Příběh, který se mi tentokrát rodil před očima, měl mnohá překvapení a nečekaná vyústění. Na začátek prozradím, že z putování za předky rodu Vranovských se stalo putování za Vávrovskými, Vrány, Krejčími a Vyskočily a už jen tímto výčtem veškerá ostatní putování svými přízvisky bezkonkurenčně překonalo.
Ale nepředbíhejme …
Na začátku byla žena. Jmenovala se Anna a byla dcerou Ladislava Vranovského (*1918 ve Slaném) a Růženy Dostálové. Ladislavův otec Matěj (*1885, Nezamyslice) byl truhlářem a měl 4 sourozence, přičemž první dva se narodili v Čimicích čp. 11, další v Kladrubech u Horažďovic, náš Matěj v Nezamyslicích a poslední sestra pak v Daměticích. Víme, že v poslední zmíněné obci byl Matějův otec Václav panským hajným a že při sčítání obyvatel v roce 1921 žila rodina jak Matěje tak i jeho bratra Josefa opět v Čimicích.
Zmíněný Václav se narodil před svatbou svých rodičů r. 1843, a tak není úplně jisté, zda byl biologickým dítětem Václava staršího. A protože matka je jistá vždy, Václav mladší nese krom příjmí Vranovský i druhé Cihla po matce. Ta mu bohužel umírá poměrně brzy a jeho otec se ožení podruhé. S novou manželkou Kateřinou Hrdličkovou z Purkarce má dalších 6 dětí.
Po úvodních skocích z jedné vsi do druhé by mě ani ve snu nenapadlo, že nakonec přece jen v jedné zakotvím. Tou vyvolenou se stane ves Líšnice u Hluboké nad Vltavou, kde se narodí Václav Vranovský starší (*1813), který se jednou bude živit jako obecní slouha.
Na přelomu 18. a 19. století v malých jihočeských vesnicích byl „obecní slouha“ většinou totéž co obecní pastýř a jeho náplň byla kombinací pasení, údržby obecního majetku a hlídací služby. Pásl obecní stáda (ovce, krávy) a vedl je na pastvu; vyháněl ráno, vracel večer. Obecní pastevec často pásl zvířata všech usedlíků podle obecní dohody. Hlídal a staral se o „obecní“ plemenné kusy, dohlížel na pastviny a bránil krádežím. Zároveň měl na starost ošetřování nemocného dobytka, pomoc při porodech, kastrace atd. Pastevci měli znalosti bylin a základní veterinární péče. Bydleli v tzv. pastoušce (obecním domku), byl placen penězi nebo naturáliemi (obilím, chlebem) a měl přidělený prostor pro chov svých zvířat.
Pastýřem byl i Václavův otec Bartoloměj Vranovský (*1761, Poněšice). Ve své době se lidé v Poněšicích živili hlavně klasickým vesnickým hospodařením. Protože Poněšice leží přímo nad řekou, část obyvatel se mohla věnovat převoznictví, rybolovu nebo doprovodným činnostem spojeným s plavením dřeva po Vltavě. A někde tady se vše začne lehce komplikovat. Bártova manželka Kateřina je totiž jednou zapsána jako Bromová z Purkarce, podruhé jako Vlčková, jindy Šifárková a jednou i jako Hronová. Pro oblast jižních Čech je nicméně právě tato specialitka typická, a tak je nutné situaci kolem Kateřiny rozklíčovat. Nakonec se ukáže jako jediné správné příjmení právě Hronová z Hroznějovic 27. Na indikačních skicách najdeme číslo 27 na pravém břehu Vltavy v blízkosti Vondrovy strouhy. Šlo o spalné stavení v lokalitě Na břehách [Břehy], dnes bychom ho tam ale hledali marně.
Jakkoli bylo pátrání po Kačence Hronů výživné, ten pravý jihočeský guláš nás však teprve čeká….
U slouhů bylo nepříjemné, že dost často měnili svá bydliště a nalézt sňatek nebo narození všech dětí bývalo často podobné jako hledat jehlu v kupce sena. Máme však štěstí a nešťastné pastýřské řemeslo spolu s Bartolomějem opouštíme. Jeho otec Jakub (*1729), zapsaný jako VAVROVSKÝ, se v dospělosti na nějakou dobu usadí v Poněšicích. Po smrti první manželky Rosiny Pitrové se ožení s Evou Střídovou a přesunou se do Jaroslavic, kde on v 65 letech zemře. Již jako Vranovský. Nicméně v paralelních písemných pramenech – soupisech poddaných – z roku 1732 až 1738 je Bartoloměj uveden jako Vrána. A v roce 1720 jako Vávra. Řemeslem krejčí. Proto už nepřekvapí, že ve stejném roce v záznamu o úmrtí najdeme Bartolomějova otce – také Bartoloměje (*1660) zapsaného jako Krejčího.
