Některá příjmení jsou úsměvná, jiná podivná a jiná netřeba komentovat. U příjmení
LOCHOVSKÝ, které se pro následující příběh stane stěžejním tématem, neplatí ani
jedna ze zmíněných možností ….
Pavel Lochovský se narodil ve Zbečně Karlu Lochovskému (*1935) a Libuši roz.
Boučkové (*1941). Jiné sourozence neměl a jeho otec Karel pocházel pouze ze dvou
dětí. Oproti tomu Karlův otec František Lochovský (*1901) byl ze šesti dětí, přičemž
jedno zemřelo prokazatelně v útlém věku. Za zmínku určitě stojí fakt, že všech šest
dětí bylo mužského pohlaví. Jejich rodiči byli Josef Lochovský (*1858) a Barbora
rozená Macáková (nemanželská dcera Marie Macákové z Požárů). A jelikož byl
Josef historicky prvním Lochovským, který se narodil ve Zbečně, za jeho rodiči se
tudíž musíme retrográdně přemístit o kousek dál. Než tak však učiníme, setrváme v
jedné z nejstarších obcí v Čechách alespoň virtuálně ještě nějakou chvíli….
Obec Zbečno bývala původně dřevěným dvorcem, který byl postaven na soutoku
vodních toků, mezi Mízou (Mží – Berounkou) a Klíčavou. O původu názvu dvorce
existuje několik teorií. Podle jedné bylo jméno odvozeno od stébelnatého místa
vzniku, snad bažiny dolního toku Klíčavy porostlé rákosím. Jiná teorie tvrdí, že název
pochází od slova „jistba“, tedy bašta. Asi nejpravděpodobnější verze uvádí, že název
dvorce byl odvozen podle „sběhu“ dvou vod. Postupem času tento název prošel
dlouhým vývojem, známé jsou tak tvary jako Steben, Stieben, Stybeczno, Stebecno,
Zcibecno nebo Ztbecno, až se ustálila jeho nynější podoba.
Roku 1852 se Zbečno oddělilo od Sýkořic (do této doby spolu tvořily jednu obec,
každá „část“ však měla svého rychtáře). Je zajímavé, že obyvatelé Zbečna zůstali
vůči své vrchnosti loajální i po zrušení poddanství a roboty v revolučním roce 1848 a
z područí křivoklátského panství se obec vykoupila až v prosinci 1862. Dne 30.
dubna roku 1876 byla slavnostně otevřena železniční trať Rakovník – Beroun.
Nádraží Zbečno bylo postaveno na katastru obce Újezd nad Zbečnem a s
domovskou obcí bylo spojeno obyčejnou vozovou cestou vedoucí k přívozu přes
řeku. V roce 1880 dosáhl počet žáků ve Zbečně počtu 360. Pro výuku čtvrté třídy tak
bylo nutné najímat novou učebnu. Není proto divu, že bylo rozhodnuto začít v roce
1882 s výstavbou nové školní budovy.
Za 1. světové války i na Zbečně panoval velký nedostatek – potraviny a další výrobky
byly k sehnání pouze na lístky, lidé museli odvádět nejrůznější předměty a naturálie
pro potřeby armády, ušetřeny nebyly ani místní kostelní zvony. Větší zvon z roku
1753 a malý z roku 1762 tak byly v pátek dne 12. ledna 1917 naposledy – a to na
celou hodinu – rozezvučeny, aby byly i přes žádosti a prosby občanů i farního úřadu
rekvírovány pro výrobu munice. Po válce v roce 1919 byl v obci otevřen samostatný
poštovní úřad. Roku 1925 byla dokončena výstavba zbečenského mostu. V letech
1925-1926 byla také po celé délce zválcována silnice procházející obcí od Bělče
směrem na Křivoklát. Ve dvacátých letech do Zbečna dorazila nová součást životního
stylu zvaná „letní ruch“ a obyvatelé měst, především Prahy a Kladna, sem začali jezdit
trávit svou dovolenou. Místní obyvatelé se na tento trend sice zpočátku tvářili odmítavě,
záhy však poznali, že může být pro obec značným hospodářským přínosem.
