Putování za Švihoříky

Jestli mi naháněli hrůzu Nováci a po nich Mikéskové, pak Schvihorikové kousek od slovenské Šaly mě dostali úplně. Obec s maďarským názvem Kepežd (Köpösd), který si s lehkými obměnami tvaru držela až do roku 1948. V tomto roce při změně názvů některých obcí dostala obec název Dverníky. Jednalo se o napojení na starý historický název strážců hradní brány. Nešlo však zjevně o nejšťastnější volbu, neboť už o 3 roky později dostává obec název nový – Hájske. Nachází se 15 km severně od Šale a v současnosti v ní žije kolem 1300 obyvatel. Bohužel velice brzy zjistím, že zatímco u nás digiarchivy s matrikami a ostatními prameny najdeme na webových stránkách SOA (státní oblastní archivy), a nebo SOkA (státní okresní archivy), na Slovensku se člověk musí vydat přímo do budovy a bádat tam. V digitální podobě pouze na webu FamilySearch, kde zas bohužel není všechno. Když jsem tedy na FS otevřela první knihu a jako zázrakem na mě juknul hned jako první zápis ten o narození jisté Anny Schvichorik, vyvalila jsem překvapením oči. To jsem ještě netušila, že Svihorik/Schvihorik se mi bude objevovat skoro ob řádek. V dědově křestním listu jsem se dočetla, že bydliskem rodičů a místem jeho narození je Kepežd – Mladý háj. Což je víska 3 km od obce Kepežd/Hájske a podle mapy tam je cca 30 domů. Samotný Kepežd čítá obyvatel poměrně více a to 1300. A jak velice brzy zjistím, jen v 10 domech bydleli Schvihorici!

Co do četnosti je směle doháněli Hambálkové, Csambalíci, Petrovských, Kaducz a Popelkové…. Nicméně nalezená Anna narozená v r. 1891 Stephanu Schvihorikovi a Apolonii Petrovské je mou regulérní prababičkou a pátrání po předcích může začít. A tentokrát je víceméně nenáročné. Jednak proto, že Schvihorici/Svihorici v podstatě z Kepežda/Hájskeho po 300 let neodešli, a pak zcela pragmaticky proto, že knihy pro obec Kepežd začínají až rokem 1713, takže jich není mnoho a člověk tu chtě nechtě musí skončit. Chvíli jsem sice zápolila se všemi těmi Stephany, Martiny, Joannesy a Georgy, ale nakonec se přece jen konalo vítězství. Zmíněný Stephan Svihorik (*12.09.1856) byl synem Joannese Svihorika a Catariny Mokri. Otec Joannes si však malého Stephana příliš neužil, neboť umírá záhy, konkrétně 1. října ve věku 25 let. Narodil se tedy v roce 1831 rodičům Joannesi Svihorikovi a Anně Marii roz. Hambálek, kteří se vzali r. 1826. Joannes starší (*05.08.1808) byl synem Andrease Svihorika a Anny Hambálkové. Jejich sňatek proběhl r. 1797. A protože víme, že Andreas zemřel r. 1812 ve věku 38 let, dopočteme si, že datum narození bude cca v r. 1774. Po Ondřejovi následuje Pavel Svihorik ml. (*1744) s manželkou Evou Bednárovou a nakonec Pavel Svihorik st. (*1724) s Annou Balisovou. Všichni ze Hájskeho.

Prababičku Annu jsem bohužel zažila jen krátce. Vím jen, že z rodného Slovenska se někdy mezi roky 1926-1928 vydala do Čech. Sama se čtyřmi dětmi (nejstarší Josef, Marysa, Margita a Michael – děda), které byly všechny nemanželské. Z nějakých důvodů se usídlila v Lužci u Vroutku, konkrétně v čp. 27. Tady se jako pátá narodila ještě Anna, opět mimo manželské lože. Po nějaké době se všichni přestěhovali do domu na konci obce jen kousek od lužeckého zámku. Kolem roku 1930, kdy měla prababička v Lužci pobývat, patřil zámek ještě Baerenrethheirům, kdo ví, zda právě tam nenašla prababička práci a obživu. Nicméně po válce připadl zámek čsl. státu a od r. 1950 sloužil státnímu statku v Lubenci jako ubytovna. Podle mamčiných vzpomínek si jako děti (50.-60.léta) běhaly do přilehlého zámeckého parku hrát. Matně si vybavuje jeho pozůstatky. Okrasné stromy, torza laviček a soch. Osud krásných a dobrých věcí však bohužel nebývá příznivý, a tak i v tomto případě po kráse zámeckého parku není už ani památky.

