Přiznám se bez mučení, že bez pomoci googlu bych neměla naprosto tušení, kde že ten Rathen má jako být. Jenže mapy.cz jsou spolehlivé, a tak za krátko mohu lustrovat okolí zmíněného německého městečka a posléze si nechat i spadnout bradu, protože téměř na dosah se nachází kamenný most Basteibrücke, o kterém sním už asi tak tři roky, když jsem na jeho snímky narazila kdesi na netu. Plán na letní výlet je tedy jasný a já se okamžitě pustila do pátrání po informacích ohledně samotných Elzniců a jejich historii v Německu i u nás …. A mám štěstí 
. V nalezené bakalářské práci jistá M. Křížková totiž píše:
. V nalezené bakalářské práci jistá M. Křížková totiž píše: „Jedním z významných sídel, které patřilo rodu Elsniců, je hrad Rathen. Získal ho Friedrich von der Őlsenicz za zásluhy v boji od saského kurfiřta Friedricha Mírumilovného. Friedrich von der Őlsenicz se stal roku 1428 hejtmanem na hradě Kőnigstein a nedaleký hrad Rathen dostal jako léno. Roku 1466 Friedrich von der Őlsenicz zemřel a hrad zdědil starší z jeho synů Hanns [Hanuš]. Jenže Hanns měl válečného ducha a během mládí se účastnil několika bojů, a tak se z něj stal loupeživý rytíř, který se svou kohortou přepadával vesnice, pálil domy, vyháněl dobytek a z rytířského sídla se tak stal loupežný hrad. Někdy si dokonce dovolil přepadnout obchodní loď na Labi. Saský kurfiřt Ernst a jeho bratr vévoda Albrecht se Hannsovi postavili a v roce 1467 hrad Rathen oblehli. Trvalo dva roky, než se jim podařilo jej dobýt a pravděpodobně ho vypálili. Hannsovi se podařilo uniknout a žádal o pomoc Matyáše Korvína za své věrné služby. Matyáš skutečně sepsal dne 6. října 1470 dopis, v němž žádal oba vévody, aby Őlsnitzovi hrad vrátili. Za Hannse se přimlouvali i naumburský a míšeňský vévoda. Nakonec byl Hanns von der Őlsnitz vzat na milost a dne 7. února 1471 došlo v Drážďanech k jednání o smír. Vévodové Ernst a Albrecht mu hrad sice nevrátili, ale odměnili ho obnosem 2000 kop těžkých grošů, se kterými se Hanns vydal na jih do Království českého. Nejspíš si uvědomil, že loupežnický život není to pravé a rozhodl se začít znovu a na jiném místě. Roku 1471 překročil české hranice na severozápadě a jako své nové sídlo si zvolil hrad Lemberk. Roku 1492 koupil Hanuš ještě navarovské hradiště. Roku 1541 shořely zemské desky zápisů pozemkového vlastnictví od 13. století, tudíž bylo ztraceno mnoho cenných informací. Ovšem desky zemské mají tzv. tituláře, a ty byly před požárem uchráněny. Titulář z roku1534 uvádí již tři jména rodu Elsnic, a to Fridricha Elsnice z Elsnic na Svojkově, Kryštofa z Elsnic a Volfa z Elsnic. Vzhledem k tomu, že Hanuš z Elsnic zemřel roku 1510, tento zápis je z roku 1534 a jiní Elsnicové v té době v Čechách nebyli, můžeme usuzovat, že tito tři Elsnicové byli Hanušovi potomci. S největší pravděpodobností byl Kryštof syn Hanuše, Fridrich byl syn Kryštofa a Volf byl synem Fridricha.“
Nás ale zajímá Kryštof a jeho syn Václav …. O něm p. Křížková píše: „Václav držel v čas předbělohorské bitvy sídlo Vrbičany, které má pro rod Elsniců velký význam. Teprve roku 1623 ho Václav prodal J. Zdeňkovi Vratislavovi z Mitrovic. Václav se vlastně na Vrbičany přiženil, neboť si vzal Ludmilu Raussendorfovou ze Špremberku, jejíž otec, Kryštof Raussendorf ze Špremberku, Vrbičany vlastnil. Roku 1553 prodala Václavovi jeho tchýně, Markéta z Rachmberga (matka Ludmily), ves Stradonice. Ludmila s Václavem spolu měli celkem 8 dětí, čtyři dcery (Maruše, Kateřina, Alena a Eliška) A čtyři syny (Volf, Bernard, Krištof a Karel). Václav byl, i přes své chatrné zdraví, na Vrbičanech dobrým hospodářem a jeho rytířští sousedé si ho vážili. Také proto, že byl velmi zámožný a mohl půjčovat peníze. Zemřel r. 1581. Jeho nejmladším synem byl Karel, další článek v řetězu mých elznicovských předků. Karel dosáhl plnoletosti roku 1588, ale teprve roku 1592 poděkoval za poručenství v deskách zemských svému bratrovi Bernardovi. Tímto poděkováním Bernardovo poručenství pozbylo platnosti. Karel si vzal za ženu Annu Šlivickou ze Šlivic, která pocházela z bohatého, urozeného rodu ve středních Čechách. Vzápětí se pustil do podnikání. Půjčil peníze a díky nevčasnému splacení dlužníka získal značnou část peněz na úrocích. Proto si mohl roku 1597 dovolit koupit ves Evaň. Vybudoval zde pevnou a krásnou tvrz, kde měl patnáct poddaných, jeden mlýn, dvě mlýnská kola, polního mistra a ovčáckého pacholka. Jako syn bývalého krajského hejtmana se Karel čile zapojil do veřejného života. Přibližně roku 1615 mu umřela manželka a Karel se znovu oženil. Vzal si sotva dospělou Alenu Hrzkovou z hrádku Mšena. Ani ne rok po svatbě ovšem Karel zemřel. Po Karlovi Elsnicovi zůstali synové Václav Kundrát a Melichar a dcera Barbora – vzhledem k tomu, že se nikdo z této větve neúčastnil žádné vzpoury ani bojů proti císaři a dokonce po bitvě na Bílé hoře přestoupili všichni tři na katolickou víru, mohli jako jediní Elsnicové zůstat v Čechách. Ostatním Elznicům byl zkonfiskován majetek a nezbylo jim než Čechy opustit. V bláhové naději, že se co nejdříve vrátí zpět do rodné vlasti, usazovali se v německém pohraničí, převážně v Sasku – v oblastech jako byly Drážďany, Pirna, Lipsko, Lužice apod. Je velice pravděpodobné, že Elsnicové vůbec netušili, že svým odchodem do exilu v zásadě neopouštějí svou vlast, ale vlastně se vracejí do rodné oblasti svých předků.“
Václav Konrád Elsnic z Elsnic se stal forstmistrem císařského panství Křivoklátského. Od jeho syna Matyáše Elznice se odvíjí občanský rod Elzniců, což jsem zmiňovala v minulém příspěvku. Příjmení Elznic je na Rakovnicku údajně celkem početné a jeho nositelé jsou samozřejmě všichni velmi vzdálení příbuzní. A to nemluvíme o těch, co měli v rodové linii nějakou Elznicovou a ani o tom třeba neví .
. 