Říká se, že jistá je vždycky jen matka. Proč tedy tolik z nás touží po tom, aby se dozvědělo, odkud byl jejich první mužský (!) předek? Proč nepátráme po linii všech těch matek, které jsou dané a jisté? Nehodlám si hrát na objevitelku Ameriky, mateřské linie se samozřejmě hledají také, jen opravdu v minimálním množství a tolik se o nich zas nepíše. Ve mně ta myšlenka najít si svou pramáti uzrála někdy před rokem, ale řešilo se to a pak zas tamto, až jsem na rozepsané povídání úplně zapomněla. A protože všechno má svůj čas, i ten na pátrání po matkách, nakonec nazrál …
Pomyslná šňůra perel začíná mou dcerou Ivou, která stářím pomalu atakuje třicítku, ale vlastní dceru zatím nemá. Kdysi dávno jsem těhotným ženám předpovídala pohlaví jejich ještě nenarozených dětí. V 99% úspěšně. Pak se ta podivná schopnost někam vytratila. Každopádně si dobře vzpomínám, že svým vlastním dětem jsem prorokovala každému jen po jednom dítěti, a to Pavlovi syna a Ivě dceru. Uvidíme. Zatím tedy bez Iviny Eiree začínám své Putování po matkách 
Já osobně jsem tzv. Husákovo dítě a není potřeba se o mně nijak rozepisovat. Narodila jsem do rodiny Krůtů, nicméně matce, která byla za svobodna Švihoříková. Vyrostla ve Vidhosticích a jejími rodiči byl Michal Švihořík (původem ze slovenského Hájské) a maminkou Božena rozená Wittmannová. Z jejího oddacího listu vím, že její otec byl šafářem ve Vidhosticích čp.1, v Káňově vile, kde babiččina maminka Marie roz. Jonáková vypomáhala v kuchyni. Pak jim všem do života zasáhne 2. světová válka a celá Wittmannovic rodina se na čas usídlí v Čížkově u Oráčova. Na tu dobu bude babička vzpomínat s pohnutím a dojetím jako na dobu, kdy státní hymna byla nevyžádaným ba zakázaným popěvkem. Po návratu do Vidhostic se sice vyučí dámskou krejčovou, ale než se své profesi v podbořanském VKUSu bude věnovat, vystřídá nejedno zaměstnání (vypomáhá v hospodě i kravíně).
Zvláštní, jak vzpomínky, o kterých člověk ani netušil, že je má, najednou ožívají, dostávají tvar, chuť i podobu. Ve Vidhosticích se mimochodem poprvé rozjedu sama na kole a po 13letech tu také strávím svatý týden před maturitou. Vidhostice – to byla zkrátka babička, která dělávala tu nejlepší rejžovačku na světě. Babička, která byla vždycky ochotná s námi hrát pexeso a mikádo, číst nám pohádky a vyjít vstříc i těm nejbláznivějším dětským nápadům. S úžasem třeba vzpomínám na své dětské cesty do koupelny, kdy se muselo projít chodbou kolem vysokého zrcadla a zdolat maličký schůdek. A pak už jen na okně na malém bílém talířku objevit pocukrovaný koblížek. Zázrak z pohádky, kterému jsem po mnoho dětských let věřila. Že nevzal nožky na ramena a neutekl 🙂. O tom ta pohádka totiž je. Babička v ní usmaží koblížek pro dědečka a dá ho vychladit na okno. Jenže Koblížek nečeká, až ho dědeček sní a z okna uteče. A cestou po světě potkává zvířátka a text písničky, kterou si pobrukuje, se s každým dalším zvířátkem prodlužuje. Jako dnes slyším babiččin hlas, když nám vnoučatům Koblížkovu říkanku přednášela ….
Zda-li pak ji sama znala od své maminky Marie, která zemřela tak brzy, že ji ani moje mamka nezažila …? Vím o ní tak málo, že je člověku až do breku. Narodila se r. 1894 v Úhonicích 102, drážnímu dělníkovi původem z Podluh na Hořovicku Václavovi (*1867) a Antonii Liškové (*1865 v Úhonicích). A tady se bohužel na nějakou dobu lehce ztratíme. Nejen Jonáci byli ovčáci, ale i matka Antonie Liškové Marie Šindelářová pocházela ze stěhovavého rodu (otec byl oráč a skoták a navíc náležel kapitulnímu panství, které zahrnuje 53 vesnic a ještě porůznu rozstrkaných po severovýchodní části Středních Čech). Narození Marie v Dušníkách 15, v dnes již neexistující části Rudné, se nám v r. 1831 nějakým zázrakem nalézt podařilo a sňatek jejích rodičů Jana Šindeláře (*1802) s Marií Annou Procházkovou v r. 1829 v Úněticích také.
Dokonce na starých mapách snadno objevím místo, kde stávalo ono čp. 15, stoprocentně bývalý hospodářský dvůr. Už podle velikosti, ale i kvůli skutečnosti, že právě na této adrese se rodilo poměrně hodně dětí různých rodičů. Dnes je na tomto místě Lidl, ale kousek západním směrem se tyčí tajemný a magický kostelík sv. Jiří na mohyle.
