Putování po stopách rodu Třešků začneme v Podbořanech r. 1952, kdy se narodila Zlata Třešková, dcera Josefa Třešky a Heleny Hostičkové (*1912 ve Zdolbunově). Téměř šedesátiletý Josef se žení podruhé a z nového manželství vzejde dokonce ještě jeden potomek. Zmíněná Zlata. Jejím jediným sourozencem je Anna, narozená o celých 37 let dříve, a to v Běsně.
My se teď ale na dlouhých 200 let přesuneme v čase o 85 km jižněji a to konkrétně do obce Skořice, kde se na čísle popisném 48 v r. 1893 narodí Zlatčin otec Josef – rodičům Václavovi a Barboře roz. Šebkové, jeho druhé manželce. Zmíněná vesnička se jmenuje po svém zakladateli, nikoli podle koření, jde tedy o obec lidu Skorových. V obci Skořice nalezneme jednu z nejstarších a nejvýznamnějších gotických památek ve Středních Brdech – kostel sv. Václava pocházející ze 13. století. Hřbitov, který ke kostelu přináleží, připomíná z leteckého pohledu tvar rakve. Interiér kostela je pak vybaven bohatě zdobenými oltáři z Plas. Před vstupní branou na hřbitov se nachází bývalá fara. Pod farou, na přístupové cestě stojí budova bývalé školy, a ještě níže se rozprostírá ve svahu náves, protnutá silnicí. Ve středu návsi stojí Obecní úřad a v těsné blízkosti památník obětem 2. světové války i přemístěné památníky padlým z 1. světové války ze sousedních zaniklých obcí. Mezi zaniklé obce patří například Padrť, Záběhlá a Kolvín. Jelikož v místech zaniklých obcí tehdy vznikla vojenská cvičiště, byly pomníky přemístěny do Skořic. O tom ale až na příslušném místě …. Ačkoliv v minulosti kostel vyhořel, gotická část zůstala zachována až do dnešních dnů. Stejně tak bylo ponecháno pohřbívání zemřelých na půdě skořického hřbitova. Proto můžeme s jistotou tvrdit, že většina předků rodu Třešků se nachází právě zde.
Pozn.: kostel sv. Václava se nachází ve Skořicích, naproti tomu sv. Jakuba najdeme v Mirošově.
14.2. 1729 z Trokavce „Usnul w Panú na sauchotiny Martina Stržesska magice weku sweho 60 let. Pochowán ú swatýho Wacslawa tržetí den ….“
Mezi nejzajímavější památky nacházející se v okolí obce Skořice lze jistě zařadit hrad s nezvyklým názvem – hrad Dršťku. Respektive místo, kde dříve hrad stával. „Je třeba říci, že všechny ty hrady zanikly již v 15.-16. století a že po jejich dřevěných částech nezůstalo nic. Kamenné podezdívky se rozsypaly a něco za své vzali i občané nedalekých vesnic. Obecně lze říct, že o hradech Středních Brd mluvíme jako o takzvaných drňácích, tedy o hradech, které si můžeme představit jen v duchu a jsou dnes tvořeny především malými kousky zídek a jsou hlavně porostlé drny, travou a stromy,“ uvedl zakladatel Muzea Středních Brd ve Strašicích Tomáš Makaj. Hrad Dršťka měl původně název Ronšperk nebo Losumberk. Podle jedné z teorií vznikl název Dršťka dle hanlivého označení obličeje, tedy „držky“. Obdobný příběh má i název hradu Lopata na jižním Plzeňsku, který měl být odvozen z lopatovitého tvaru obličeje tehdejšího majitele.
Ale zpátky do Skořic a jejich historie. Od samého počátku byl osud obce spojen s Dobrohosty, majiteli již zmíněného hradu Drštka. Dynastie Dobrohostů se v držení hradu Drštka a vsí Mirošov a Skořice střídala až do smrti Břeňka, někdy po roce 1447 (neměl potomky). Po smrti Břeňka z Drštky už na hradě pravděpodobně žádný pán nesídlil a hrad byl ponechán svému osudu.
