Putování za Šindary

Roku 1885 došlo v Mutěnicích k přečíslování domů. Vzhledem k tomu, že mapa indikačních skic byla pořízena r. 1827, číslo 124 se na ní nacházelo ještě jinde. Jan se tedy narodil v domě, který je i dnes označený jako čp. 124 . Jen o 3 domy jižněji se nachází Drábovna – dům č.p. 120, kde prezident T. G. Masaryk strávil dva roky svého dětství. Jeho rodina zde žila v letech 1852-53.

Areál sklepů a búd začal v Mutěnicích vyrůstat pod Zárybnickými vinohrady za vesnicí od počátku 18. století. Sklepy se kopaly samostatně v několika řadách, přízemní búdy byly stavěny z dusané hlíny a ještě počátkem 20. století je kryla valbová střecha s došky, která přesahovala průčelí a byla podepřena dřevěnými sloupky. Vzniklo tak kryté zápraží pro posezení. Typickým prvkem většiny Mutěnských sklepů bylo vstupní průčelí zvané „žůdro“ a tradiční malování slováckými ornamenty či škrabanými sgrafity. Oblíbenou zelenou barvou byla v Mutěnicích často natřena i výdřeva štítu, dveře a okna. Búda měla uvnitř jednu místnost, hliněnou podlahu a trámový strop, který býval podepřen roštem a sloupkem. Na přelomu 19. a 20. století začala kolonie sklepních búd splývat s domky na Dolním konci a mnohé búdy byly přestavěny na obytné domy. K dalším renovacím a rozšiřování sklepů došlo ve 30. letech dvacátého století. Část lisoven byla při přestavbě opatřena žúdry a ostěním oken. Na búdě č. 300 tyto stavební prvky vyzdobil významný regionální umělec Jano Köhler.

Mutěnice jsou ovšem při Putování za Šindary jen krátkou zastávkou. Ústředním místech výskytu Šindarovic rodu po několik staletí byly …. Dolní Bojanovice. Najdeme je v úrodné krajině jižní Moravy ve vínorodém Dolnomoravském úvalu západně od města Hodonína. Obec má také přezdívky „Kaláby“, podle zdejší údajné rodiny Kalábů a známá je také přezdívka „malý Vatikán“ či „moravský Vatikán“, kvůli vysoké religiozitě v Dolních Bojanovicích. V současnosti se v obci nachází muzeum Slovácká chalupa, knihovna, základní škola spolu s mateřskou školou, základní umělecká škola, kterou navštěvují děti ze širokého okolí a Penzion Václav. Také se tu nalézá lokalita „Pod Čaganovem“, kde jsou umístěny slovácké búdy a vinice. Podle archeologických nálezů bylo území osady obydleno Kelty již ve 4. století před Kristem. Na začátku letopočtu byli Keltové vytlačeni germánskými kmeny Markomanů, v průběhu 6. století počaly na území pronikat první kmeny Slovanů. Osídlení se soustřeďovalo kolem potoka Prušánka a podél cesty k dnešnímu Starému Poddvorovu. Nejstarší písemná zpráva o obci je psaná latinsky a pochází z roku 1196. Obec a její okolí velmi trpěly četnými válečnými nájezdy, o čemž svědčí řada zaniklých osad. Dolní Bojanovice původně patřily pánům z Kunštátu, od začátku 16. století do roku 1848 byly majetkem hodonínského panství.

Nejdůležitějším zdrojem příjmů vrchnosti bylo rybníkářství a vinařství. Staletou tradici vinařství a vztah Bojanovčanů k vínu dokládá pořekadlo, které má údajně původ v této podlužácké obci: “Kdo víno pije, muzice platí, vezmou ho do nebe andělé svatí.“ Z Dolních Bojanovic pochází i nejstarší dochovaný lis na Hodonínsku. Na jeho hynštu je letopočet 1621 a je uložen v Moravském muzeu v Brně. Známý byl zvláště bojanovský rýnský ryzlink, který se dodával do Vídně na císařský dvůr. Z roku 1738 pochází listina o zákazu padělání Bojanovského ryzlinku. Mimořádně kvalitní víno se používalo pro bohoslužebné účely, ale i jako vysoce hodnotné platidlo v naturální formě. Směs Ryzlinku rýnského s budínkou místního vinaře Jana Bohúna byla poctěna zlatou medailí, kterou rakouský císař František Josef I. předal vinaři osobně při návštěvě Hodonína v roce 1898 a od té doby byl bojanovský Ryzlink rýnský ozdobou slavnostních tabulí na císařském dvoře.

