Když se v Praze ve třicátých letech narodí Jarmila Zelenková, nic ještě nenasvědčuje tomu, že se brzy přesuneme 90 km vzdušnou čarou severovýchodním směrem. Jarmilin otec Bohuslav Zelenka (*1906) je majitelem grafického závodu ve Strašnicích a matka Jiřina rozená Aismanová je zase dcerou režiséra divadla v Poděbradech. Již v zápise o narození Bohuslava však najdeme indicie k tomu, že rod Zelenků pocházel z lomnického panství. Bohuslavovými rodiči jsou Jindřich Zelenka (*1873) z Nové Vsi nad Popelkou a Karolína Šefčíková (*1877) z Vrdů u Kutné Hory. V Nové Vsi už zůstaneme. A byť většinou v takových případech, kdy se rod zdržuje na jednom místě, bývá pátrání snazší a rychlejší, Zelenkové pravidlo o výjimce potvrzují.
Jindřich se narodí jako jedenácté ze třinácti dětí Františku Zelenkovi (*1834) a Marii Drbohlavové na čísle popisném 167. Ze záznamu o jejich sňatku v roce 1857 víme, že otcem Františka byl také František (*1803), druhým jménem Tobiáš, a matkou Anna Jandová. František starší se žení jako třicetiletý vdovec, přesto v kolonce patřící informacím o ženichovi nalezneme i údaj o tom, že byl v době druhého sňatku v roce 1833 synem zemřelého Josefa Zelenky a Anny Lacinové. Jeho první žena se jmenovala Barbora Ulrichová a žádné z jejich společných dětí nepřežilo.
U narození Františka Tobiáše je jako otec zapsán Josef Zelenka, tkadlec a matkou je již zmíněná Anna dcera Prokopa Laciny, rovněž tkalce. Postupně dohledáme všech pět Františkových sourozenců, z nichž nejstarší se narodí v roce 1795. A to v domě s číslem popisným 133. V tom samém domě, kde se o 20 let dříve narodí jeho matka Anna. Abychom určili správné datum narození Josefa, museli bychom vědět, kdo byl jeho otcem, což bychom se pravděpodobně dozvěděli ze záznamu o sňatku. Jenže, a právě tady dochází k zásadnímu záseku v pátrání, ten sňatek zkrátka nikde není! Navzdory tomu, že přehrabu všechny možné knihy a každou stranu přečtu několikrát. A aby byla situace ještě pikantnější, kolem roku 1765, kam podle úmrtí datujeme narození Josefa, se narodí Josefové čtyři a žádný nezemře. Po týdnech piplavé práce, kdy se snažím zjistit pravého Josefa, docílím pouze toho, že dva z adeptů vyloučím. Zbývá nám tedy Josef, syn Tobiáše Zelenky, narozený v roce 1768 a Josef syn Josefa Zelenky jen o rok staršího. Pro Tobiášova Josefa svědčí fakt, že Josefův syn František (*1803) má druhé jméno Tobiáš, nicméně pro skutečnost, že Josef byl synem Josefa, zas svědčí společný jmenovatel jejich řemesla, a totiž tkalcovství. Tkalcem je jaksi i Josef (*1740), adept na otce číslo dva. Chvilku hrozí, že rodokmen v tomto bodě a okamžiku budeme muset stopnout, jenže pak se ukáže, že Tobiáš a Josef starší byli bratři a linie tak může (byť s touto nepovzbudivou komplikací) pokračovat.
V knize Popis a dějiny okresu lomnického od J. Fučíka najdeme mnoho užitečných informací, tu zásadní o Josefovi však bohužel nikoli. Dozvíme se nicméně, že původní staré číslo domu 133 je novým číslem 162. Zároveň si o tomto domě můžeme přečíst, že: “ … roku 1744 ujal Jan Lacina návesní chalupu a splácel cechu tkalcovskému. Roku 1774 ji po Janu Lacinovi ujímá syn Prokop Lacina (otec Anny, manželky Josefa Zelenky). A r. 1792 od Prokopa Laciny kupuje stavení Josef Zelenka.“
V knize najdeme i kapitolu o pomístních jménech usedlostí a pozemků. Zde se dočteme, že č. domu 13 se říkalo „Zelenka babiččin“ a č. 161: „Zelenka výbor„.
Z historie obce uveďme alespoň tolik, že kolem roku 1300 měla Nová Ves asi 20 usedlostí, záhy zde stál i kostel, který byl dřevěný a je zasvěcen sv. Prokopovi. Kostel tvoří přirozenou dominantu obce – stojí mírně nad zástavbou, obklopen hřbitovem, takže je viditelný z různých míst údolí Popelky.