Postupně se v držení mirošovského panství (tedy bývalé panství hradu Drštka se vsí Mirošov, Skořice a zřejmě obnoveným Kolvínem) vystřídali různí věřitelé zadluženého rožmitálského panství a od roku 1550 Florián Gryspek z Gryspachu. Za vlády Gryspeků zaznamenala zdejší oblast největší rozkvět, zejména v oblasti železářství, rybníkářství a mlynářství. Byly vybudovány rybníky, mezi nimi i dnešní Padrťské, celá řada železných pecí a hamrů (mimo jiné i hamr a pec u Strnadů). Florián Gryspek z Gryspachu vyplatil všechny držitele rožmitálského panství a stal se tak jediným majitelem panství hradu Drštka. Měl 14 synů a 10 dcer. Zemřel roku 1588 a jeho sedm synů, kteří otce přežili, se o zděděný majetek rozdělilo hned v následujícím roce. Ferdinand Gryspek z Gryspachu dostal vsi Mirošov, Skořice, Kolvín, Trokavec, Borovno, Železný Újezd, Chynín, Mítov, Mešno, Kakejcov, Příkosice, Štítov a pusté Chylice. Za své sídlo si zvolil Mirošov a s největší pravděpodobností zde vystavěl renesanční tvrz s dvorem a pivovarem. Ferdinand zemřel 18.12.1606 bez potomků a nemovitosti zdědil bratr Blažej, pán na Nelahozevsi. Ten pak roku 1616 prodal tvrz Mirošov s ostatními vesnicemi Adamovi staršímu Vratislavovi z Mitrovic, majiteli statku Spálené Poříčí. Dále osud Skořic kopíruje dějiny Mirošova, ke kterému patřily.
Největší spotřeba i výroba železa byla zaznamenána v době třicetileté války. Po jejím ukončení však přišel úpadek a řad a vesnic zde zaniká. Ve druhé polovině 19. století byla na Mirošovsku zahájena těžba uhlí. Půlstoletí těžby uhlí v nejmenší uhelné pánvi v Čechách, rozložené na jihu Rokycanska – zejména v okolí Mirošova, vtisklo celé krajině svůj ráz. I Skořice byly zataženy do tohoto podnikání. Projevilo se to zejména vzestupem počtu obyvatel. Po vytěžení zásoby uhlí v roce 1904 těžařská společnost skončila s těžbou a stovky rodin zůstaly bez prostředků. Část horníků i s rodinami se vystěhovala za prací na Mostecko, většina lidí se však musela vrátit do zemědělství, které od té doby opět v kraji převládalo jako hlavní zdroj obživy místních lidí.
Po ukončení těžby došlo k prudkému poklesu počtu obyvatel a stovky bývalých hornických rodin, které zůstaly, zápasily po dlouhá léta s těžařskou společností o plnění pojištění. Následovalo období první světové války, která ještě více zhoršila již tak těžké životní podmínky místních lidí. V době první světové války bylo mobilizováno několik desítek skořických občanů, z nichž se jich celkem 23 (tedy asi 3,5 % z celkového počtu obyvatel) stalo obětí této války.
V letech 1918 – 1938 se Skořice, které patřily mezi malé až středně velké obce v kraji, vyznačovaly čilým kulturním a společenským životem. V obci působily dvě tělocvičné jednoty – DTJ a Sokol, okolo nichž se rozvíjel i kulturní a společenský život. Obě jednoty provozovaly divadlo, DTJ pořádala dokonce loutková představení. Byly také pořádány různé zábavy a bály, které se konaly v hostincích u „Rabasů“, u „Šlaufů“ a zřídka i ve vsi u „Kuchlerů“, probíhaly zde i tradiční Staročeské máje. Cenné služby obyvatelstvu přinášela i knihovna čtenářského spolku. Skořicemi procházela silnice Mirošov-Padrť-Příbram, roce 1908 byla navíc vybudována i silnice mezi obcemi Skořice a Trokavcem.