Pro výrobu a skladování vína sloužily již zmiňované „búdy“ – vinné sklepy, které jsou chloubou každého vinaře. Vinné sklepy stávaly na severozápadním konci vesnice již v roce 1656 a původně vytvářely samostatnou sklepní kolonii. Během rozšiřování vesnice v 19. a 20. století byly některé lisovny se sklepy přebudovány na obytná stavení a osada se rozšířila až k búdám. Dnes tvoří bojanovské lisovny se sklepy několik uličních řad v Předních a pod Čaganovem. Od 17. století měli v obci na horním konci búdu i majitelé hodonínského panství. Sklepy panské lisovny, ve kterých bylo uskladněno až tři tisíce věder vína, patří k největším na Moravě. Obdivoval je v r. 1992 i známý cestovatel Miroslav Zikmund. V Dolních Bojanovicích se vypráví, že v obci byly některé vinné sklepy propojeny podzemními chodbami až do sousedních Čejkovic.

¨

Sklepy bez lisoven ani původní hliněné búdy s doškovou střechou dnes již v obci nenajdete, většina búd byla v průběhu 20. století přestavěna. Novodobé stavby si většinou podržely tradiční barevnost (bílé stěny a modrá, zelená nebo červená podrovnávka), štítovou orientaci i vystupující malované žudro. Přestavby však bohužel často nerespektují zásadu jednotného vzhledu ani funkční a estetická pravidla lidového stavitelství.

A právě sklepní búda se stala na pár let domovem rodině Jana Šindara (*1847) a Veroniky rozené Esterkové. Narodil se zde dokonce František (*1889), a naopak dvouletá Josefa zde zemřela na souchotě. Jan s Veronikou se brali v r. 1872 a u Jana je přípis, že byl v té době „dovolenec od c.k. 4 praporu pionýrů“. (Pionýři byli části technického vojska staré c. k. armády, jejich úkolem bylo především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace.)

Manželé zplodili celkem 9 dětí, z toho 4 zemřely v útlém věku. Prvý narozený Josef (*1875) se narodil v domě čp. 142. Pak se pár několikrát ještě stěhoval. Bohužel nelze s jistotou určit žádné z čísel popisných, protože když se podíváme na indikační skici z r. 1827, z r. 1871 a z r. 1906, zjistíme, že se v nich údaje různí. Každopádně v nejstarší skice z r. 1827 najdeme u jednoho pozemku popisek Paul Šindar. Z matriční knihy oddaných víme, že právě v r. 1827 se Pavel Šindar (*1805, otec Jana *1847) ženil s Kateřinou Račickou, takže by mohlo jít o Ctiborova přímého předka. Nicméně v inkriminované době žije ještě jiný Pavel Šindar (*1760), syn záhadné dvojice Martin Šindar (*1734) a Anna Janošková. Tento pár se totiž sice prokazatelně vezme r. 1757, avšak neexistuje žádný záznam o narození ani jednoho jejich dítěte! Zatímco novomanželé Pavel s

Kateřinou se usadí na čp. 147, Pavel s manželkou Apolenou žijí na čp. 30. Je tedy jasné, komu políčko na indikační skice patří.

Ale vraťme na chvíli se do Dolních Bojanovic, do obce s bohatou folklorní historií. Z pořadu ČT „Za našíma humny“ s Monikou Brindzákovou se dozvíme o tetičce Komosné, která ve svých 95 ti letech a bez brýlí! vyšívá kroje. Seznámíme se i s Anežkou Bílikovou, která celý život peče místní specialitu tzv. „meltašky“. Aniž by jednu jedinou někdy sama ochutnala. A na závěr kronikářka obce povypráví o vyřezávaných křížích, které vytvořil stařeček Vymyslický …. „Žil a pracoval na Slovácké chalupě, kde máme takovou expozici a ukázku jeho života a tvorby … Na křížích jsou biblické motivy …. Vytvořil jich přes 20, jeden dokonce do Prahy na velkou výstavu

v r. 1895,“ líčí paní Růžena K. Mimochodem, příjmení Bílek a Komosný má pan Šindar ve svém rodokmenu také zastoupeno.

