Na samé hranici středočeského a ústeckého kraje, v blízkosti historicky významné soutěsky „Ve vratech“, kterou procházela důležitá zemská cesta z Rakovnicka na sever Čech, se nachází Velhota. Jen kousek od soutěsky se v minulosti tyčil královský hrad Džbán, který podle archeologů vznikl někdy v 1. pol. 13. stol. v místech, kde předtím stávalo pravěké Hradiště a který bohužel zanikl už někdy ve 2. pol. stejného stol. Nicméně právě hrad dal název výše zmíněné obci – místními nazývané Velhota a pro všechny ostatní Lhota pod Džbánem.
Tady se r. 1914 narodila Marie Huptychová. Vývod z jejích předků jsem dělala z čisté zvědavosti, protože její matkou byla Marie roz. Eichlmanová. A Eichlmani, Aichlmani a Achelmoni měli své hnízdo blízko mých hřebečnických Krůtů – v sousedních Novosedlech. Tušila jsem proto možné spojení, které se nakonec potvrdilo. Není až tak důležité, jak šla všechna ta jména za sebou, jako to, že jsem v polovině 18. st. došla k našemu společnému předkovi Fridrichovi Aichlmonovi. Krom dalších čtyř dětí měl i syna Josefa (*1749) a dceru Marii Veroniku (*1755), přičemž Josef byl předkem paní Huptychové z Velhoty a Marie Veronika předkyní mojí. Další zásadní informací, kterou vývod přinesl, byl výčet rodů, se kterými byla paní Huptychová v přízni. Ze strany otce šlo o rody z Rakovnicka (Aichlman, Krajtl, Horák) a dále pak od Vltavy (Palus, Mašek, Mařík, Huptych), ze strany matky to byly rody velhotské (Dipold, Turšner) a domoušické (Mráz, Prask, Rais, Urban, Kříž) a vinařické (Kopřiva).
Díky útlé knížečce Nástin dějinný od Františka Štědrého víme, že na velhotském čp. 38 do r. 1883 není nikdo zapsán. Že šlo o samotu, kterou po r. 1883 vlastnili manželé Lavičkovi a od r. 1899 jsou zde uváděni Václav a Krystyna Ajchlhamerovi. Zjevně tu však došlo ke zkomolení příjmení, protože my víme, že Václav byl Eichlman.
Ohledně samotného rodokmenu rodu Huptychů bylo hledání jeho zástupců radostné a přínosné. Prvotní informaci získám ze sčítacích operátů z roku 1921, kde na kartě domu čp. 38 je vypsán majitel domu Václav Eichlman (*1867) cestář, s manželkou Kristinou roz. Mrázovou (*1866), dále synové Jindřich a Josef, dcery Anna (*1897) a Marie (*1893), Mariin manžel Jan Huptych (*1893) horník a jejich dcera – nám již známá Marie Huptychová (*1914). A protože sčítací operáty obsahují i místa narození všech členů domácnosti, dozvíme se celkem snadno, že se Jan Huptych narodil v Předním Chlumu a byl příslušný do Zduchovic. A tak se vydáváme do povodí řeky Vltavy, do již zmíněného Chlumu, Zduchovic, dnes již neexistujících Těchnic a hlavně Žebrákova.
Mariin otec Jan se narodil ještě v Předním Chlumu, jeho otec Josef (*1857) ovšem již v Žebrákově čp. 13. A jeho otec Václav (*1826) na stejné adrese. Václav byl synem Josefa Huptycha a Anny Kášové, dcery hostinského v Těchnici 1. Dnes už bychom Těchnici nenašli. A nejen na mapě. Její další existence musela ustoupit vodní nádrži Orlík. Ale vraťme se k Josefovi (*1789). U něho je v kolonce pro místo narození udaná Pakosta čp. 13. Nahlédnutím do mapy zjistím, že Pakosta bývala samota asi 2 km západně od Žebrákova.
