Rodokmen si většinou objedná zákazník buď pro sebe nebo pro někoho blízkého k významnému jubileu. Lidi buď jejich rodová historie zajímá anebo nezajímá. Dlouho jsem si myslela, že nic mezi neexistuje a že okruh zákazníků je předem daný. Ono ale opravdu nic na světě není černobílé a já s potěšením zjišťuji, že i názor na přehrabávání se v minulosti se v myšlení lidí vyvíjí a mění. Dnešním fenoménem je žít tady a teď – zkrátka v přítomnosti a přítomností a minulost že nás stahuje zpátky a to že je špatně. Každému co jeho jest, jak se praví. Osobně na pronikání do minulosti nic špatného nevidím, ba co víc – jsem přesvědčená, že bez ní by mě pořád kousek chyběl. A tak s pátráním po všech rodech kousek po kousku sbírám drobečky z koláče a s každým zapadnutým dílkem jsem tak nějak celejší. Za každý příběh, který sepíšu a jehož jsem nedílnou součástí coby zapisovatel, jsem vděčná a užívám si ho ho plnými doušky. Neexistuje nezajímavý příběh, jen některé jsou díky strohým matričním záznamům ochuzené o podrobnosti. Vždycky mě zamrzí, když jako neviditelná muška prolétnu příběhem a nezaznamenám řemeslo, které rod definuje a někdy i po dlouhou dobu provází… Něco podobného mě potkalo při sestavování rodokmenu, který byl výherní cenou v tombole na místním plese a jehož majitelem se stal Karel Kubíček narozený v Mostě. A protože pan Kubíček doloží začátek již započatého soukromého pátrání, najisto otevřu stránky litoměřického archivu, abych nejdřív vyhledala sčítací operáty z r. 1921 pro obec Solany, kde zjistím, že v daném roce žil Karlův dědeček Alois (*1891) s manželkou Marií na čp. 54, že byl kočím a měl v té době zatím jediné dítě – syna Oldřicha (*1920). V domácnosti s nimi žila Aloisova matka Karolína (*1854), všichni dospělí uměli číst a psát a byli československého vyznání. A pracovali na Dvoře Solany. Záznam o narození samotného Aloise (*1891) na internetu k nalezení ještě není, potřebná kniha je totiž uložená ještě na úřadě v Třebívlicích. My však víme, že Alois byl synem Josefa Kubíčka (*1842) a Karolíny Syřišťové, a tak využijeme starších knih, kde jsou zapsáni alespoň Aloisovi sourozenci. Ze zápisů tak zjistíme, že Josef byl v době manželství dělníkem v Solanech 16 a hlavně, že byl nemanželským synem Karolíny Kubíčkové (*1822 v Solanech). Zajímavou douškou v zápise o jeho narození je údaj o kmotrovství. Za kmotra malému Josefovi totiž šel Franz Krůta, učitel z Třebívlic. Zda je příjmení Krůta jen náhoda a nebo se jedná skutečně o nějakého mého příbuzného, by samozřejmě znamenalo další bádání a na jakýkoli závěr si každopádně netroufám. Protože byť je vzdálenost mezi Solany a Hřebečníky poměrně veliká, na druhou stranu víme, že kantoři celkem slušně pendlovali a nemožné to tedy rozhodně není. Ale nechme pana učitelského vychovávat třebívlická dítka a vraťme se ke Karolíně, která je uvedena jako dcera Václava Kubíčka ml. (*1791) a Kateřiny Tomecové. Václav ml. s Kateřinou spojili své životy r. 1811 a my se z tohoto záznamu dozvídáme, že dvacetiletý Václav pocházel z Klapýho čp. 25 a jeho manželkou se stala zmíněná Kateřina, vdova po Václavu Pailovi, a zároveň dcera mlynáře ze Solan 20.
Než tedy Solany nadobro opustíme, podíváme se na ně alespoň z hlediska faktického a historického. Nedaleko obce se nachází rozvětvení řeky, tzv. bifurkace. Potok známý pod jmény Kuzovský potok, Granátka nebo Žejdlík se zde rozděluje na potoky Žejdlík a Rosovka. Ve 14. století zde stála pravděpodobně tvrz, k ní patřil poplužní dvůr, pivovar a krčma. Roku 1620 bylo v Solanech 34 usedlostí, panský dvůr, kovárna, husitská fara, mlýn, hostinec, škola a myslivna. Po třicetileté válce zůstaly z kvetoucí vsi jen ruiny. Osazeno bylo pouze 7 usedlostí, zanikla tvrz i pivovar. V roce 1787 se solanský kostel stal filiálním kostelem třebívlického kostela svatého Václava; proto žádné z Kubíčkovic dětí nebylo křtěné v Solanech. Zato do solanské školy místní děti chodívaly. Škola totiž existovala v Solanech již počátkem 19. století, r. 1882 byla postavena nová, trojtřídní.
Obec proslavily hrušky solanky. Ovocnářství se dařilo ve vsi odedávna, místní odrůda solanka proslavila ves už v polovině 19. století i v zahraničí, zvláště v Německu a Holandsku. Do zahraničí se solanky ještě v padesátých letech 20. století vyvážely. Byly to hrušky máslovky, veliké, šťavnaté a chuti kořenné; česaly se již v srpnu. V první polovině 20. století byla solanka nejdražší hruškou.
V letech 1897–1898 se budovala železniční trať Lovosice–Most. A tak nejspíš další Kubíčkové nasedli do vlaku a jako svůj domov si zvolili okolí Mostu.
