Nadešlo červencové chladné ráno a plánovaná návštěva západních sousedů. Na hrádek Altrathen vypínající se na ostrohu nad Labem i na pohádkový Basteibrücke jsem se moc těšila. Most spojující skály v národním parku Saské Švýcarsko nezklamal a zařadil se mezi topten navštívených míst, které může člověk vidět a zažít několikrát. Bohužel hrádek, o který můj praprapraprapříbuzný Hanuš přišel, byl obrovským zklamáním. Byť podle internetu se v něm mělo nacházet malé muzeum věnované Elznicům, nedostali jsme se k němu ani na sto metrů. V současnosti je totiž v soukromém vlastnictví a jedinou možností, jak se dostat za zrenovavaná vrata, je ubytovat se ve zde zřízeném penzionu. A tak stavbu jen dokumentuju z jediného možného místa, a to z trajektu, který nás převeze zpátky na parkoviště.
Naprosto odlišnou zkušeností a zážitkem je pak pevnost Königstein, ležící uprostřed Labských pískovců na náhorní plošině, která se nachází 240 metrů nad hladinou Labe. Pevnost je zpřístupněna od roku 1955 a v podstatě jde o vojenský historický skanzen o rozloze 9,5 hektarů. Z pískovcového kamene jsou vyzděny 1 800 metrů dlouhé a až 42 metrů vysoké hradby pevnosti. Uprostřed opevnění se nachází 152,5 metrů hluboká studna – druhá nejhlubší v Evropě. Více viz wikipedie. Nebudu vyjmenovávat ani všechny majitele, protože mě zajímá jeden jediný
. Königstein přešel roku 1408 do majetku starého saského šlechtického rodu Wettinů, jejichž kořeny sahají až do 10. století, a kteří v Sasku vládli do roku 1918. A právě v době, kdy už Königstein patřil do jejich vlastnictví, konkrétně v r. 1428, se zde stal hejtmanem (označení vojenské velitelské funkce, později vojenské hodnosti) můj prapraprapříbuzný Bedřich Elznic
. Několikahodinovou procházku vesměs po obvodu pevnosti si užívám plnými doušky. Výhledy na okolní hory jsou unikátní a dech beroucí, stejně jako zamlžená panoramata v pozadí. Malé náměstíčko s posádkovým kostelem, kavárnou, muzeem, maštalemi a kvetoucími keři dává člověku pocit, že se nachází v reklamě na ideální svět nebo alespoň na čokoládu Lindt. Chodíte po písečných cestičkách, dlažebních kostkách a travnatých záhonech, z fontány tryská voda a lidi olizují barevné kopečky zmrzlin. Je slyšet dětský smích, německé, české i ukrajinské dialogy, vrkání holubů na střechách. Normální městečko. Dokud ho neobejdete kolem dokola a neuvědomíte si, že jste vlastně jaksi ve vzduchu a pevnost, na které jste jen malým červem, se ze všeho nejvíc podobá letadlové lodi, jen s tím rozdílem, že kolem není oceán, ale údolí Labských pískovců. Svět sám pro sebe, taková německá (byť neklášterní) Meteora.



Výlety za předky a chození po zemi, po které chodily i jejich nohy, po místech, která pro ně byla zásadní, milá a blízká, jsou vždycky úžasným zážitkem a vždycky naprosto unikátním. A byť je tedy tento lehce namodralý příběh zajímavý a chytlavý a spousta rodopisců by ráda nějakého Elznice v rodokmenu měla, já tak nějak stejně víc tíhnu k těm svým ovčákům, které ne a ne dohledat 