Přes protesty veřejnosti byla v roce 1927 v Brdech založena dělostřelecká střelnice. Za německé okupace byl vojenský polygon střelnice pojmenován Kammwald a rozšířen o území obcí Padrť, Kolvín, Skořice, Přední a Zadní Záběhlá, Příkosice, Vísky, Trokavec, Štítov, Myť a Hořice.
V druhé polovině třicátých let byla většina stavení ve vesnici v té době přízemní a ještě před vysídlením v roce 1941 měly místní objekty doškové nebo šindelové střechy. V místě bylo několik živností jako např. kolář, kovář, obuvník, truhlář, zedník, tesař, krejčí, holič aj. V obci se dodržovali četné lidové zvyky a obyčeje, např. velikonoční, vánoční, tříkrálové a štěpánské koledy, svatováclavské poutě, posvícení a podobně.
Dne 31. 10. 1941 byla Skořice německými okupanty spolu s dalšími vesnicemi Kolvín, Padrť a Přední a Zadní Záběhlou vysídlena. Část obyvatel se usadila v blízkém okolí nebo vzdálenějších místech Protektorátu. Většinou ale odešli s koňskými potahy a přesídlili do sousedního Trokavce, kde pracovali na svozu dříví pro německou firmu Reschop. Někteří členové těchto rodin pracovali na pozemcích německé komandatury. Jejich opuštěné domy byly vydány napospas Němcům, ale na jejich devastaci se v nemalé míře podíleli i čeští obyvatelé okolních obcí.
V noci ze 14. na 15. listopadu přišel větrný orkán, který si vyžádal 25 000 m3 polomů a vývratů. Tento den způsobil nepopsatelnou spoušť a místní obyvatelé ho nazvali „soudným dnem“.
Kalamita paradoxně zabránila vzniku koncentračního tábora v katastru obce Kolvína, kam měli být umístěni na práci polští zajatci. Nedokončený koncentrační tábor byl urychleně dokončen pro potřeby likvidace následků kalamity, obehnán dvojitým ostnatým drátem se strážními věžemi a do tábora byly přivedeny pracovní síly ze všech koutů Čech a Moravy.
Po ukončení války v roce 1945 (protože během okupace v zabraných obcích nebyly objekty zbourány) se mohli všichni vystěhovaní opět vrátit do svých domovů. Radost však měli jen chvíli. V roce 1950 byl na území bývalé střelnice zřízen Vojenský újezd Brdy a střelnice se opět začala užívat jako před válkou. V r. 1952 bylo rozhodnuto o dalším rozšíření vojenského újezdu o tankodrom Bahna u Strašic a obyvatelé obcí Padrť, Kolvín, Přední a Zadní Záběhlá, Hrachoviště a Velcí se museli vystěhovat podruhé. Naštěstí pro Skořice tyto byly ze seznamu likvidovaných obcí vyškrtnuty. To se nestalo jen díky zmíněné ohromné kalamitě v okolních lesích roku 1941. Ve Skořicích byli tehdy v táborech ubytováni pracovníci z nejrůznějších částí Čech, kteří pracovali na odklízení kalamity.
Nicméně přítomnost vojenského újezdu za humny je zde nepřehlédnutelná.
V roce 1945 byla již obec z větší části osídlena a ve školním roce 1946/47 bylo započato pravidelné vyučování na zdejší jednotřídce. V roce 1947 byla obec osídlena již cca 350 obyvateli. Asi padesát rodin, tj. přes 200 obyvatel z předválečného počtu obyvatel, se již do obce nevrátilo. Ostatní čekala mravenčí práce na znovuvybudování zničených domovů a celé obce. Asi 21 domů muselo být pro velký stupeň poškození zbouráno.
