Zpočátku to vypadalo, že pátrání po předcích pana Kouby začne a zároveň skončí v r. 1921, kdy se měl narodit Josef Kouba, otec zadavatele rodokmenu. Protože v udaném POTVOROVĚ se zkrátka na žádném čísle popisném podle sčítání lidu v r. 1921 žádné dítko jménem Josef a příjmením Kouba nenarodilo. Jediným dalším vodítkem byl údaj, že otcem Josefa měl být Karel Kouba a matkou Anna Kozová. A tak se pustím do hledání případného sňatku Karla s Annou a samozřejmě i do hledání Karlova narození. Jediný Karel, který se v Potvorově na Kralovicku narodí, je syn Františka Kouby a Josefy Benešové v r. 1895 na čp. 27. Jenže ve zmíněných operátech z r. 1921 není uvedený nejen v rodném stavení, ale ani nikde jinde. Naskýtá se možnost, že byl odvedený do války, a ještě se nevrátil. A tak mi nezbývá, než oslovit kralovickou matriku a požádat o pomoc. Díky již GDPR nepodléhajícímu záznamu o narození malého Josefa v r. 1921, se tak dozvím nejen to, že otcem byl skutečně Karel Kouba, narozený v Potvorově r. 1895, ale matkou že byla Anna rozená Píšová z Horního Hradiště. (Nikoliv Anna Kozová.) Oddáni byli v Žebnici v r. 1919 a ženich měl bydliště uvedené v Hnojníku v Těšínském Slezsku. A tak místo odpovědí se nám na čas dostane jen dalších nezodpovězených otázek.
Když se však podívám do sčítacích operátů ve stejném roce, ale pro obec Horní Hradiště, kde se měla narodit Anna Píšová, zjistím, že na čp. 41 je v archu rodiny Píšů zapsané dítě František Kouba, narozený v prosinci roku 1915. Matka i otec chybí. Proč? Chvíli si pohrávám s myšlenkou, jestli třeba otec nepadl ve válce …, a tak lustruju i nápisy na pomníku padlým v Potvorově, což se ukáže jako falešná stopa. Nakonec mě napadne otevřít zdigitalizovanou potvorovskou kroniku a záhy pomyslně vítězně lusknu prsty. Na straně 72 najdu záznam o svolávací vyhlášce ze dne 26.1.1915. Muži narození v roce 1891, 1895 a 1896 byli odvedeni v období mezi 10. 2. až 3. 4. 1915 a na vojnu nastoupili 15. 4.1915. Mezi odvedenými je i jméno Karla Kouby.
Malý František, který byl při zmíněném sčítání lidu v r. 1921 vedený u prarodičů v Horním Hradišti, se narodil 6. 12. 1915, tedy 8 měsíců po Karlově odchodu do války. Což odpovídá situaci, že Anna otěhotněla v březnu a měsíc na to Karel narukoval …. Z války se nakonec v pořádku vrátil a r. 1919 se v Žebnici vzali. Dítě bylo sňatkem r. 1919 legitimizováno. Tím bychom jednu „záhadu“ měli vyřešenou.
Některé zbývající nesrovnalosti se bohužel vysvětlit nepodaří. Třeba to, kde se v době sčítání lidu Karel s Annou nacházeli. Jelikož se tehdy nezapisovalo podle bydliště, ale podle pobytu, a manželé Koubovi se v den sčítání nacházeli třeba někde na návštěvě, tak budou zapsaní tam a my nemáme nejmenší šanci je dohledat. Naopak úspěšní jsme na jiné frontě, a to při nalezení záznamu o úmrtí Anny v r. 1942 a zároveň i druhého sňatku Karla Kouby, a tentokrát už správně s Kozovou, byť Hedvikou. Objasní nám to původní lehce zmatečnou informaci, že Karel Kouba měl za manželku Annu Kozovou. Zkrátka a jednoduše se jen dvě skutečnosti smotaly dohromady.
