Když jsem zjistila, že v rámci Noci kostelů je otevřený i kostel ve Pcherách u Slaného, bylo nasnadě, kam povedou naše páteční kroky. Ve zmíněné obci totiž začátkem 18. století působil bratr mé předkyně Marie Borecké, manželky jemnického mlynáře Martina Družeckého. Matěj Borecký. Narodil se r. 1682 a po farní službě v Družci se v r. 1716 přemístil do Pcher. Založil první pamětní knihu Pcher (která se bohužel nedochovala) a dokonce dal v obci postavil sochu sv. Jana Nepomuckého…. Dnes bohužel na svém původním místě již nestojí. Jeho pohřbu v roce 1761 se zúčastnilo 36 kněží.
Proto natěšená na maximum vstupuju do barokního kostela nepříliš líbivého vzhledu, a to jak zvenku, tak i uvnitř. Nevadí mi to. Zašlost interiéru sice neohromuje svou honosností a zdobením, ale mnohem víc člověka přibližuje době, ve které můj Matěj stával na kazatelně a obracel se ke svým ovečkám. Podle pramenů byl pcherský kostel barokně upravený r. 1706, proto se Matěj nastěhoval do poměrně nového chrámu Páně. Působil zde neuvěřitelných 45 let…
Muž, který nás kolem půl sedmé navečer na církevní půdě uvítá, se jmenuje Tomáš Mácha a je i autorem textů, které jsou v kostele volně z mání. Samozřejmě využívám příležitosti a na faráře Matěje se zvědavě zeptám. A byť o něm pan Mácha nic neví, nabídne mi alespoň pomoc v podobě starých fotografií kostela. Přímo v kostele nám povypráví o krádeži vybavení v devadesátých letech, a hlavně nám ukáže dva náhrobky v podlaze – u postranních oltářů v dlažbě. Oba náhrobky na sobě nesou znak pánů z Gerštorfu. Když se dostatečně pokochám, vyjdu ven a kovanou bránou přejdu do kostelní zahrady, kde jiný pán nabízí dezerty a kávu. Kousek nad kostelem můžeme navštívit i místní zvonici. Kdyby bylo okolí odlesněno, byl by odtud překrásný výhled. Zadívám se však opačným směrem …, kamsi do polí a přemýšlím, kolikrát tudy asi Matěj za svůj život prošel a zda-li byl ve spojení se svou rodinou. Jeho sestra Marie žila na jemnickém mlýně jen pár kilometrů od Pcher. Z matrik víme, že na faře žil i jeho bratr Jan, který zemřel celkem brzy (+1730), ale co se stalo s ostatními sourozenci, nám zůstane skryto.
A tak se nasoukáme zpátky do auta a vydáváme se do míst, kde se všichni moji Borečtí narodili a kde je jiný pan farář koncem 17. století pokřtil. Přesouváme se tedy do nedalekého města Slaný, konkrétně do kostela sv. Gotharda, poblíž Pražského předměstí, kde se žila i má zatím nejstarší dohledaná pramatka Zuzana Kohoutová (*1595).
Kostel je sice právě v rekonstrukci, takže lešení se zkrátka cpe na každou fotku, ale i tak je pravým opakem svatostánku ve Pcherách. Mohutný, zdobný, majestátní. Program zahrnuje komentovanou přednášku, prohlídku věže a půdy a nebo vlastnoruční výrobu mini růženců. Sedám si k malému stolečku a očima hledám vhodné korálky. Dostanu vlasec a návod a pouštím se do tvoření. Poté, co asi na popáté marně hledám dírku v korálku, jsou mi zapůjčeny i brýle. A pak už si jen užívám zvláštního pocitu, že v prostorách, kde mé Marii Borecké i jejím sourozencům skrápěla svěcená voda čelo, si vlastníma rukama vyrábím svůj mini růženec. Pod stejnou střechou. Jen o více jak 300 let později.
Doma pak nostalgicky prohlížím pořízené snímky a najednou mě něco napadne. Rychle
nalistuju záznam v pcherské matrice z roku 1761, kdy zemřel několikrát mnou skloňovaný Matěj. Nad latinským textem se lehce pousměju.
„…die 13.5. in cripta Ecclesiae S. Stephani Proto= Martiris sepultum est ….“ Což neznamená nic jiného, než že byl pohřben v kryptě kostela Štěpána mučedníka a že jsem mu tedy dnes nevědomky byla nejblíž, jak jsem jen být mohla.