Ve Skořicích byla po osvobození otevřena prodejna ZKD a ještě jeden obchod, trafika, celkem čtyři hospody, dva menší společensky užívané sály, dále pak dva řezníci a několik dalších živnostníků. Marně bychom zde dnes hledali mezi novými a opravenými domy původní přízemní chalupy s doškovými či šindelovými střechami. Současné Skořice čítají nejen 107 rodinných domů, ale i 39 rekreačních chat. Ty se staly oblíbenými letními sídly lidí z měst. Je zde v provozu prodejna smíšeného zboží, pohostinství a penzion „U sv. Jana“, kde mají návštěvníci možnost občerstvení, stravování a ubytování v pěti pokojích.
Skořičtí předsedové národního výboru
Květen 1945: Josef Boula
Říjen 1945: Bohumír Třeška
Leden 1946: František Bílek
Květen 1946: Bohumír Třeška
Ze Skořic pochází řada významných osobností, jako např. MUDr. V. Bělohradský, vyučující na univerzitě v Praze, Rudolf Mulač, který v Chicagu v USA zastával poslanecký úřad, ing. prof. Josef Bělohradský, působící v Příbrami, JUDr. O. Ottis, který pracoval až do své smrti v Rokycanech, MUDr. V. Hanzelín, žijící rovněž v Rokycanech a MUDr. J. Mulač, působící v Plzni. Poslední zmíněný Jan Mulač (1891–1951), porodník a operatér, majitel a lékař Mulačova sanatoria (léčebného ústavu pro chirurgii a porodnictví) v Plzni dal na vlastní náklady opravit požárem poničený skořický kostel včetně oltářů a pořídil nový zvon. S naším Josefem Třeškou (který byl jen o 2 roky mladší) se s největší pravděpodobností osobně znali.
Nás ale Skořice zajímají v podstatě někdy až od druhé poloviny 19. století, kdy se zde na čp. 45 v r. 1854 narodí Anna Šebková, dcera Josefa Šebka a Anny Liškové a první manželka Václava Třešky, dohlížitele v sousedním Kolvíně. Žili spolu pouhých 6 let ve Skořicích na čp. 22, v té době Václav dělal hostinského. (Hospoda má dle zápisů matriční knize čp. 1.) S Annou měl dceru Annu (*1874), Václava (*1876) a Antonína (*1878), avšak v r. 1880 Anna (matka) umírá a Václav s dětmi na čp. 22 zůstává sám. Až v r. 1887 se žení podruhé, a to s Barborou Šebkovou (dcerou Františka Šebka) ze Skořic 48. S tou zplodí:
Františka (*1887), který se stane architektem
Marii (*1889),
Růženu (*1891)
Josefa (*1893), v tomto roce zároveň umírá syn Antonín (15)
Barboru (*1896)
Bohumíra (*1900) – budoucí starosta Skořic
Ladislava (*1898)
Josefu (*1905)
Rudolfa (*1908)
Náš Josef se ožení někdy kolem r. 1915 s Aloisií Vazačovou z Běsna a mají spolu dceru Annu (*1915). Jak jsme se zmínili již v úvodu, po spoustu let bude Anna jeho jediné dítě. Až v r. 1949 se ožení podruhé – s Helenou Hostičkovou. Tuto novodobou historii přenechme jiným, my uděláme dlouhý skok nazpátek, do r. 1851, kdy se manželům Josefovi a Barboře (roz. Kviderové) narodí v Kolvíně 29 (místními zváno „U Kudrnů“) prvorozený syn Václav. Otec Josef (*1824) byl krejčovským tovaryšem, řemeslo převzal po svém otci krejčovském mistru (a zároveň vysloužilém vojákovi od slavného Reisblauen regimentu) Janovi (*1791). Jan si vezme za manželku Annu roz. Trčkovou z Kolvína 9, se kterou zplodí 5 dětí. Anna (dcera Jana Trčky a Barbory Blechové) však v pouhých 38 letech umírá na souchotě. A protože se nějakou dobu už nacházíme v obci Kolvín, povězme si o ní něco málo informací. To něco málo je bohužel nanejvýš výstižné, neboť k vísce, která dnes již neexistuje, se skutečně příliš informací nedochovalo …. Jak bylo zmíněno výše, Kolvín byl jednou z oněch obcí, které padly za oběť vojenskému újezdu. Posledními dětmi, které se v Kolvíně narodily, byly děti Josefa a Barbory Kviderové. Pak samozřejmě samotný Josef (*1824), jeho rodiče Jan (*1791) psaný už Střeška a jeho manželka Anna Trčková. Jakub (*1744) ještě v Kolvíně, ale jeho otec Jan (*1711) už v Trokavci.