První očko na jehlici bylo navlečeno a můžeme se pustit do pletení …
A protože začínáme v Potvorově, určitě nebude od věci si o malé vísce mezi Žihlí a Mladoticemi něco málo povyprávět. První dokument, ve kterém je Potvorov zmiňován, pochází z roku 1204. Tato listina ves spojuje s Anežkou z Potvorova, která plaskému klášteru věnovala některé své statky. Po Anežce se majitelé Potvorova hojně střídali. Asi nemá význam jmenovat jednotlivé vlastníky s výčty roků, ve kterých jim ves náležela. Co je však podstatné, že byl Potvorov vždy rozdělen na dvě poloviny. Toto rozdělení vsi na dvě části však bylo důsledné: každá část měla nejen svého rychtáře, ale i hospodu a pastoušku. Při hranicích panství stály dvě kovárny. I po spojení obou částí v jednu politickou obec v kralovickém okrese roku 1849 rozdělení v určité formě přetrvávalo: až do roku 1912 musel být starosta z jedné části a první radní z druhé. Na společné výdaje se přispívalo v poměru, kdy plaská část platívala dvě třetiny a menší rabštejnská jednu třetinu. U vesnice se na začátku 20. století nacházel černouhelný důl svatý Mikuláš. Uhlí se v něm pokusně dobývalo od března do září roku 1920 ze sloje o mocnosti 0,45 metru v hloubkách pět až 24 metrů.
Dominantou vsi je unikátní jednolodní pozdně románský kostel svatého Mikuláše z let 1160–1170 s přístavbou z 18. století a západní věží z roku 1825. Vedle něj stojí barokní fara s mansardovou střechou a znakem plaského kláštera a osobním štítkem opata Fortunáta Hartmanna z roku 1758.
Před již zmíněnými kovárnami stál sloupový litinový mezník vyznačující hranici panství Metternichů. Pro potvorovské byl sloup, kterému říkali nif-ňaf, symbolem roboty – z jeho jedné strany se chodilo v 19. století robotovat na dvůr Kalec, z druhé do Plas. Během 2. světové války někdo sloupu sejmul hlavice a po válce odstraněn i samotný sloup. O jeho opětovné postavení se postaral památkový ústav v roce 1953.
Z kroniky se také dozvídáme o stěhování obyvatel po válce, a to převážně do Kryr, Petrohradu, Žihle. I předkové pana Kouby (konkrétně synové Karla st. Josef a Karel) v r. 1947 Potvorov nadobro opustili.
Anežkou jsme začali, Anežkou také sekci o Potvorově skončíme. Je s ní totiž spojená roky vyprávěná historka o tom, jak Anežka, choť po Kunovi z Potvorova, r. 1214 navštívila svatou zemi, ze které se údajně nikdy nevrátila.
Než tedy Potvorov nadobro opustíme i my, poodhalíme další část koubovské historie spojené s Potvorovem. Zmíněný Karel (*1895) byl synem Františka Kouby (*1852) a Josefy Benešové z Trojan. Protože se ale František narodil jako nemanželský, jméno jeho otce neznáme, a tak musíme pokračovat jeho matkou, kterou byla Marie Koubová (*1830), dcera Anny Romové z Potvorova a Adama Kouby (*1799) již z Bílova čp. 18.
Z Potvorova se tak přesuneme dva kilometry na východ, do vísky Bílov, kde se 134 let pozdržíme. Konkrétně od r. 1823, kdy si Adam vezme Annu za manželku a přestěhují se do Potvorova a dál pak proti proudu času až do r. 1689, kdy Adamův prapradědeček Pavel koupí Koubovský grunt… Ale k tomu se ještě dostaneme.
