Příběh rodu Burešů jsem už v podstatě měla téměř vybádaný, nicméně v rámci vývodů vznikaly příběhy další. Ten první se týká bývalého šlechtického rodu Elzniců, který se mi do rodokmenu dostal díky manželce Jana Bureše (*1850) Františce rozené Elznicové ze Všetat č.p. 14.
Podle starého rukopisu p. Valtra, který jsem dostala od své všetatské příbuzné p. Herinkové, se domu č. 14 říkalo „Liškovna„, a to díky jeho prvním známým obyvatelům. (Mimochodem i Liškovy mám v rodokmenu.) V r. 1860 u výminkářů Elznicových bydlela údajně i nájemnice Barbora Kohoutová, hokyně, o které autor píše, že „ráda lhala, a proto dostala přezdívku Ulma.“
Moje praprababička Františka Elznicová se narodila 10. 2. 1856 na č.p. 51. Protože matriky narozených pro obec Všetaty jsou zdigitalizované pouze do r. 1837, musela jsem se vydat na slabecký úřad osobně a matriku narozených si tam nafotit. Rodiče Josef Elznic a Františka roz. Jirglová měli krom Františky ještě syna Jana (*1869), dceru Marii provdanou Hamouzovou, Barboru (Jirglovou), Antonii (Zikovou) a Annu, která se provdala za Antonína Šímu a na čtrnáctce podle zápisků p. Valtra zůstala. Antonín pracoval v uhelných dolech v Duchcově a asi ve 40 letech byl důlním dozorcem. Udusil se s asi 30 horníky při důlním neštěstí pravděpodobně r. 1907. Protože právě od tohoto data je Anna Šímová zde již uvedená jako vdova. Pan Valtr o ní píše: „Velká, rázovitá, spíše mužské postavy, chlapsky samostatná. V záležitosti ohražení školního dvorku bránila pro sebe právo volného užívání prostor u školy tím, že bourala v noci to, co bylo ve dne postaveno. Docílila, že skutečně k oplocení školního dvora nedošlo. Svou starou dřevěnou chalupu pod došky přikrčenou neudržovala. Zemřela r. 1944 v 82 letech.“
Po ní se do domku nastěhovala moje prateta Tonička Burešová, babiččina sestra, kterou jsem i osobně znala, byť k nám do Vroutku jezdívala sporadicky. Domek dostala od sestry své babičky Anny Šímové. S manželem Josefem Polívkou dali na střechu eternit a opravili stavení tak, aby alespoň poněkud vyhovovalo bydlení. V r. 1969 zřídili z mládku obytnou místnost.
Abychom se ale posunuli dále, přesuneme se k Františčinu otci Josefu Elznicovi (*1827), který byl synem Matěje Elznice ml. (*1762) ze Všetat 21 a Barbory Truxové z Hvozdu. Zajímavostí je, že Matěj se ženil podruhé a Barboru si vzal v r. 1823 již jako jednašedesátiletý. Syna Josefa (*1827) tak měl ve svých 66 letech a posledního Martina dokonce ještě o 2 roky později. (První ženou byla Anna roz. Ryšlinková z Vašírova.) Zemřel r. 1836 ve věku 74 let. Pan Valtr na jeho adresu píše: „Matěj Elznic byl silák. Naložil-li vůz a měl pochybnosti, zda ho jeho volíci utáhnou, nadzvedl ho napřed sám. Stačily-li k uzvednutí jeho síly, pak věděl, že i volíci ho utáhnou – a naopak. Stalo-li se, že pod nákladem vypovědělo kolo, nadzvedl vůz i s nákladem, aby se mohlo kolo vyměniti. Měl prý kolečko na 3q.“
Domu čp. 21 se údajně říkalo „U hajňáků“ a snad ani nebylo jisté proč. K domku patřívala sousední chalupa číslo 51, která byla postavena mezi lety 1810 – 1820 a sloužila za vejminek. Na ten pak přešla jedna větev Elzniců (konkrétně Martina Elznice nar. 1829). Můj Josef (*1827), tedy Martinův bratr šel na číslo 14.
Ze snímku tzv. indikační skici z r. 1841 je možné určit, že uspořádání budov bylo podobné jako v současnosti. Tehdejší budova školy čp. 13 má žlutou barvu a červený popisek 13 a „Liškovna“ je růžová (tedy zděná) a má černý popisek 14.
Otcem siláka Matěje byl také Matěj st. (*1733) ze Všetat č.p. 21 a matkou Anna rozená Ledvinková, se kterou v rozpětí let 1757 – 1780 zplodil 11 dětí. Matějův otec pak byl Josef Elznic (*1706) a matkou Kateřina Černohorská, načež následovaly dvojice:
Adam Elznic (1668 – 1735) s manželkou Annou
Matyáš Elznic (*1637) s Annou Tomešovou
Václav Kunrát Elznic (1595 – 1660) se Sibylou Polyxenou Čejkovou z Olbramovic
Karel Elznic (1567 – 1617) s Annou ze Šlivic
Václav Elznic (1520 – 1581) s Ludmilou
Kryštof Elznic (1475 – 1540)
Hanns von der OELSNITZE (*1430 Rathen v Německu – +1510 Lemberk)
Fridrich [Bedřich] von der OELSNITZE (1400 – 1466 v Rathen) a manželka Anna
Jak už asi tušíte, mé toulavé nohy i duše samozřejmě zatoužily i po návštěvě kraje rathenského. Ale o tom až příště 
