slabeckém hřbitově narazili jen na tři pohřbené rodiny. Tady se první Háša objevil až v roce 1808. Tehdy si dvaadvacetiletý Tomáš (syn Josefa Háši), rodilý ze Šanovic, vzal za ženu Kateřinu Jednorožcovou z Kamýka. Spolu zplodili a vychovali 7 dětí včetně Matěje (*1808), který si v r. 1843 vezme Annu rozenou Noháčovou. K radosti kolegy Honzíka. Páč Noháčové se vyskytují i v jeho rodokmenu. Z jejich svazku vzejde Jan (*1847), který se v r. 1873 ožení s Annou Pelichovskou a po něm budou následovat ještě další tři generace Janů. A všichni by měli být pohřbení tady…
Když si Rosťa s Žížalou u aut dopřávají pauzy na cigáro, prohlížím si ve foťáku pořízené snímky. Až k prvnímu z matriky v Přílepech. A musím se pousmát.
„Jedna.“ Zvednu hlavu a zavolám na Rosťu. „Dopiš si na ten lístek jedničku.“
„Co?“
„Zapomněli jsme na čp. 1. A rázem máš těch čísel deset .“
.“Konečně může začít volná zábava. Pózování na obří židli u Zákolanského potoka v Okoři, oběd za asistence vos, prohlídka hradu. A potom přesun do Prahy, procházka po Karlově mostu, plavba lodí po Vltavě a závěrečná noční vyhlídka na letišti s odborným výkladem asi 12 letého klučiny.
Cestou domů myslím na to, že v zápise o oddavku 
Matěje Háši byla dvouslovná vsuvka za příjmením: „původně Hašek„. A tak si chvilku pobaveně zvykám na skutečnost, že je Žížala Hašková. Mé pobavení nicméně nemá dlouhého trvání. Poté, co se doma přesunu ze svrkyňských matrik o téměř 100 km jižněji do vesnice jménem Šanovice, záhy zjistím, že Tomáše jako Haška zapsali chybně právě ve Svrkyni a že jeho pravým příjmením je skutečně Háša.
Matěje Háši byla dvouslovná vsuvka za příjmením: „původně Hašek„. A tak si chvilku pobaveně zvykám na skutečnost, že je Žížala Hašková. Mé pobavení nicméně nemá dlouhého trvání. Poté, co se doma přesunu ze svrkyňských matrik o téměř 100 km jižněji do vesnice jménem Šanovice, záhy zjistím, že Tomáše jako Haška zapsali chybně právě ve Svrkyni a že jeho pravým příjmením je skutečně Háša. Tak asi ještě týden.
Než zjistím,
že všechno
je jinak