BÍLOV
V Bílově budeme virtuálně svědky života 4 generací, počínaje samotným Adamem (*1799), jeho otcem Matějem (*1765), a dále pak přes jeho otce Vavřince (*1728) až k Janovi (*1692). Každý ze jmenovaných má svůj vlastní příběh a každý si pro svůj pobyt na Zemi vybere jiné jméno. První zmíněný Matěj se narodí na čp. 5 jako třetí dítě Vavřince a Barbory Havlíkové. Má dva starší a tři mladší sourozence a v r. 1788 se ožení s Barborou Burešovou ze Sedlce 4. Tady bychom se na chvíli zastavili, protože rod Burešů byl jedním z nejstarších sedlckých rodů a my díky publikaci Lad. Knedlhanse známe i jeho historii. Není to samozřejmě jen rod Burešů, kvůli kterému nás Sedlec zajímá, ale to bychom předbíhali a příběhu tak ubrali na gradaci. Obcí s názvem Sedlec je v republice hned několik, ta Koubovská se nachází pouhý kilometr jižně od Bílova a žije zde kolem pouhého 100 obyvatel. V urbáři kaceřovského panství z roku 1558 je v Sedlci uváděno 8 usedlostí, na kterých hospodařili Havel Levý, Vaněk Bureš, Míka Jakeš, Jan Polívka, Blažek Janský, Vojtěch Prusík, Šimon Brož a Jan Bavor.
Matěj si příjmení Kouba ponechá. Na rozdíl od svého otce Vavřince a dědy Jana. Nutno samozřejmě podotknout, že to nebylo dáno jeho zodpovědným rozhodnutím, nýbrž zákonem z r. 1780, kdy se volba příjmí (víceméně dle chuti) zakázala a bylo uzákoněno používání jednotného příjmení. Díky bohu! A tak se Matěj stane otcem 9 dětí (jedno zemře jako malé), včetně Adama, který se ožení s Annou Romovou, se kterou zplodí 3 dcery a 3 syny. Jedním z ženských potomků je Marie, matka Františka, o obou jsme již psali výše.
Všichni žili v malé vsi Bílově, a protože měl Bílov velké štěstí na kronikáře, má jednak kroniku obce, ale i rodinnou kroniku Kouklů, jednoho z bílovských rodů. Pisatel zmíněné kroniky rodiny Kouklovy sám slyšel údajně od svého otce, že Bílov měl původně 16 lánů a 16 usedlých rodin – jejich všechna jména už asi nikdy nezjistíme. Tito osadníci nebyli však pravými vlastníky svých usedlostí, nýbrž pouhými nájemci a zároveň poddanými své vrchnosti. Roku 1404 vysadil plaský opat Bohumír (1399 – 1425) osadníky v Bílově právem zákupním čili emfyteutickým, které přišlo do českých zemí z Německa. Znamenalo to, že sedláci si mohli nezcizitelně zakoupit pozemky do svého vlastnictví a tím vlastně zabezpečit dědičné vlastnictví půdy, ovšem pod podmínkou, že nebude poddanému prokázáno nedbalé hospodaření. Mimoto právo zákupní určovalo povinnosti poddaných v podobě peněžních dávek pravidelně dvakrát ročně placených, obvykle na sv. Jiří a na sv. Havla. Toto právo bylo nepochybně výhodné jak pro poddané, tak i pro vrchnost, neboť každý člověk lépe pracuje na svém než na cizím. Pro osedlé ovšem na druhé straně mohlo být výhodou, že tyto peněžní dávky byly pro jejich statky už od začátku pevně sjednané, třebaže měna časem ztrácela na hodnotě prostřednictvím tehdy neznámé inflace. Jinými slovy, nezdražovalo se.
Dle urbáře z roku 1558 bylo v Bílově 12 osedlých. Václav Kočka ve svých Dějinách politického okresu kralovického uvádí i jména držitelů půdy. Tato jména se udržela v Bílově, alespoň jako označení stavení (např. „u Rečků „) až dodnes, a je možné, že předkové těchto rodů byli původními zakladateli Bílova, snad už ve dvanáctém století.
Jednou ze zajímavostí obce je kamenný kříž postavený ve „Škachovic bráně“. Ke cti a chvále Panny Marie ho r. 1886 postavili Blažej a Tekla Koubovi z Bílova č. 19.
