Tak jako je Novák favoritem mezi příjmeními, v toptenu mezi obcemi bychom zas určitě nalezli Nový Dvůr (dříve Neuhof). Na území ČR jich podle wikipedie existuje neuvěřitelných 36. My se vydáme do Nového Dvora u Číhaně, v okrese Klatovy. Protože právě tady se r. 1908 Karlu Maulemu (*1865) a jeho manželce Marii rozené Burcalové narodí dvojčata Emanuel a Františka. Děvče záhy umírá, přeživší Emanuel v dospělosti Nový Dvůr opustí a s manželkou Emílií a synem Jaroslavem (*1942) se v r. 1946 přesune o 130 km severním směrem, konkrétně do Letova čp. 51 u Podbořan…
Vraťme se ale zpátky do Nového Dvora čp. 5, kde se krom Emanuela a Františky narodí ještě dalších 11 dětí. Leopold (*1912), Jindřich (*1909) a Karolina (*1913) zemřou v útlém věku, František (*1890), Vojtěch (*1892), Rudolf (*1894), Marie (*1896), Karel (*1898), Josef (*1900), Anna (*1903) a Bohumil (*1906) dají vzniknout dalším pokračovatelům novodvorského rodu Mauleů.
První zmínky o nevelkém Novém Dvoru jsou z roku 1720 ze zdebořické matriky. Po zrušení roboty v roce 1848 byl Nový Dvůr připojen k Číhani. A to je vše, co se o obci dá na internetu zjistit. A tak nezbývá, než se trochu rozmáchnout štětcem a lehce tu atmosféru doby konce 19. století ve zmíněné vísce domalovat. Pokud se podíváme na indikační skici z r. 1878 pro obec Číhaň a připojený Nový Dvůr, najdeme zde zděný statek čp. 1 a čp. 2 a dřevěné stavení čp. 3, 4 a 5. Z internetové aplikace, která eviduje všechny panské dvory na území ČR a Moravy, zjistíme, že na Novém Dvoře čp. 1 se nacházel panský čili vrchnostenský dvůr. A v křestních matrikách se pak můžeme dočíst, že na avizovaném čp. 5 (naproti panskému dvoru, sotva 50 metrů přes cestu) se narodil už Karlův otec Vojtěch (*1827) a že byl krejčovským tovaryšem a domkářem. A panským hajným. Stejně jako jeho otec Petr (*1802). S Petrem se však v čase přesuneme o dva a půl kilometru na západ – do vísky s názvem Těšetiny…
Tato osada (do r. 1489 tvrz Těšetín) je starého původu a byla zemanským sídlem. V roce 1661 zde byla majitelkou Eva Polyxena Tuněchodská z Robič a na Malonicích. Ta uzavřela smlouvu s Vilémem Albrechtem Krakovským z Kolovrat a prodala mu „statek Těšetiny s dvorem poplužním, tudíž ves Těšetiny, tak jak se nachází, s krčmou vejsadní a mlejnem a dědinami, item ve vsi Chlístově, co tam k témuž statku od starodávna přináležejí za 7 400 zlatých rýnských„. Majetek byl však natolik zadlužen, že Eva Polyxena za něj dostala jen 403 zlatých na hotovosti a zbytek částky byl použit na umoření dluhů. Vilém Albrecht Krakovský pak statek připojil k panství týneckému. Tvrz tak ztratila na významu. Podle historika Jiřího Úlovce je těšetínská tvrz příkladem drobného venkovského sídla dobře situovaného příslušníka nižší šlechty z konce 15. století, upraveného a přestavěného renesančně v době kolem 16. věku. Do naší doby se v podstatě dochovala v podobě, jakou měla počátkem druhé poloviny 17. století. Před první světovou válkou měl tento rustikální statek 85 ha pozemků, 121 ha lesa, samotu Na Pile (původní čp.16 a 21), mlýn (čp. 15), hostinec (čp.9) a hájovnu (čp. 22). Ve mlýně bývala řadu let porodna prasnic, nás samozřejmě ale nejvíc zajímá zmíněný hostinec, protože víme, že Adam, dědeček výše zmíněného Petra a zároveň syn Martina Mauleho (šenkýře v Číhani) byl rovněž šenkýřem. A právě v Těšetinách, kam se přiženil ke Kateřině, dceři těšetínského hospodského. Stal se otcem sedmi dětí, z nichž šenkýřské řemeslo přešlo na druhorozeného France.