Kolvín! První zmínka o obci pochází z roku 1381. Je v ní zmiňován jistý Nachval, řečený Kolvín z Kolvína, nejspíše majitel první usedlosti. Ve středověku se v katastru obce nacházel výše zmíněný hrad Dršťka, který byl v polovině 16. století již pustý. V blízkosti hradu se nacházela další vesnice s několika rybníky – Padrť. Kolvín spolu s Mirošovem, Trokavcem, Skořicemi, Štítovem, Příkosicemi, Kakejcovem a Vískami patřily v r. 1655 statku Mirošov. Ten držela Marie Magdaléna rozená Boryňka ze Lhoty a poté, co zemřela, zdědil panství její manžel-František Diviš Vratislav. Tento byl roku 1657 povýšen z rytířského stavu do stavu panského. V roce 1670 vystavěl u padrťských rybníků, založených snad už Gryspeky, železnou huť a položil tak základy průmyslového rozvoje Mirošovska.
V roce 1872 bylo velkým požárem zničeno 5 usedlostí ve spodní části obce. Částečně roubená architektura a vůbec široké použití dřeva zvyšovaly riziko, jež bylo dále ještě znásobené nevelkou vzájemnou vzdáleností domů a hospodářských budov. V létě 1935 vypukl velký požár v jižní části obce u Josefa Třešky, přičemž jen maximální úsilí a štěstí zabránilo přenosu ohně na další budovy.
V první světové válce padlo z Kolvína 17 mužů.
Za první republiky stávala v obci kaple, škola, obecní dům i hasičská zbrojnice. Dále v obci fungoval obchod se smíšený zbožím pana Františka Třešky. Rodina Třeškových v obci vlastnila také firmu na prodej hospodářských strojů, která po krajích distribuovala vyspělou mechanizaci. V obci byl hostinec Františka Krátkého. V domě č.p. 18 bydlel Adolf Komanec, který se živil jako krejčí a provozoval trafiku. Nacházela se zde také kaple, hasičská zbrojnice a působil zde Sokol a Dělnická tělovýchovná jednota.
Na rozdíl od obcí Padrť a Zaběhlá byla obec Kolvín elektrifikována od roku 1930.
Jméno Třeška dokáží dosud žijící rodáci ze zaniklé vsi okamžitě zařadit, protože rodina Třeškových vlastnila na Kolvíně nejen obchod smíšeným zbožím („koloniál“), ale také firmu na prodej hospodářských strojů, která v předválečných letech distribuovala po kraji vyspělou (a to zejména na brdské poměry) mechanizaci.
V lednu roku 1939 byl v Kolvíně na statku Josefa Koláře vykopán depot obsahující přes 800 stříbrných mincí z 12. až 13. století. Nález převzal Bohuslav Horák, který předal 7 řezenských feniků datovaných do poloviny 13. století Národnímu muzeu v Praze.
Jak už bylo naznačeno, podobný osud s vystěhováním v r. 1941 postihl i Kolvín. Obyvatelé se museli vystěhovat do konce roku. V této době žilo v Kolvíně 380 obyvatel v 80 domech. Z Kolvína byli vystěhováni všichni obyvatelé bez rozdílu a museli si narychlo hledat náhradní ubytování.