Stěžejní pro náš příběh a vůbec pro jeho pochopení je postup, jak jsme od jednoho předka přešli ke druhému. A pochopitelně retrográdně směrem do minulosti. Proto se od posledního zmíněného Matěje Kouby (*1765) přesuneme k jeho otci Vavřinci.
Už ze záznamu o sňatku Matěje (v r. 1788) víme, že jeho otec Vavřinec užíval dvě příjmení. Kouba a Dškach. Znamená to, že držel své druhé jméno takzvaně „po chalupě“. Jednalo se o vcelku běžnou praktiku, kdy dotyčný nepřejímal jednotlivá příjmení zásadně po otci, ale i po názvu statku, kde žil. Zapisovatel nám tímto konkrétním záznamem prozřetelně prozradil, že Vavřinec žil na gruntu Dškachovském. Na řadu proto přichází gruntovní (pozemková) kniha pro obec Bílov. Plzeňský archiv je nám v tomto ohledu nápomocný, protože veškeré pozemkové knihy pro panství Plasy během loňského roku zveřejnil na internetu. Jelikož matriky začínají povětšinou před polovinou 17. století, jsou gruntovní knihy, které zahrnují historii ještě starší, zpravidla hlavním a nejdůležitějším zdrojem informací.
Do 19. století bylo zvyklostí vymezit v gruntovnici pro každý statek několik stran – a veškeré dění z hlediska financí zapisovat chronologicky pod sebe. Nacházíme zde tedy především kupní smlouvy jednotlivých hospodářů, ale zároveň i vyplácení příslušných podílů hospodářem jednotlivým „nápadníkům“, tedy těm, kteří měli právoplatně zdědit díl statku.
V příslušné bílovské gruntovní knize nalezneme zápis, kdy statek Dškachovský koupil v roce 1767 skutečně Vavřinec Kouba a od té doby užíval i příjmení Dškach. Roku 1788 požádal, aby byl jeho grunt rozdělen mezi jeho dva syny, Tomáše a Matěje, což se stalo r. 1790.
https://www.portafontium.eu/…/soap-pn_20101-vs-plasy…
Zápis na půl gruntu Dškachovského – čp. 5, drží ho Tomáš, a to ještě v r. 1808. Užívá jméno Kouba.
https://www.portafontium.eu/…/soap-pn_20101-vs-plasy…
Zápis na půl gruntu Dškachovského – čp. 18, drží Matěj, taktéž ještě v r. 1808 a i on užívá jméno Kouba
Vavřinec Kouba seu Dškach umírá na čp. 5 u syna Tomáše v r. 1792.
Pro další informace se vrátíme zpátky do matriky, konkrétně k zápisu o sňatku Vavřince s Barborou Havlíkovou v r. 1755. Vavřinec je zde uváděn jako syn zemřelého Jana Kouby řečeného Kondel z Bílova. To znamená, že tu máme další příjmí po chalupě! Nalistujeme tedy v bílovské pozemkové knize záznam o gruntu Kondelovském a záhy zjistíme, že ho drží skutečně nějaký Jan Kouba (a po něm jeho syn Vojtěch). Dalším krokem je ověření, zda je Vavřinec opravdu synem tohoto Jana. Proto nás primárně zajímá vyplácení Vojtěcha Kondele, a to od r. 1748. Vyplácí totiž mnoha nápadníkům, včetně svých (i polovičních) sourozenců:
Jednak synům po neb. Janovi otci [= děti z otcova prvního manželství s Marianou], a to Jakubovi a Vojtěchovi (vypisuje si i svůj vlastní podíl) po 8 kopách grošů, a po neb. Rozině máteři [= děti z otcova druhého manželství] dětem: Kateřině, Vavřincovi,
Barboře a Marianě – všem také po 8 kopách grošů. V jiném zápise je pak konkrétně uvedeno, že Vojtěch nestačí celý podíl Vavřincovi vyplatit a při dalším předávání gruntu v r. 1788 se rozepíše, že se mu má vyplatit zbylých 6 kop:
https://www.portafontium.eu/…168
Výslovně je zde uvedeno: „Vavřincovi Dčachovi 6 kop“. Přičemž uvedené příjmení Dčach (Dškach) je pro nás zásadní, protože z gruntovní knihy již víme, že náš Vavřinec žil od r. 1767 na Dškachovském gruntě – a tak užíval právě ono jméno Dškach.