Po 2. světové válce byla postavena přehrada na Klíčavském potoce, a to v letech
1950-1953. S ní souvisel následný ještě větší rozmach turistického ruchu – na
katastru obce bylo postaveno celkem 460 rekreačních chat, Zbečno se tak zařadilo
mezi centra turistického ruchu v regionu, kam patří dodnes. Přímo v obci je k vidění
také např. dochovaná dřevěná roubená stavba (č.p. 22), která představuje
významnou památku lidové architektury ve středních Čechách. Za zmínku jistě stojí
také hospodářské stavení č.p. 29, které stávalo v části obce zvané „Zadní konec“.
Tento objekt se ve dvacátých letech proslavil díky našemu začínajícímu filmovému
průmyslu – pro svůj malebný vzhled byl využit jako kulisa pro příběhy
filmů Ukřižovaná, Kříž u potoka a Dům ztraceného štěstí.
Ve Zbečně najdeme i tzv. Hamousův statek č.p. 22 – roubenou stavbu z 16. až 18.
století, která byla postavena z dubového a jedlového dřeva. Statek po nějakou dobu
sloužil i jako krčma a rychta. Do roku 1992 byl soukromý, od té doby je ve správě
NPÚ. Naproti Hamouzovu statku stojí kostel sv. Martina s farou, obklopený plochou
bývalého hřbitova a farní zahradou. Zde byla většina zbečenských Lochovských
křtěna i oddána…
Na místě, kde byl 20. prosince 1100 zraněn český kníže Břetislav II. stojí kaplička
„Na Riviéře“. Břetislav II. byl nejstarší syn prvního českého krále Vratislava II. a
vracel se z lovu na dvorec ve Zbečně. Údajně si na něj počíhal vrah jménem Lork,
kterého si najali Vršovci. Kníže na následky zranění zemřel o dva dny později. Na
kapli je pamětní deska s textem: „Zde byl roku 1100 zavražděn kníže český Břetislav
II. od jistého Lorka najatého Vršovci, když se z lovu vracel na svůj lovčí hrádek.“
Před kostelem sv. Martina je umístěn pomník obětem 1. světové války.
Pod nápisem
OBĚTEM SVĚTOVÉ VÁLKY,
VĚNUJÍ MÍSTNÍ OBČANÉ R.1923
je seznam jmen padlých, mezi nimi i
LOCHOVSKÝ ALOIS
LOCHOVSKÝ KAREL
LOCHOVSKÝ JOSEF
S největší pravděpodobností šlo o syny Josefa Lochovského a Barbory Macákové,
tedy o bratry Františka (*1901) dědečka Pavla Lochovského. Než se však přesuneme
o kousek dál, a Zbečno nadobro opustíme, zmiňme se o jedné podstatné
skutečnosti, která se týkala Josefa (*1858) i jeho otce Václava (*1833). U obou se
totiž v zápisech o narození jejich potomků objevovalo přízvisko „nůšař“. Což bylo
řemeslo víceméně totožné s košíkářstvím, jen specifičtější. Technika pletení košů a
nůší patří k nejstarším formám lidské práce, při které základní materiál (proutí a
dřevo) zůstal nezměněn. Nůšaři pracovali zejména tam, kde rostly vrbové keře a
stromy. Tam zhotovovali tzv. nóšě – cosi, co sloužilo k přenášení nějakého materiálu.
Kromě vrbového proutí se u nás používala hlavně líska a loubky neboli dřevěné
pásky z borovice, jedle, smrku, osiky, dubu, akátu a dalších stromů. Velmi oblíbené
byly i různé trávy a stébla obilí. (Že by na původu vzniku názvu podle stébelnatého
místa přece jen něco bylo?)