Otcem Jakuba je další Bartoloměj (*1695), tentokrát Vávra a matkou Rosálie Myslivcová. Rosina umírá před rokem 1740 a Bart se znovu žení, tentokrát s Rosinou vdovou po Matějčkovi.
A aby toho nebylo málo, tak v roce 1699 je Bartoloměj čili Bartoš zmíněn jako Vyskočil krejčí z Vyskočilky od Němčic. V zápise o sňatku z roku 1685 pak jako Bartoloměj Vavřinů... A právě tady se zastavíme. Protože právě zde, na němčickém dvoře u Líšnice, se odvíjí asi ta nejzajímavější část „Vranovského“ rodokmenu.
Bárta Vavřinů, lokaj u mil. pána Budkovského si zde bere Annu Taclovou, kuchařku stejného pána. Na dvoře Jiříka Budkovského je Bartoš i šenkýřem a manželům se zde narodí celkem 8 dětí. Poslední dítě stálo Annu život. Bartoloměj se půl roku nato (1701) žení nanovo, v němčické hospodě s Marianou dc. Štěpána sládka němčického. Němčický dvůr tehdy patřil Jiříkovi Budkovskému z Budkova, který byl synem Václava Budkovského z Budkova a ten zas synem Jindřicha Budkovského z Budkova a Reginy z Machovic. Dvůr stál na místě staršího dvora s tvrzí, která patřila rodu Budkovských cca od roku 1563. V třeboňském urbáři je němčický dvůr popsán následovně: „….dvůr při tvrzi dobrý, výsadní, dědiny dobré a úrodné, zahrady, chmelnice, v lesích zajíci, zvěř vysoká, divoká prasata, mlejn na jedno kolo maucný …. pod druhým rybníkem je pila, odbyt na prkna dobrý, cihelna dobře vystavená, rybníčků osm, ovčín s chalupou ovčářskou s dobrou zahradou …. seno, otavy, zrno, ovce, hovězí dobytek“
Po smrti Jiříka Ignáce Budkovského v roce 1706 prodala jeho vdova dvůr knížeti Adamovi Františkovi ze Schwarzenbergu. Dvůr byl poté v letech 1708 – 1709 podle návrhu architekta Pavla Ignáce Bayera přestavěn. Spolu s Jiříkem mizí ze dvora i Bárta s Marianou.
Do skládačky nám chybí Bartolomějův otec. A byť v záznamu o jeho sňatku s Annou Taclovou zmínka o otci chybí, my víme, že Bartoloměj byl podruhem u bratra Jana Vávry a Jan už u své veselky otce uvedeného má. A tak se dozvíme, že nejstarším předkem počáteční Anny Vranovské je Vavřinec Vávra, narozený kolem roku 1630.
Vraťme se ale do roku 1685. Do předposledního říjnového rána, kdy němčický dvůr zahaluje mlha jako nevěstin závoj. Anna se probouzí brzy a naposledy jako Taclová. Dnes se stane Bártovou ženou.
Ještě je ale čas. V černé kuchyni hoří oheň a Anna, nervózní a rozesmátá, naposledy promíchá kvásek na svatební chléb. Ženich má hlavě klobouk, snad darovaný od samotného pana Jiříka Budkovského. Před dvorem se pomalu schází svatebčané, několik služek, čeledíni, šafář, i někteří nádeníci ze vsi. Malý průvod se poté vydává polní cestou ke kostelu svatého Vavřince v Kostelci.
V kostele je chladno, ale slavnostně. Anna má vlasy spletené do copu, zakryté jemným plátěným závojem. Vymění si s Bártou prsteny a kostelní zpěv se rozléhá do zimní krajiny.
Dech se jim sráží na rtech a ruce jsou zkřehlé prvním mrazem. A přesto …
Srdce se tetelí
a tváře rdí
v předzvěsti
intimní
Komůrka v němčickém dvoře
dnes ukryje
novomanžele