Po skončení druhé světové války se obyvatelé Kolvína mohli vrátit do svých domovů. Odškodnění, které obdrželi za své nemovitosti při vystěhování si mohli ponechat v případě, že jejich dům byl úplně zdevastovaný, pokud byl v pořádku, museli odškodnění vrátit. Řada lidí se rozhodla zůstat ve svých nových domovech a do Kolvína se už nevrátili. Počátkem roku 1948 zde žilo už jen 128 obyvatel. V r. 1949 se území brdské střelnice stalo vojenským újezdem Brdy a r. 1951 bylo rozhodnuto, že se vojenský újezd Brdy rozšíří a obce Padrť, Zaběhlá, Kolvín, Hrachoviště a Velcí zaniknou. Obyvatelé se museli znovu vystěhovat. Kolvín tak byl znovu a natrvalo vysídlen v roce 1953. Domy desítek nevinných lidí byly nenávratně srovnány se zemí. Zůstaly tu po nich pouhé podezdívky. Tam, kde do té doby stávaly školy, kostely, ale i továrny, jsou dnes už jen zídky ohraničující jednotlivé pozemky. Tyto obce dnes v Brdech připomínají mnohdy už jen osaměle stojící ovocné stromy či aleje, které kdysi vedly k lidským stavením.
Poté, co byla obec srovnána se zemí a bývalé území bylo vykoupeno státem, se celá západní část Brdského pohoří stala vojenským výcvikovým prostorem. Byla znepřístupněna veřejnosti a sloužila k vojenským účelům. Někteří obyvatelé dotčených obcí z řad lesníků, lesních dělníků a formanů však mohli zůstat – bylo jich potřeba na odtěžení polomů z lesní kalamity, kterou způsobila bouře ze 14. na 15. listopad 1941. Na likvidaci této kalamity bylo zapotřebí velké množství pracovní síly, proto byl poblíž Kolvína zřízen pracovní tábor – „lágr“ (pro 3000–5000 lidí), zprvu určený pro sovětské, polské a francouzské válečné zajatce. Nakonec byl obsazen totálně nasazenými mnoha národností, kteří zde zpracovávali dřevo pro potřeby německého průmyslu. Dřevo bylo dopravováno nově vybudovanými úzkokolejnými železničními tratěmi do Mirošova.
Při násilném vysídlování byly nemovitosti oceňovány ceníkem z roku 1939 z doby vrcholící inflace. Navíc byl stanoven strop 500 000 Kčs za jednu nemovitost. Toto nízké finanční odškodnění navíc brzy znehodnotila měnová reforma. Zároveň se ukázalo, že pocházet z vystěhované vesnice je nepříjemný cejch, který je ve společnosti tabu. Stěhování prováděl vojenský stěhovací oddíl a stěhovací náklady platil vystěhovaný.
Dne 1. ledna 2016 vešel v platnost zákon, kterým byl zrušen vojenský újezd Brdy. Důvodem byla přílišná rozsáhlost prostoru, který byl málo využívaný a k počtu vojáků příliš velký. Na jeho místě vznikla chráněná krajinná oblast Brdy. V roce 2020 bylo u příležitosti 80. výročí od vystěhování obyvatel, vysázeno šest lip v místech, kde stávaly zaniklé obce.
Vysazené lípy nejsou stromy ledajaké, mají svůj „rodokmen“. Jedná se o přímé potomky památného stromu Lípa u hrobky Valentů na Chloumku, jehož torzo o obvodu přes sedm metrů najdete dodnes v Mělníku. To, jak se lipkám bude dařit v Brdech, můžete sledovat třeba při návštěvě zmiňované naučné stezky. Ta prochází nejen bývalými obcemi Padrť, Kolvín a Záběhlá, ale také krajinou výrazně formovanou prací lidí, kteří v nich žili.
Návštěvníci CHKO Brdy se díky novému projektu mimo jiné dozví, kolik a jaké nemovitosti obce tvořily, kde stály a jak vypadaly.
S ukončením projektu se počítá v roce 2022, s možností prodloužení do konce roku 2024. Návštěvníci Brd dostanou mobilní aplikaci a interaktivní mapu. Budou instalovány informační štítky a vybudovány pomníky. V plánu je i putovní krátkodobá výstava přibližující život v Brdech do poloviny 20. století. Expozice přiblíží i současnou podobu Brd a jejich přírodní bohatství.
