Poslední výpravou do minulosti ohledně Žížaliných předků byla návštěva Sedlecko-Prčicka. V první řadě kostela sv. Jeronýma přímo v Sedleci coby farnosti obce Šanovice. Kdysi dávno tu omývali hlavu nejednomu Hášovi či nejedné Čejkové a právě v době naší exkurze tu probíhala mše svatá v rámci „farního dne“, tedy jakéhosi setkání věřících jedné farnosti. Chvíli jsme postáli ve dveřích kostela a naslouchali táhlým tónům pěveckého chóru a poté se přesunuli na sedlecký hřbitov, kde jsme krom jednoho hrobu Hášů z Vrchotic nenašli vůbec nikoho. Nás zajímali Hášové či Čejkové z Měšetic a Šanovic. A nebo Vratkova. Stejné „štěstí“ jsme v podstatě měli i na hřbitově prčickém a jesenickém. Bonusem pro Žížalu bylo však nalezení náhrobku navíc s všeříkajícím dovětkem místa původu.
Ohledně hledaných domů to ovšem byla jiná. V Měšeticích, kde se narodil Žížalin předek Tomáš (ten, který svůj rodný kraj z nějakého důvodu opustil a zapustil kořeny ve Svrkyni u Prahy), nás navigace dovedla na samý konec vesnice. Téměř shodně jako v létě ve zmíněné Svrkyni. Domek s číslem popisným 2 nám na první pohled učaruje. Byť úplně obyčejný, avšak postavený na kouzelném místě s pohádkovým rybníčkem Brčálníkem. Až doma zjistím, že v Měšeticích se narodil otec Karla Hynka Máchy a sám Karel sem prý jezdíval na prázdniny ke svému strýci. Odtud vycházel na výpravy ke zřícenině hradu Zvěřinec. Pochopitelně si informaci z netu okamžitě ověřím i v matrice farnosti Sedlce. A jupí, není to fáma, je to fakt
. A Máchův otec tak teoreticky s Žížalinými předky mohl tahat po návsi kačera …..
Poté, co u aut posvačíme a poklábosíme a někteří si po dvacáté
zafajčí, donutím obě Hášovky zapózovat před vraty a frčíme směr Šanovice. Přivítá nás maličká víska, s kapličkou, požární zbrojnicí a opět rybníčkem. A s natolik nezaměnitelným geniem loci, že Žížale to téměř původní bydliště závidím.
Ještě před výletem jsem napsala do Sedlce na úřad a požádala o info ohledně případného přečíslovávání domů. Věděla jsem, že na č.p. 5 bydlívali do 20. let 18. století Hášovi a že si pak prohodili bydlení s Čejkovými v Měšeticích. Jenže v současnosti dům č.p.5 v Šanovicích neexistuje a já potřebovala vědět, který to je. Odpověď z úřadu dorazila hned druhý den a obsahovala zásadní info, že šanovická pětka bývala zemědělskou usedlostí, která však byla časem rozparcelována. Dnes je proto mnou dotazované stavení vedeno pod ev. číslem 11. A tak si před inkriminovaným domem zahrajeme na natáčecí plac a Hášová alias Čejková dostane malovaný kamínek s čejkou. Rosťa si neodpustí poznámku, že jí chybí v zobáku žížala a druhá Hášovka se při pohledu na namalovaného ptáka zašklebí. A vydáním útrpného zvuku potvrdí, že skutečnost, že není Hášová, ale Čejková, není tím, co by ji činilo šťastnou
.
Dědinu čítající sotva 20 domů projdeme během chviličky, ale zanechá ve mně opravdu silné emoce. Všechno tu dýchá starým a ještě nezkaženým světem a podzimní slunce ten vjem a výslednou nostalgii ještě umocňuje. Nad zápražím se lehounce houpou pytlíky s ořechy a nebo svazky cibule, na kačáku plavou kačeny a kolem břečťanem porostlého sloupu poletuje milion včel a vos.
Pocitově snad ještě o 100 let hlouběji se ocitáme v další vesnici, tentokrát ve Vratkově. Na bohem zapomenutém místě s překrásným výhledem do údolí a na zvedající se Benešovskou pahorkatinu se siluetou Vysokého Chlumce. Na místě počátku dohledaného rodokmenu, kdy se v Soupisu poddaných podle víry z r. 1651 objevuje jméno Tomáše Čejky. Dnes tu už nikdo stejného příjmení nebydlí, a mně je to skoro líto. Že většinou ty, kteří nesli naše jména a na jediném místě setrvali staletí, tak právě nositele těchto jmen už dnes na těch místech nepotkáme …. Jejich stopy lze tušit snad už jen v podobě některých starých chalup, ve starých cestách a stromech a kapličkách a nejvíc v prázdnu, které tu po nich zbylo.
A které tak výstižně ve své básni popsal právě K.H. Mácha …
„Jak dlouhá noc —
— však delší mně nastává.
Tam žádný — žádný — žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl —
vše bez konce — tam není chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. —
Tam žádný — žádný — žádný cíl —
bez konce dál — bez konce jen
se na mne věčnosť dívá.
Tam prázdno pouhé — nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zírá. —
Bez konce ticho — žádný hlas —
bez konce místo — noc i čas —
to smrtelný je mysli sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá…“