Prvorozený Bartoloměj byl chalupníkem na čp. 14, kde se mu narodil i náš Petr. A ten, jak už víme, se oženil do Nového Dvora. Naproti tomu Bartoň, jak se Bartolomějovi zkráceně říkalo, se v Těšetinách narodil, žil i umřel. Pokud se podíváme na současnou mapu a porovnáme ji s indikačními skicami z 19. století, pak uvidíme, že se čísla těšetínských domů a jejich umístění ve valné většině shodují. Adamova „dvojka“ stojí kousek od kapličky u silnice vedoucí z Hradiště do Mochtína na samém konci/začátku obce. Stejně jako stávala v dobách, kdy ji Mauleovi obývali. Zatímco Bartoň se se svou manželkou Kateřinou Vlčkovou z
Ráského po svatbě odstěhoval na číslo 14, na čp. 2 zůstal jeho mladší bratr František (šenkýř) a od něj usedlost zdědila v roce 1838 jeho nejstarší dcera Marie. Původní Bartoňovu „čtrnáctku“ bychom však dnes již marně hledali. Na jejím místě stojí nově postavený dům čp. 36. Nicméně na místě příjemném a líbivém a člověk si skoro dokáže představit, že nějak podobně to v této části Těšetin muselo vypadat i tenkrát. Z mapy indikačních skic můžeme dále vyčíst, že kolem r. 1840 obýval dům čp. 14 Bartoňův syn Fridrich. Na několika místech je totiž u obdělávaného pozemku připsáno N 14. Například v lokalitě s pomístním názvem „Na dlauhich dílech„. Pozemkové knihy vydají navíc informaci, že Fridrich usedlost získal od svého otce v roce 1837 a spolu se ženou Alžbětou ji pak roku 1854 prodal synu Janovi a snaše Kateřině. Protože jsme se však zmínili o tom, že Adam byl šenkýř, zajímá nás pochopitelně i dům, který tehdy jako těšetínský hostinec sloužil. Což dle webových stránek obce Mochtín (pod kterou Těšetiny spadají) byla budova číslo 9. A tu v
Těšetinech můžeme najít na původním místě. Budova bývala kulturním zařízením ve
správě obce Mochtín a později byla využívána členy TJ Sokol Mochtín a po pronajmutí se tento objekt stal klubovnou mysliveckého sdružení Mochtín.
Šenkýř Adam se ovšem v Tešetinech nenarodil. Víme, že si v r. 1762 vzal Kateřinu z Těšetin, ale sám byl z nedaleké Číhaně, kde šenkoval jeho otec Martin. Na straně 65 pozemkové knihy obce Číhaně nalezneme totiž zápis z 13.2.1740, ve kterém se píše, že číhaňský šenkýř Jan Mach prodává hospodu Martinovi Maulemu. O kterém bohužel víme jen to, že má za manželku Annu a že do roka a do dne od koupě hospody, tedy skutečně 14. 2. 1741, se mu narodí dcera Anna. Žádný další záznam z místních matrik nezískáme. Naštěstí zápis o sňatku Adama s Kateřinou je nejen krasopisně vyvedený, ale jako bonus uvádí i svědky s bližším určením, kým byli. Takže nám poskytne vedlejší informaci o tom, že Adam měl ještě bratra Josefa, protože právě ten byl jedním ze svědků. A mimochodem byl i šenkýřem ve
Zdebořicích. S velkým vypětím a vyčerpanou trpělivostí se podaří nakonec nalézt i zápis o Josefově narození, a to r. 1738 v Brodu u Kolince. Za kmotry měl nejen občanky z Hradešic u Nalžovských Hor, ale i Dorotu Vejskalovou z Hoštic, obráceným směrem u nám známého Mochtína. Uvádíme to zde i proto, že kydlinské matriky (kam Hoštice spadají) z této doby se ztratily…. a potvrzení některých vztahů, které jen tušíme, tak není možné. Pokud se totiž podíváme do matrik z 19. století okolních farností, např. Kydliny nebo Obytce, Mauleovými se to tam jen hemží.
Dále však na Mauly narazíme až v knihách týneckých, konkrétně v r. 1678, kdy „w staw swateho manželstwa wstaupily osoby tyto Adam Maule syn Jana Mistra polniho lomeckého s Annou pozústalau dczerau po Neb. Janowy Korbelowy z Tegnicze„. Stejnému páru, Adamovi a Anně, se pak po roce narodí dcera a Adam je zde uveden jako pacholek mistra polního lomeckého. Nicméně poté je 7 let pauza, po které se Adamovi, již polnímu mistrovi, narodí Bartoloměj – avšak ve Vrhavči. Krásně to vystihuje typické stěhování ovčáků a mnohdy marnost a zoufání při dohledávání jejich dětí. Protože jak uvádí na svém webu paní Monika Aulická „ovčáci se prostě občas zatoulali i s rodinou. A někdy se přesunuli i do docela dost
vzdáleného ovčína přes hranice více panství.“
Bohužel po nalezení záznamu o Bartoloměji (*1686) se v týneckém panství po Maulech slehne zem. Potkáváme je až ve zmíněném Brodu u Kolince, kde se Martinovi narodí Josef (*1738) a poté již v lépe poznané Číhani (i zde se, mimochodem, nachází ovčín). Na jiné Mauly narazíme pak v roce 1772, kde je Václav Maule zmiňovaný jako pastor (pastýř) „koczaurowsky“. A v r. 1774 už ve Vacovech jako custos pecorum, tedy doslova strážce dobytka. Narozenému dítěti v tomto případě šla za kmotru Anna Byrtová z Mochtína, odkud Václav pocházel. Což by opět mohlo poukazovat na možné spojení s naším Adamem. Že to zkrátka mohli být například bratranci. A ovčácká profese by tak zase mohla být pojítkem s
lomeckým polním mistrem Adamem Maulem ze 17. století, který se pak přesunul do
Vrhavče. Takřka 50 letá mezera tak zůstává záhadnou neznámou, o které se můžeme maximálně jen domnívat, že v rodu Mauleů byla oním chybějícím článkem. Protože pokud měl náš Martin v r. 1738 dítě, sám se narodil cca mezi roky 1710 – 1720. Jeho otec by se tedy narodil někdy mezi roky 1690-1700 a to už se lomeckému Adamovi blížíme.