Zatímco některé rodiny pendlovaly ze vsi do vsi, jiné se po celé generace držely na stejném místě. A byť se z úplně původního Střešky rozprchlo do různých stran několik rodových větví, víceméně se všichni drželi poblíž rodného hnízda – tedy Kolvína. Na „vině“ byla samozřejmě nevěsta. Respektive skutečnost, ze které obce pocházela. A tak se třeba Matěj přiženil do Skořic a Martin do Trokavce a větev našeho Josefa (*1893) zůstala po mnoho let věrna Kolvínu. Než si (na začátku povídání zmíněný) Václav vzal v r. 1874 skořickou Annu Šebkovou za ženu a jejich rod tak přesunul na kolej do Skořic.
Nicméně na počátku (tedy tom námi dohledaném) byl opět Kolvín, obec opředená tajemstvím a zahalená závojem představivosti. Můžeme se opravdu jen dohadovat, jak dnes zaniklá ves sálala vyhřátým sluncem, jak ze statků a chalup vybíhaly děti a honily po návsi zatoulaná housata. Jak voněl bez v předzahrádkách a jak se z blízkého lesa po větru nesl šum a šepot brdských stromů. Jak se v nose zachytil omamný odér vyprahlých borovic a suchého jehličí a člověku se nad tím pocitem, nikoli nepodobným blaženosti, chtělo dojetím až zaslzet. Tady své životy žila rodina krejčovského mistra Jana (*1791), včetně manželky Anny a jejich pěti dětí, na čp. 29 („U Krejčů“, „U Vranků“). Číslo 37 („U Kudrnů“) patřilo Jakubovi Střeškovi (*1744) a jeho manželce Marianě Fiřtové a domek s číslem popisným 49 („U Kovářů“) obýval Jan (*1711) s Dorotou Havelkovou. A pomyslnou dortovou třešničkou je pak skutečnost, že jak v Kolvíně (na čp.8 a 53), tak i ve Skořicích (na čp. 6) se říkalo „U Třešků“ 😊. Z toho nám plyne zásadní informace, že zástupců rodu Třešků bylo v Kolvíně, Skořicích a okolí spousta. S oblibou takovým místům říkám rodová hnízda, protože právě pomyslné líhnutí mláďat a pak zase jejich mláďat, proces rozrůstání rodů v určité obci vystihuje. A protože z užívaných jmen, která se tehdy držela na horních příčkách popularity, to byli vesměs Václavové, Františci, Janové a Josefové, najdeme je hned v několika větvích.
Ale abychom se z toho klubka Třešků vymotali, chytíme zelený konec provázku a půjdeme směrem k jeho začátku…. Janovým otcem byl Martin (*cca 1669) a matkou Markyta rozená Kovářová z Trokavce (*1680). A brali se r. 1699 v Příkosicích. Martinovými rodiči pak byli Jiřík (*cca 1638) a Mariana roz. Sedláková, jejichž oddavky proběhly r. 1656 v Mirošově. V tomto zápise je naštěstí zmíněn i Jiříkův otec Petr, proto do rodokmenu na příčku nejvyšší můžeme napsat i jeho. V naprosto chaotické knize Těnovice 01 pak máme štěstí podruhé, neboť narazíme alespoň na narození Roziny, dcery Petra Střešky, z r. 1637, kde je jako matka uvedená Dorota. A byť tedy nemáme žádná konkrétní data, víme, že Jiříkovi rodiče měli svá jména a že stáli na samém počátku námi dohledaného rodokmenu.
Závěrem ukázka matričního zápisu z r. 1665: (Těnovice 01, sn. 9)
„z Kolwyna 10. octobrys okrtena dczera gmenem Kateřyna otecz Jyra Střesska Mateřz Marygiana giakub Pech Skořyc kmutr kmotra Kateřyna Krčmářka Skoryc Dorota Nowakowa s Kolwyna wletu 1665“