Odkaz na video zde: https://www.ceskatelevize.cz/…/1112770…/315292320150001/

Kateřinu Bílkovou si v r. 1793 vezme za ženu již avizovaný Jiří Šindar, o kterém víme, že existoval, že s Kateřinou měl 5 dětí i že zemřel r. 1808. Ale zápis o jeho narození se nalézt nepodařilo. Tím se dostáváme k záhadě Martina Šindara a Anny Janoškové. Vzali se v Dolních Bojanovicích, v kostele sv. Václava, oba se v Dolních Bojanovicích i narodili a zemřeli, není proto nejmenší důvod, aby odjeli děti porodit na neznámé místo. Z dohledaných záznamů o sňatku nalezených nepřímo jako vedlejší produkt ale víme, že měli minimálně ještě dva syny – Jana a Martina. Každopádně v Dolních Bojanovicích žili a nejspíš jim úplně původně patřila chalupa s čp. 147. Nařízení o uvádění čísel popisných do matričních záznamů je však bohužel platné až někdy kolem r. 1770 a vydala ho Marie Terezie. Do té doby se čísla domů neuváděla. Orientačními pomůckami tak zcela jistě byly pomístní názvy, důležitá stavení a stavby. Hřbitov, rybník, škola, lávka, pokud existovala, boží muka, křížky, stromy, kostely…. Ten dolnobojanovický je dle wikipedie zmiňován už r. 1398. Roku 1645 vyhořel a byl opraven až roku 1670. Protože i nadále chátral a byl pro ves malý, byl nakonec zbořen a na stejném místě byl v roce 1734 postaven nynější kostel. Je proto jisté, že všichni Šindarové zde byli nejen křtění, ale i oddaní a pochovaní. Možná to stihli i Martinovi rodiče …. Protože právě Martin, otec Jiřího, se narodil v roce 1734. A křest novorozeněte tak mohl proběhnout v zářivě čistém a čerstvě vysvěceném kostele …. Martin je bohužel posledním zástupcem v řadě Ctiborových předků, u něhož známe datum narození. Jeho rodiče – Pavel Šindar a Anna rozená Komosná – se vzali v r. 1730, přičemž Anna byla Pavlovou druhou ženou. První manželka, Kateřina Škudlíková, zemřela. Jejich sňatek proběhl v r. 1724, z čehož můžeme odvodit, že Pavel se narodil někdy kolem r. 1700.

Putování za Šindary můžeme zakončit dolnobojanovickými zvyklostmi a tradicemi. Každoročně se opakující Svatováclavské krojované hody začínají slavnostní mší v kostele svatého Václava a probíhají poslední zářijovou neděli. Následně krojovaný dav vyráží do ulic a obchází jednotlivé domy. V posledních letech hodový průvod čítá až 120 chlapců a dívek. Kroje jsou vesměs pořízené v posledních desetiletích a pečlivě udržované. Početně jde kolem 800 krojů. Převážnou část z nich ušili v posledních 60 letech manželé Komosní, lidoví krejčí a organizátoři národopisného dění. Díky videu na youtube si lze celou akci prohlédnout a zčásti i zažít….

Krátce po popsaných Svatováclavských hodech probíhají tzv. Hodky s vinobraním. Vinobraní se zahajuje otvíráním hory, které se symbolicky provádí na hodky. Jiný vinařský zvyk se naopak slaví v srpnu a jde o tzv. zarážání hory. „Hora“ je hůl asi čtyři metry vysoká, která má na vrcholu láhev s vínem a věnec s velkou posvěcenou kyticí. Zaražená hora zdaleka upozorňovala

kolemjdoucí, že v době dozrávání hroznů nesmí do vinice nikdo vstoupit. Po skončení tohoto obřadu vinaři nabízejí hostům víno k ochutnání.

A na závěr školní hymna zapůjčená z místního almanachu ….

Hudba: skupina Šroti, Jan Klubus

text: Martin Maňas

Není podstatné, kde se člověk narodí, důležitější je, kde zapustí své kořeny …. Někdo se cítí dobře všude, jiný neustále jako by hledal to správné místo. Myslím, že podvědomě všichni toužíme vědět, kudy kráčely nohy našich předků a hoříme zvědavostí a rozechvělou touhou poznat ten kraj, odkud jsme přišli a zjistit, zda nás místo osloví … A někdy, někdy se stane maličký pozemský zázrak. To, když staneme před domem v doposud cizí uličce a najednou víme, že to je ono. Že jsme tu správně. Omámeni atmosférou do sebe vdechujeme historii a v představách sedíme na lavičce před domem a vstřebáváme další prožitý den. Z lípy přes cestu se line opojná vůně květů a celá koruna se jakoby vlní a mihotá zvukem bzučících včel. A celý výjev sledujeme jakoby přes skleněnou clonu. Po odzvonění večerního klekání a patřičné modlitbě Anděl Páně lavička osiří. A my se ocitáme o kus dál, na místním hřbitově. Teplý pískovcový pomník s reliéfy květin, motýlů a andělů už nese známky opotřebení. Ale vytesaná jména jsou dosud čitelná. Zem, na které stojíme, kdysi přijala nemalé množství vyhaslých životů, obyčejných i velkých příběhů. Zůstaly vzpomínky a představy. Ale my máme pocit, že bez poznání těch vzdálených osudů lidí, jejichž tváře si můžeme jen představovat, bychom nějak nebyli celí ….

Putování za předky nám podá informace nejen o všech těch lidech, bez nichž bychom my sami neexistovali, ale dozvídáme se také mnohé o sobě samých. A možná i zaplníme chybějící místo v naší duši ….