A zatímco se brodím pomyslnou řekou historie zvolna a místy i nesnadno proti proudu a zaznamenávám narození a sňatky všech nalezených Huptychů, narazím v r. 1758 na zápis o křtu Františka, syna Pavla Huptycha a Anny Šámalové, dalšího v řadě dohledávaných předků. Tentokrát narozeného ve Zduchovicích. Nicméně další děti se rodí již na čp. 13 v Žebrákově. Františkův otec Pavel (*1723) se narodí Martinovi a Anně roz. Pokorné, mlynářské dcerce z Velké, a to jako páté dítě. Je to právě dvojice Martin s Annou, kteří se postarají o dynamický nárůst nositelů příjmení Huptych. Krom první narozené dcery mají totiž dalších 8 chlapců. Všechny narozené ve Zduchovicích. I Martin spatří světlo světa ve Zduchovicích (*1689). Jeho otcem je Matěj a matkou Kateřina Prošková. Matěj se tedy teoreticky mohl narodit kolem roku 1668, přičemž víme, že i Matějův otec se jmenoval Matěj. Jeho datum narození by tak mohlo spadat cca do let 1640 – 1650. Jenže v matrice narozených pro roky 1654 – 1690 (farnost Sedlčany) se nachází pouze záznam o narození Martina. Je samozřejmě možné, že chybějící záznamy ukrývají knihy, které se nedochovaly. A nebo ani nebyly sepsány. Co je ovšem jisté, že v roce 1654, v tzv. Berní rule, je jako jediný Huptych v Čechách zapsaný jistý Havel ze Zduchovic, chalupník, živící se plavbou. A protože nemám k dispozici pozemkové knihy, můžu se jen dohadovat, že chalupník Havel mohl být otcem Matěje staršího. Přesný sled nejstarších zástupců rodu Huptychů bohužel neznáme, zato víme, že se téměř po celá 4 staletí zdržovali na březích Vltavy a že po nich byla dokonce pojmenována samota U Hupticha. Jde s největší pravděpodobností o výše, několikrát zmiňovanou, adresu Žebrákov 13. Číslo popisné 13 se totiž objevuje jak u udání adresy v Žebrákově, tak na Pakostě, tak i U Hupticha. Což dokazuje i záznam o tragickém úmrtí Pavla Huptycha v roce 1779. Je zde napsáno, že 7. února navštívil svého příbuzného Petra Šámala, a když se v noci vracel domů, spadl v Kamýku z ledu a utopil se. Jeho tělo našel Jan Dolejš neb Bulík, rybář, dne 12. dubna před polednem.
Podle internetu už samota U Hupticha bohužel také neexistuje. Spolu s několika dalšími obcemi zanikla v důsledku vybudování vodní nádrže Kamýk. Na indikační skice z roku 1871 je každopádně jasně zakreslena růžová stavba (nespalná) včetně pozemků s označením N. 13 a jménem Josef Huptych. A protože sousední samota Na Pakostě má ve stejné mapě dvě stavení s čísly 11 a 12, můžeme se domnívat, že adresa na Pakostě 13 byla zapsána mylně. Ve skutečně šlo nejspíš o naši samotu U Hupticha.
A tak si dnes už jen můžeme představovat život pod svahem Homole, na samotě na břehu Vltavy, kde se lidé s největší pravděpodobností živili vorařstvím, mlynářstvím a nebo rybolovem.
Z hlediska nářečí patřil střední tok Vltavy oblasti středočeské, odtud pracovali „Vltaváci, plavcí odlický (od Orlíku), plavcí z Kamejka a pikovický“. První zmínky o voroplavbě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Postupně ji vytlačil rozvoj železnice a voroplavbě na Vltavě pak definitivně zamezila výstavba Vltavské kaskády. Plavci si své vory sami stavěli ze stromů, které zásadně káceli v době vegetačního klidu od prosince do konce února. Poražené kmeny v lese odvětvili, zbavili kůry, částečně upravili a dovezli k řece na vaziště, holcplacy, kde je ukládali do tzv. šárů. Koncem března, hned jak to počasí dovolilo, klády navalili do vody a vázali z nich vory, z nichž pak sestavili pramen. Zkušeným plavcům to trvalo tak tři dny. Plout se mohlo až do zimy, do šestistupňového mrazu. Každý pramen ovládali jen dva až tři pomocníci a vrátný, který vor řídil. Byl to takový plavecký kapitán, musel složit přísné zkoušky, které ho opravňovaly k plavbě na určitém úseku řeky. Svůj úsek musel vrátný znát doslova „jako své boty“ – každý balvan, každou peřej a měnící se proudy (zdroj internet).
Vltava byla pro spoustu lidí zdrojem obživy, ale i domovem a milovaným místem. Okouzlovala, inspirovala, dávala. A brala.
V představách stojím na Homoli a nostalgicky shlížím na dvě malá stavení těsně u vody, v sevření lesů a v blízkosti ústí nejmenovaného toku, přitékajícího z Jezera … A v duchu vnímám nejkrásnější tóny, které kdy lidské ucho slyšelo.
Smetana zkrátka věděl své ….