My se teď ale vydáme opačným směrem, a to jak chronologicky, tak i geograficky. A přemístíme se pod nejkrásnější českou zříceninu, pod krále Českého Středohoří – kterým není nikdo jiný než majestátný a nepřehlédnutelný Hazmburk. Vrch dosahující výšky 418 m byl podle archeologických nálezů obydlen již v 5 tisíciletí př. n. l., a to lidem kultury s vypíchanou keramikou. Václav Hájek z Libočan ve své kronice uvádí, že roku 754 bratři Kalboj a Veslav z Košťálova postavili na svahu kopce dům pevný jako hrad a nazvali ho Klopaj. Stavbu založil téměř jistě kolem poloviny 13. století rod Lichtenburků. V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. Tato strohá část bez oken a ozdobných prvků naznačuje čistě vojenský význam sídla, které tehdy snad ani nemělo sloužit jako příbytek šlechtice. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka. A právě tehdy se původní název hradu Klapý změnil na Házmburk – podle jména tohoto šlechtice (německy zajíc = der Hase). Zajíc nově získaný hrad nechal rozšířit o hradbu a brány, Černou věž a další budovy. Házmburk tak zabral celou nezalesněnou plochu vrchu a získal konečný půdorys. V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a vzhledem ke své nedobytnosti, byl Házmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Házmburk nikdy nedobyli. Přibližně v té době vzniklo na jižním svahu kopce městečko Podhradí, které tvořilo ekonomické zázemí pro hradní posádku. Zaniklo však po opuštění hradu a zůstala po něm pouze hradba s dvěma věžemi. Jedna z nich je zajímavě umístěna na konci opevnění, které se kvůli excentrické poloze věže vychyluje ze svého směru. Funkce věže dosud nebyla objasněna, víme jen, že v její blízkosti stával kostelík sv. Mikuláše, který zřejmě nahrazoval neexistující hradní kapli.
Na konci 19. století se stal Házmburk neblaze proslulý rozsáhlými sesuvy horniny, které jsou opředeny pověstmi o otevírání hory se zázračnými poklady…. V té době už ale kubíčkovská větev mosteckého Karla pod „Zajícovou“ horou nežila, už dávno přebývala ve výše zmíněných Solanech …. Než se však Václav ml. v r. 1811 přemístil do Solan, aby si tam vzal mlynářskou dceru Kateřinu, žil pod zříceninou Hazmburku, konkrétně v domě čp. 25, který koupil již r. 1696 jeho předek Jiřík Kubíček, jak víme ze zápisu v pozemkové knize Libochovic. Po letmém kouku do matričních knih, dojdeme ke zjištění, že v Klapém bychom Kubíčkama mohli osázet zahrádku, ne-li sad. Na pouhých pěti stranách matriky narozených (pro roky 1773-1784) mám tu čest seznámit se hned s pěti bratry …. Vojtěchem, Matějem, Janem, Martinem a Václavem. Hlubší sonda do knih pokřtěných obce Klapý a okolí v rozmezí 20 ti let tak odhalí slušné kubíčkovské hnízdo. Namátkou zapisovaná čísla popisná, na kterých se zástupci rodu Kubíčků rodili, dosáhnou během cca jedné generace neuvěřitelného čísla 10. Hledaného Václava st. objevím v r. 1772, kdy se narodí otci Matějovi ml. a matce Ludmile rozené Povové (oo1755).
Matěj ml. coby syn Matěje st. a Kateřiny Stuchlé přijde na svět r. 1734 a Matěj st. pak r. 1694 Jiříkovi a Dorotě Koubové. Jiříkův otec se podle zápisu v berní rule z r. 1654 opět jmenoval Matěj. Byl to sedlák a pocházel z nedalekého Sedlce, odkud jeho syn Jiřík pravděpodobně odešel do Klapého za Dorotou. A tak naší poslední zastávkou je Sedlec – obec nacházející se při severním úpatí hradu Hazmburk v jakémsi sedle, vytvořeném vulkanickými návršími. Podle svého umístění v krajině dostala obec s největší pravděpodobností svůj název. Neexistuje místo, které bych vyměnila za svou Běleč či Hřebečníky, Vodňany a Horažďovice …., ale pokud bych volit musela, pak by krajina pod Hazmburkem patřila k jednoznačným favoritům. Typická zřícenina viditelná ze spousty míst a vyvolávající v mnoha lidech údiv a nadšení, učarovávala odnepaměti. Kdyby nikdo jiný, pak Mácha básník, kreslíř a poutník by v tom výčtu figuroval mezi prvními. A ať už se člověk na Hazmburk dívá ze západu od Klapého a nebo od severu ze Sedlece, ať žije za časů Máchovských, prvorepublikových či dnešních, pokaždé ohromen věžemi na vrcholu jako by slyšel šeptat vítr úryvek z Máje …. Protože nezáleží na tom, kde právě jste, pořád je to stejné nebe a stejná zem a stejná láska k tomu všemu …. A tak si ve vzpomínkách vybavuji tu dominantu české krajiny a načechraným oblakům nad ní se Máchovými verši neslyšně vyznávám …
„Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!„
edit: S třebívlickým kantorem Krůtou mi to nakonec stejně nedá, a tak zkusím namátkou knihu narozených 1785-1824. A málem spadnu ze židle. Trefím se totiž přesně do 20. 9. 1823, kdy se narodí Josef otci Františku Krůtovi, učiteli z Třebívlic. A zároveň synovi Pavla Krůty z Hradiště a Doroty Blechové z Týřovic. Obě dědiny v sousedství Hřebečníků.
Takže, pane Kubíčku Karle, je to k nevíře, nicméně je to tak 🙂. Můj příbuzný byl skutečně tvému pradědovi za kmotra 😃 😃 😃