Na tzv. hořením konci obce stávala tvrz na místě, kde je statek č. 157, stejně tak na „dolením“ konci nad statkem č. 120 stávala tvrz. Před válkou třicetiletou bylo v Nové Vsi 69 usedlostí (53 statků, 5 mlýnů, 8 chalup, kovárna, 2 krčmy – jedna z nich byla rychta u kostela, druhá pode vsí, během války však mnohé statky vyhořely, grunty zpustly. V roce 1652 měla Nová Ves již 167 obyvatel, sousední Lomnice jen 136! Zajímavý je zápis z roku 1713, kdy bylo u devíti usedlíků zapsáno „tkadlec“. V mnoha chalupách se po generace tkalo doma – jako přivýdělek k hospodářství i jako řemeslo, které formovalo každodennost. Tkalcovství tu nebývalo jen „výrobou“, ale i kulturou práce: pravidelnost, pečlivost, cit pro materiál a vzor. V širším okolí pak domácí tkaní přirozeně navazovalo na větší textilní centra (typicky v nedalekých městech), kam se hotové plátno odevzdávalo nebo kde se rozvíjela mechanizovaná výroba.
Novou Ves nad Popelkou [Neudorf] nalezneme v mělkém, otevřeném údolí potoka Popelka, kde se voda vine mezi loukami a zahradami a krajina má ten typický podkrkonošský ráz: střídání pastvin, polí a lesních pásů, drobné hřebínky a táhlé stráně, které se zvedají nad ves. Když se člověk vydá pár minut do kopce, začne se před ním skládat mozaika krajiny – zelené louky s rozptýlenými stromy, tmavší lesní okraje a v dálce často i široké horizonty směrem k vyšším kopcům. V tomhle prostředí se vždycky žilo v těsném kontaktu s půdou a vodou. Zemědělství (sečení luk, chov, drobná políčka) bylo základ, doplněné o činnosti, které se daly dělat doma nebo u vody. Původní název toku byl Lomnice a později byl přejmenován na Popelku, protože se údajně do vody házel popel a měla proto popelavou barvu. K Popelce patřilo mlynářství – vodní tok dával energii mlýnům a s nimi souvisely i další drobné provozy a dovednosti: údržba zařízení, práce se dřevem, kovářské opravy, řemeslná „všestrannost“ venkova.
Ale vraťme se k našemu Josefovi. Pro příběh (na rozdíl od grafického zobrazení rodokmenu) nutně jen jednoho otce nepotřebujeme. Tkadlec Josef se narodí v roce 1740 Jiříkovi Zelenkovi (*1702) a Barboře Mikulové z Lomnice n/P. Stejně tak druhý adept Tobiáš, ten akorát o 5 let později. Místem, kde oba poprvé spatří světlo světa je domek číslo 50 pod kostelem. Ten samý domek je rodištěm i jejich otce Jiříka, který chalupu ujímá po svém otci Janovi v roce 1726, tedy rok poté, co si vezme za manželku Kateřinu Vlčkovou z Nové Vsi. Jiříkův otec Jan tu samou chalupu koupí v roce 1704 od Maky, jehož dceru Marii si vzal již v roce 1691. Sňatek proběhl v Lomnici, v Janově bydlišti. A to v době, kdy Janův otec – opět Jiřík, je již po smrti. Gruntovní knihy Lomnice vydají informaci o čp. 41 [nové 46]. Zápis říká, že r. 1664 po †Janu Zelenkovi ujal dům se zahradou, rolí k Želechám a lukami syn Jiřík Zelenka za 80 kop míš. Přídavky: štok pro krájení koží, nádoba pro tlučení koží … jiné pak potřeby ševcovské mezi sebou rozdělí …. žita po 4 k., ovsa po 4 k., ječmene po 2 v. a hrachu po 1 v. Vdova Lidmila, Václav a Jiří měli po 23 k. 50 gr. – Roku 1683 od Kateřiny vdovy po †Jiřím Zelenkovi Václav Sezima za 150 zl. rýn. A o č. p. 123 se dozvíme, že stavení r. 1697 kupuje Jan Selenka za 40 zl., r. 1698 pak od Zelinky Jakub Cerman. To nám koresponduje s informacemi, které najdeme matričních knihách, a totiž zaprvé: že Jiří Zelenka skutečně umírá v březnu roku 1683 v pouhých 45 letech, zadruhé se děti Jana Zelenky v letech 1691 – 1698 rodí v Lomnici a po prodeji domu již v Nové Vsi. Zatřetí se v 70. letech 17. století souběžně s dětmi Jiříka rodí i děti Václava Zelenky, a my víme, že zápis výše zmiňuje vdovu Lidmilu, Václava a Jiřího. Jan, psaný v gruntovnici jako Selenka, se narodil někdy kolem roku 1665 a měl 3 sestry (Kateřinu, Dorotu a Annu) a 3 bratry (Baltazara, Jiříka a Václava). Poslední dva zmiňovaní však zemřou v útlém věku, proto jedinými pokračovateli této zelenkovské větve jsou Jan v Nové vsi a Baltazar v Lomnici.