Z počátku se používaly pruty obyčejné vrby, ale protože se hodně rozvětvují,
vysazovala se od 30. let 19. století tzv. kulturní vrba a zakládaly se tzv. prutníky,
jakási vrbová „pole“, pro která se zpravidla vybírala vlhčí lokalita. Do hluboko zorané
půdy se asi 10 až 15 cm od sebe a do řádků vzdálených půl metru se vysazovaly
vrbové řízky, takže na jednom hektaru pole mohlo vyrůst až 170 000 prutů.
Pracovní podmínky nůšařů/košíkářů nebyly, zvláště před první světovou válkou,
zrovna ideální. Aby proutí nevysychalo, snažili se zamezit průvanu a práce v
nevětraných prostorech vedla často ke zdravotním problémům, zejména k
tuberkulóze. Pracovní doba bývala velmi dlouhá (v sezoně často od tří hodin ráno do
devíti večer), ale košíkář si tak mohl přijít na slušné peníze. Před 1. světovou válkou
činil průměrný týdenní výdělek 4-5 zlatých, za první republiky 150 korun a po 2.
světové válce až 350 korun…
Nechme se teď unášet proudem Berounky a sledujme další stopy rodu Lochovských
do nedalekých Stradonic. Odtud totiž pocházel Josefův otec Václav (*1833) a do
roku 1857, než si vzal Marii rozenou Skleničkovou (*1835) ze Zbečna, zde i žil.
Narodil se obchodníkovi (jinde psáno, že byl zedník) Janu Lochovskému (*1793) a
jeho manželce Marii Otilii rozené Štěpánkové (*1798). Měl 7 sester a 5 bratrů, 7
sourozenců však zemřelo velmi brzy. Jeden z přeživších bratrů Antonín (*1831) byl v
dospělosti také nůšařem. V jednom záznamu o křtu Josefova syna Aloise si můžeme
všimnout poznámky v kolonce vyhrazené kmotrům. Píše se zde, že malému Lojzíkovi
byl za kmotra jeho strýček Alois (*1869) – již nepřekvapivě nůšař.
Sám Jan Lochovský byl ze 6 dětí a narodil se ještě před sňatkem svých rodičů v
Nižboru. Nicméně dětství prožil již ve zmíněných Stradonicích, nevelké obci na
pravém břehu Berounky a dozajista nejdéle osídleným místem na celém
Nižborsku…
Přestože je dnes okolí obce zaplaveno rekreační výstavbou, Stradonice samotné si
až na některé menší zásahy dodnes uchovaly původní selský ráz. Někdejší grunty,
nepravidelně soustředěné kolem návsi, zůstávají němými svědky života jejich
bývalých majitelů. Podrobnou zprávu o vsi přinášejí registra nižborská z r. 1538,
která uvádí celkem 11 poddaných.
Jelikož se ve Stradonicích, v rámci rodu Lochovských, pohybujeme v rozmezí let
1743 až 1836, přesuňme se do doby tzv. tereziánského katastru, což je v podstatě
soupis půdy, ke kterému došlo za panování Marie Terezie. Tento katastr z r. 1748 už
ve Stradonicích udává 386 strychů (110 ha) polí a 18 strychů (5 ha) pastvin. (Jeden
strych byl starou českou plošnou mírou, ale v oblasti chmelařství i kubickou. Rovnal
se cca 93 l a vešly se do něj 4 věrtele.) Přitom velkých hospodářů, kteří vlastnili od
15 do 30 strychů, bylo 6. Celkově zde žilo 15 osedlých rolníků a v obecních
chalupách pak jeden kovář, dva podruzi a jeden obecní pastýř. Podle vizitace z r.