Pokračujeme tedy hledáním původu Jana Kouby z Kondelovského gruntu. Hlavu nám na chvíli zamotají zápisy o narození dětí dvojic Jana Kondela a Alžběty, Jana Kondela a Mariany, a nakonec i Jana Kondela a Rosiny z počátku 18. st. Po bližším ohledání dojdeme k závěru, že šlo o dva rozdílné Jany Kondely, kdy první byl synem Martina Kondela a Zuzany Vopatové (ve výstupním souboru jsou označeni oranžovou barvou pro odlišení), a druhý Jan Kondel byl ve skutečnosti synem Pavla Babora a Mariany Koubové (!). Vraťme se teď ale ještě k Vavřincovi, který se podle matriky narodil r. 1728 a jeho rodiči byli Jan Kondel a Rosina. To nám pasuje na zápis v Gk výše. Ze stejného zápisu také víme, že Rosina byla druhou Janovou manželkou.
Tou první byla Mariana. Informace o ní najdeme opět v gruntovní knize, tentokrát pod gruntem Kondelovským v Bílově (čp.8), kde se píše, že poté, co hospodář Martin Pankrác zemřel, zdědila grunt jeho dcera Mariana, která se vdala za Jana Bavora. Novým hospodářem na Kondelovském gruntu byl od té doby „Jan, manžel Mariany, příjmením Bavor.“ Ten přestěhováním sem získává nám již povědomé příjmí Kondel.
Pokud byl ale Jan, Vavřincův otec, po otci Bavor – a po gruntě Kondel – jak získal vlastně jméno Kouba? A není těch příjmí už příliš? Ale všeho do času.
Zmíněná Mariana (dc. Martina Pankráce a manželka Jana Kondela) zemřela v březnu 1724 a zanechala po sobě dva syny, budoucího hospodáře Vojtěcha a Jakuba. Po její smrti si vdovec Jan Kondel po pouhých 3 měsících bere za manželku nám již také známou Rosinu. Z matričního záznamu pak zjistíme, že byla dcerou Víta Mizery z Obory u Kaznějova.
Takže dalším krokem pro rozmotání koubovského klubka bylo nalezení záznamu o gruntu Koubovském (čp. 9), který roku 1689 koupil Pavel Bavor – od té chvíle po chalupě Kouba. Roku 1731 ho po otci Pavlovi dědí Václav Kouba, který opět vyplácí svým sourozencům, mimo jiné i Janu Kondelovi, což je opět zásadní, protože víme, že náš Jan žil na Kondelovském gruntě, a opět užíval příjmení získané po chalupě.
Zbývá najít narození Jana, což se bohužel nakonec nepodaří. Dopočtem z jeho data úmrtí můžeme max. usuzovat, že se narodil někdy kolem r. 1692. Známe ale datum oddavků jeho rodičů – Pavla Babora ze Sedlce a Mariany Koubové z r. 1689. Byť je zde Pavel mylně uvedený jako Vít.
Jan tedy sice zdědil po otci příjmí Bavor, protože se ale narodil už na gruntu Koubovském, odkud pocházela jeho matka, užíval i příjmí Kouba. Pak se kolem r. 1726 odstěhoval na grunt Kondelovský a od té doby byl Kondel. Janův syn Vavřinec užíval po otci nejdříve jméno Kouba, po odstěhování na grunt Dškachovský si ale změnil jméno na Dškach. Je to šmodrchanec, který se nám dnes může jevit jako chaotický a zmatečný, nicméně pro jisté regiony to byl jev zcela typický a častý a normální.