Příjmení Zelenka v onomastice (vědě o jménech) se obvykle vykládá z přezdívky nebo označení podle vlastnosti, vzhledu či prostředí. Nejčastěji je vykládáno jako přezdívková forma slova zelený. Přezdívka mohla označovat člověka, který nosil zelené oblečení, měl nazelenalé oči, nebo žil u zelené louky, lesa či pole. Ve středověku byla přezdívková příjmení velmi běžná. Ve staré češtině výraz „zelený“ znamenal také „mladý, nezralý“. „Zelenka“ tedy mohl být „mladík“ nebo „nováček“ v nějaké komunitě. Přezdívka se pak mohla stát dědičným příjmením. Ale také třeba „zelenka“ v nářečích označovala zelenou rostlinu, bylinu nebo zeleninu, mohlo jít o přezdívku pro zahradníka, pěstitele nebo obchodníka se zeleninou. Autorka publikace o příjmeních se však přiklání k tomu, že význam příjmení Zelenka je označení pro bledého člověka.
Dnes v ČR žije cca 6 000 nositelů příjmení Zelenka/Zelenková, nejvíce v Praze. A nejstarší dokladovaná zmínka je z roku 1406, v podobě latinského zápisu „Andree dicto Zelenka“ (tj. „Ondřej řečený Zelenka“).
Prostředí kolem kostela a fary bylo po staletí přirozeným středem vesnického života, kde se soustřeďovaly nejen duchovní a společenské události, ale také každodenní práce místních řemeslníků a hospodářů. Z tohoto prostředí pocházel i Josef Zelenka (*1740), který se vyučil tkalcem. V krajině západního Podkrkonoší bylo tkalcovství po dlouhou dobu běžným doplňkem zemědělského hospodaření. V mnoha chalupách stával tkalcovský stav, na němž se v zimních měsících nebo ve volných chvílích tkalo plátno či další textilie. Práce tkalce vyžadovala trpělivost, přesnost a dobrý cit pro materiál i vzor, a právě díky takovým řemeslníkům se domácí textilní výroba v regionu udržovala po celé generace. Josef rodný dům opouští již jako osmnáctiletý a kupuje od kováře J. Havelky chalupu číslo 9 [nové 13] za 110 zlatých s přídavky: stůl, měděnec, vidle… výměnek: kousek trávníku od slívy až nahoru po mezník, před okny: kousek pole a 9 slívek, 2 záhony pro zelí, komoru a verštat kovářský – pro řemeslování až do smrti jeho a jeho manželky, 1 kozu chovati do obou smrti a 1 slepici, trávník a pole po jeho smrti manželka bude polovičně užívati, byt do obou smrti, s jabloně ovoce, kdyby P.B. naděliti ráčil, hospodář dva díly, vejměník třetí díl užívati má. R. 1792 ujímá chalupu syn František Zelenka.“ O Josefovi se však v žádném ze zápisů nedočteme, že by byl kovářem. Oproti tomu jako tkadlec je uváděn hned několikrát.
Je prosinec roku 1771 a české země sužuje velký hladomor. Šíří se nemoci a epidemie a mnoho lidí trpí podvýživou. Rodina Josefa Zelenky v té době čítá
dva dospělé a tři děti – Annu, Josefa a teprve půlroční Barboru. Snadno si představíme otce Josefa, jak poté, co nakrmil dobytek, donesl vodu a dřevo na zátop, usedl ke stavu, připravil osnovu a zkontroloval nitě, aby se při práci netrhaly. Sednicí se nese pravidelné klapání. Josefova manželka Barbora navíjí cívky a starší dvě děti se zájmem sledují otce. Sešlápnutí pedálů, následný průlet člunku s útkem a konečné přirazení paprskem. A to celé zase znovu. Monotónní rytmus, který uklidňuje.
Jak se postupně ukrajuje světla ze dne, tkaní se stává obtížnější a práce pomalejší. Klapání utichne a v chalupě zůstane zvláštní ticho. Josef si promne unavené oči a malým okénkem pohlédne dolů k Popelce. Ušmudlaná se vine mezi lukami a ubírá se ke kostelu a dál pak východně až do Olešky…
Zítra se ten rytmus vrátí znovu – sešlápnutí pedálů, průlet člunku, přirazení paprskem.
A tak den za dnem bude vznikat plátno, nit po niti, stejně tiše a vytrvale, jako plyne popelavá voda v údolí.
„V chalupách světla se rozžíhají,
sedají lidé ke kouřící míse,
do oken Venuše svítí.
Muž vezme pak ženu svoji v pasu,
zaboří hlavu do jejích vlasů,
a svět se ztrácí a ztrácí..
V sednici, v níž není na živobytí,
jediné, co nyní nezdaní se,
je Venuše hvězda – a svítí!„
[z básně Rudolfa Medka]