Nakonec se pokusíme navázat spojení přes Hodoviz. Obec uprostřed lesů nad řekou Střelou, nedaleko Plas, a hlavně dle soupisů poddaných podle víry, s největší pravděpodobností kolébkou Mauleů v kraji Plzeňském a Klatovském. Prvotní pochyby kvůli velké vzdálenosti (asi 70 kilometrů vzdušnou čarou od Martinovy Číhaně) se nakonec rozplynou jak mlha nad řekou, protože v soupisu lidu z roku 1718 se u rodiny 49 letého Šimona Maule z Hodovize podaří objevit poznámku, že se Šimon „nachází ve službách na panství Kolovratů Týnec“. Což znamená obrovský průlom v dosavadním pátrání. Potvrzovalo by to totiž skutečnost, že zkrátka sloužil a žil na stejném panství jako Martin. A že by tudíž mohl být jeho otcem. Bohužel žádné konkrétní napojení Šimona na našeho Martina, ani na nikoho dalšího z týneckého panství, se nalézt nepodařilo…
Samotný Šimon byl však s největší pravděpodobností synem Pavla Mauleho (*1643) a jeho manželky Barbory Hlausové a pokud by platila naše teorie se Šimonem coby Martinovým otcem, mohlo by to zároveň znamenat, že se na týnecké panství Šimon vydal za ovčáky Janem a Adamem, kteří už tam nějakou dobu žili. Tahle domněnka je podložená jediným, zato podstatným, faktem. Že totiž ve výše zmíněném roce 1651 – v době soupisů poddaných podle víry pro kraj Klatovský – jinde než v Hodovízi se žádný jiný Maule nevyskytoval. Takže pokud se u Týnce v r. 1678 setkáváme s Adamem, synem Jana Mauleho, je téměř jisté, že nebyl původním obyvatelem a že se na panství musel přistěhovat. A Šimon pak po letech jeho kroky následoval. Zde však naše domněnky končí. Ale kdo ví, třeba to všechno bylo úplně jinak…..
Protože však jedním z nejstarších míst pobytu Mauleovic rodu byla Číhaň, ještě v ní na chvilku zůstaňme … Zapomněli jsme se totiž zmínit o tom, kde konkrétně se nacházela hospoda, kterou Martin Maule v r. 1740 koupil. Nuže stavení stálo ve východní části návsi a zároveň kousek od ovčína a neslo číslo popisné 7. V r. 1884 už však hospoda patřila rodině Potužákových a je v jejich vlastnictví dodnes.
Hospoda nás provázela většinou příběhu, a tak není divu, že i úplně poslední řádky,
respektive verše, jí věnují slůvko. Autorem veršů je básník Antonín Sova, který v době 1.světové války v Číhani pobýval na letním bytě ve škole a právě zde jeho báseň „Obrázek
z Číhaně“ vznikla .
Kaštany slyšet větrem dunět, pádem pukat,
křivými větvemi jich samý dukát
se zlatem válí v prachu silnice.
Jak hloubkou podmořskou modř nebe propálí
krvavých jeřábů uzrálé korály
A po větru se klátí, svítíce.
Vesnice zpívá píseň slunečnou.
Vše, štíty domů, chlévy, dvorky, dříví, stohy,
dobytek strakatý, beránci, kozy s rohy,
lid jdoucí, vozy s pytli tvrdě bílými,
hus hejna na rybníce, kejhající ryčně,
tím sluncem září osvětlené ustavičně,
jsou živými tu druhy, milými
Vesnice zpívá píseň slunečnou
Tak drahým, i zapomnění.
Hra věčnosti, jež prchá v drobném dění,
životů moudré hlásá vítězství.
Sem úzkost, nesmířené hanby, hrůzy
nahlédne sice při tragické chůzi,
však nikdy nerve selské srdce v dví.
Vesnice zpívá píseň slunečnou.
Je večer, před sváteční září den.
Svět v černé osudy je zapředen,
k mládeži skoupý, strohý, lakomý.
Je do pláče jí, slibů, do loučení.
Hudcové hrají, v krčmě k utlačení,
chce utančit se, rukama než zalomí
Vesnice zpívá píseň slunečnou
použité zdroje:
http://www.sumava.cz/…ny/ jsou zde i fotky
http://www.mochtin.cz/…=on
„Pamětní knihy školy v Mochtíně, str. 78
monografie Mochtín Toulky minulostí obce (M. Kříž a H. Kantová)