A abychom ho tedy rozmotali úplně, musíme se vydat po stopách Pavla Bavora do Sedlce. V GK [1684-1818] tak najdeme zápis o gruntu Bavorovském, kde Ondřej Bavor vyplácí mj. bratru Pavlovi do Bílova a na další straně je zápis ještě konkrétnější, protože je zde zmíněný přímo Pavel Kouba.
https://www.portafontium.eu/…/soap-pn_20101_vs-plasy…
A protože Ondřej byl synem Víta, máme tím pádem otce i našeho Pavla. A jedeme proti proudu času odhodlaně dál a hlouběji. V zápise z GK Potvorov [1599-1684] z roku 1662 čteme o porovnání sourozenců po Václavu Vaňourkovi na Bavorovským v Sedlci (přímo je odkazováno na starou knihu), a že hospodaří Václavův syn Vít.
https://www.portafontium.eu/…/soap-pn_20101_vs-plasy…
Na straně 61 Pozemkové knihy Sedlec [1576-1631] nadepsané „Jan Bawor s Janem Zetiem Annau dczerau swau a s Waczlawem wnukem“ získáme informace o tom, že na gruntu Bavorovském v Sedlci (čp. 1, poté 7) byla r. 1591 uzavřena svatební smlouva mezi Annou rozenou Bavorovou a zároveň vdovou po †Janu Vaňourkovi a Janem Shejbaným alias Peškem. Starý Jan Bavor (Annin otec) na smrtelné posteli půlí svůj grunt, kdy jednu půlku si nechá, a druhou dá své dceři Anně s malým sirotkem Václavem. Jde zkrátka o shrnutí nejvyšší části rodokmenu: Jan Bavor, Jan Vaňourek a Václav Vaňourek, který se za pár let stal otcem Víta. A protože z urbáře máme informace o lidech, kteří v r. 1558 obývali vsi kaceřovského panství, a známe tudíž jejich jména, víme, že příjmí Vaňourek se vyskytuje pouze v jediné vsi, a to v Kočíně. Dokonce BR z r. 1654 uvádí pouze dva Vaňourky, přičemž jeden je ze Žamberka a druhý z našeho Kočína. Pravděpodobnost, že Jan Vaňourek, manžel Anny Bavorové, byl příbuzným Vaňourků z Kočína, je tak více než stoprocentní.
Již výše zmíněný výčet osedlých obce Sedlec v souvislosti s rodem Burešů tak jen potvrzuje naši hypotézu. Jako poslední je totiž v tom výčtu zapsán Jan Bavor, tedy druhá zastoupená půlka nejstarší dohledané dvojice Vaňourek-Bavorová. Jan Bavor je v urbáři dokonce zmiňován již v r. 1539.
Určitou unikátností je i záchrana plaského urbáře z r. 1623, jehož osud popisuje kronikář Soukup. Zápis je součástí příloh rodokmenu.
KOČÍN
Obec Kočín je poprvé historickými prameny zmiňována již roku 1183. Tato malebná obec je rozprostřena nad údolím Kočínského potoka, 7 km severozápadně od městečka Plasy. Dějiny obce jsou neoddělitelně spjaty s historií plaského kláštera a později i s rodem Gryspeků z Gryspachu, kteří Kočín společně s dalšími vesnicemi v rámci Kaceřovského panství vlastnily až do roku 1623, kdy obec s ostatními državami Gryspeků připadla opět do vlastnictví kláštera plaského.
V minulosti se obec Kočín proslavila výrobou vitriolové kyseliny sírové, kterou zde zavedli a provozovali Liewaldové a kolem roku 1850 pak rovněž těžbou břidlice. Jak těžba, tak výroba kyseliny byly pro zdejší obyvatelstvo důležitým a výnosným zdrojem obživy, o čemž svědčí i to, že v té době v Kočíně žilo 688 obyvatel. V současné době je ves významným rekreačním střediskem celé oblasti a žije zde obyvatel 90.