Prababička Anna však v Lužci nezůstala. Odešla spolu s dcerou Annou (Ippoldtovou) v roce 1962 do Velkého Března u Ústí nad Labem, kde také v r. 1978 zemřela. Lužec opustili i Josef s Marysou. Oba žili v Hořesedlích, Josef zemřel poměrně brzy, Marysa měla jediného nemanželského syna (zemřel v USA). I Margita (provdaná Zetková) z Lužce zamířila do Hořesedel, později však zakotvila v Rakovníku. Velmi mlhavě si vzpomínám jen na jednu jedinou návštěvu ve Velkém Březně a na velkou nádobu se šumákem na lednici. Prababičku si bohužel nevybavím, ale tu plastovou průhlednou lžíci ponořenou do šumáku ano. A taky broušené myslivecké motivy na skleničkách, které vyráběl mamčin bratranec Mirek….

A konečně se dostávám k dědovi Michalovi. Podle všeho pracoval jako řidič a mechanizátor na zemědělském statku ve Vidhosticích, vísky vzdálené jen 1 km od Lužce. Statek byl majetkem rodiny Černíků od r.1927, kdy ho v dezolátním stavu zakoupil František Káně. Dominantou statku byla vila, kterou si nechal statkář Káně postavit v letech 1928-1931. A jak praví stránky cernikuvdvur.cz – plány na její výstavbu byly natolik důmyslné a celá dispozice vily tak nadčasová, že i dnes, byť se bohužel zatím nedočkala zasloužené rekonstrukce, splňuje veškeré požadavky moderního bydlení. O vile se zmiňuji proto, že byla součástí i jiného rodopisného příběhu – toho, ve kterém hlavní roli bude mít babička Božena. Právě ta, kterou si Michal v listopadu 1950 vezme za ženu. Budou spolu bydlet v domku hned vedle krámku s potravinami a stanou se rodiči Anny (*1954) a Marie (*1951). Protože však děda zemře poměrně brzy a mně je v té době pouhých12 let, moc si na něj nepamatuju. Vím, že měl ve svých 62 letech ještě poměrně tmavé vlasy, kouřil Startky a pak Marsky, pro které mě posílal naproti do hospody, a u stolu vždycky sedával na tom jednom stejném místě. Byl vášnivý myslivec a rybář a občas mě o žních brával do Avie a na kombajn. (Na omamnou vůni čerstvě sečeného obilí smíchané s pachy strojů a parna v kabině, se nedá zapomenout.) Měl loveckého psa Tamara a uměl hrát na tahací harmoniku. Vzpomínám na poslední leče v budově dřívějšího národního výboru, kterou si myslivci předělali na klubovnu. Na nezaměnitelnou atmosféru, která v místnosti panovala. Na halas a smích a zpěv spokojených a oslavujících myslivců. Na vůni guláše, skřípot dřevěných židlí o podlahu, mysliveckou výzdobu a teplo sálající z krbu… Když jsem zpovídala mamku, vzpomněla si, jak v době svého studia na ekonomce chodívala právě na ten výbor za svým tátou do kanceláře psát na stroji.

„On měl svoji kancelář?“ divím se.

„No jo…, když dělal toho předsedu MNV nebo co to tehdy bylo,“ utrousí mamka ledabyle a jakoby nic a já se musím smát. Nejdřív nic neví a pak z ní padají perly.

„A taky jsem tam v té místnosti ve svých 18 letech poprvé volila,“ dodá zamyšleně. „Snad prý dokonce jako nejmladší volička.“

Vidhostice pro mě neznamenají jen vzpomínky, je to i místo, kde jsem v kostele sv. Martina byla pokřtěná. A abych se ve svém jméně neztratila, mám ho v podstatě hned třikrát. Za kmotru mi totiž šla nejen moje pravá teta Anna (které ovšem nikdo neřekne jinak než Hana) a pak ještě teta levá, která je ovšem Hana naprosto regulérně