Velmi cennou historickou památkou jsou zde právě zbytky dochované původní lidové architektury, kterými se pyšní zejména dům s č.p. 19 nebo s č.p. 1. Architektonickým skvostem je pak usedlost s č.p. 15, kde můžeme spatřit roubený patrový špýchar s roubenou stodolou a samotné centrum obce pak zdobí zděná kaple z roku 1855. Z 19. století jsou zde rovněž ještě patrny pozůstatky těžby břidlice a výroby kyseliny, a to v údolí Kočinského a Kralovického potoka.
V urbáři panství kaceřovského z roku 1558 je popsán Kočín takto: „Lidí osedlých 10. Slovou Vondra Hůlka, Jan Šmauz, Bureš Kára (statek s chalupou), Mikeš Suchý, Jan Pekař, Bárta Lašek, Beneš Jílek, Jan Jindřichů (statek a chalupa). Kuba Hospodář a Kuba Vaňourek. Suma lánův rolí 10 1/2. Úroku Svatojiřského dávají 11 kop, Svatohavelského tolikéž, berně vánoční 1 kopu 50 grošů, žita úročního 8 strychů, ječmene a ovsa tolikéž, slepic 12, vajec 3 1/2 kopy, roboty ženné 64 dní, orné 21 den, pytlův úročních každý rok o Vánocích 6. Každý pytel musí býti ze 2 loket plátna míry kralovické… V té vsi 6 poustek. Ke každé náleží po 1 lánu dědiny. Také lidé z té vsi od nadepsaných poustek drží v nájmu některé louky a platí z nich.„
A zatímco v Dějinách Kralovicka od V. Kočky se dočteme, že v urbáři kaceřovském z r. 1558 je zmiňován Kuba Vaňourek, v urbáři pro roky 1623-1699 je uvedený Jiří Vaňourek. A byť nemáme matričně doložené, že by oba zmínění Vaňourkové byli příbuzní, s největší pravděpodobností jimi byli, a nejen oni dva, ale i „náš Kuba“, nejstarší uvedený Vaňourek v nejstarším přístupném urbáři. Není možná vůbec nemožné, že Kuba byl Janovým otcem a že rodokmen pana Kouby tak sahá až do první poloviny 16.století!
https://www.portafontium.eu/…/vs-plasy_kp17-15_0640…
Z pozemkové knihy [1565-1639] mj. pro obec Kočín máme zápis o gruntu „Waniaurkowském“ (4 řádek, 4 slovo), v další knize (1684-1808) je hned v úvodu jakýsi index domů a jejich majitelů. Pod číslem 16 zde najdeme grunt Vaňourkovský. V knize aktiv a pasiv jsou pak uvedená čísla popisná ve dvou sloupcích vedle sebe, kdy první číslo znamená původní označení a druhé je číslo po přečíslování: https://www.portafontium.eu/…178
Tím získáme informaci, že grunt, který rod Vaňourků obýval, nesl původně číslo popisné 16 a po přečíslování 10. Nalezneme ho na východním okraji návsi. Je obklopený velkou zelenou zahradou. Jeho žlutá barva znamená, že šlo o tzv. „spalné“ stavení – nebylo zděné. Na tom samém místě dodnes stojí domek se zahradou.
Na závěr si vypůjčím slova Pavla Bulína, který sepsal Bílovskou kroniku:
„Neznat svoji minulost je téměř totéž jako nemít domov. Jedno známé úsloví praví, že je třeba, než zemřeme, zjistit, kdo jsme, odkud jdeme a kam směřujeme. Na otázku, kdo jsme a kam jdeme, nám dává částečně odpověď znalost vlastní historie.
Asi proto je pro nás tak zajímavé číst kroniky, matriky a rodové knihy, v nichž vystupují naši předkové – protože oni jsou částí nás samých.“
Použitá literatura: wikipedie, internet, mapy
Historicko – turistický průvodce č. 6 Severní Plzeňsko I. Domažlice a Plzeň
1996 (Bukačová, I., Fák, J., Foud, K.)
Farní kronika obce Potvorov a Kronika obce Bílov
Sedlec v proměnách času (L. Knedlhans)