1715 se Stradonickým dařilo celkem dobře, zdejší sedláci vlastnili celkem 23 koní
(právě podle koní se měřilo bohatství sedláka), 43 kusů hovězího dobytka a jen 6
kusů prasat, jejichž maso bývalo tehdy považováno za podřadné. Tereziánský
katastr z r. 1754 už však v obci evidoval jen 8 koní, 24 hovězího a pět ovcí. K roku
1785 zde stály již 52 objekty, ovšem žádný z nich nebyl klasifikován jako dům
(=zděné stavení). Rolníci bydleli v dřevěných sroubených chalupách s udusanou či
prkennou podlahou, do kterých se obyčejně vcházelo uprostřed domu, přičemž z levé
části chalupy bývaly stáje a vpravo obytná světnice. Tak, aby měl hospodář blízko k
dobytku. V chudších chalupách se někdy bydlelo s dobytkem pohromadě v jedné
velké místnosti (jizbě).
V r. 1892 se tu ustavila vůbec první sociálnědemokratická organizace na
Křivoklátsku, u jejíhož zrodu stál sám Ladislav Zápotocký, zakladatel sociálně
demokratické strany v českých zemích (1878). Primát nejstarší organizace v obci
ovšem drží Čtenářský klub, který vznikl r. 1880 opět za přímé účasti L. Zápotockého.
V r. 1899 se transformoval v čtenářsko-ochotnický spolek Jungmann, který vedl např.
i Josef Lochovský. Členové budovali svoji knihovnu a pravidelně připravovali 4 až 5
představení do roka. Nezapomínali na lednové plesy, které se pořádaly v Kučerově
hostinci čp. 63. Zde a v také v hostinci Na staré kovárně čp.36 na návsi (sousedila s
gruntem Libora Lochovského čp.22) se odehrávala většina společenského života. Až
v r. 1904 se ve vile Vlasta čp.3 otevřel ubytovací hostinec Klamovka, ve které byl o 2
roky později vybudován i taneční sál.
V době, kdy se do Stradonic nastěhoval Václav Lochovský s manželkou Kateřinou
roz. Zíkovou, tedy po sňatku r. 1743, už zde stál malý hřbitov, založený r. 1721.
Rozprostíral se kolem dřevěné kapličky sv. Liboria, postavené vrchností už r. 1685.
Nový zděný kostelík na stejném místě se začal stavět až v roce 1838, kdy část rodiny
Lochovských už ve Stradonicích nebydlela. Ústředním bodem hřbitova se pak v r.
1864 stal patronátní kříž, který věnoval tehdejší majitel fürstenberského panství kníže
Max Egon Fürstenberg. Dále se zde dochovala celá řada cenných kamenných
náhrobků i litinových náhrobních desek. Tyto pocházejí dílem z nižborských a dílem z
jáchymovských železáren. Osoby, které zde leží, jsou správcové nižborského zámku,
techničtí vedoucí a úředníci nižborských železáren, správci a sládkové pivovaru v
Nižboru, vrchnostenští úředníci, lesní správci, lékaři, ale i kněží, legionář, ruský voják
z II. světové války, mlynáři, sedláci a učitelé. Dva hroby připomínají sklářský rod
Rűcklů a jeden patří spisovateli Františku Nepilovi. Krom významných osobností
skrývá půda stradonického hřbitova i ostatky obyčejných lidí, včetně zástupců rodu
Lochovských. V r. 1832 zde dokonce byly pohřbeny tři děti Jana Lochovského a
Marie Štěpánkové ze Stradonic 49 během jediného dne. Václav (9), Anna (7)
a Ignác (4) zemřeli na „epidemischen Brechdurchfall„, tedy na epidemii střevní
chřipky. O rok později, r. 1833, umírá i Janův otec Jan (*1770).
Ohlédněme se však o 40 let zpátky, do doby, kdy se Dorotě Benešové (*1765) narodí
nemanželský syn Jan ml. Stane se tak 20. listopadu roku 1793 v Nižboru čp. 8. Za
kmotra jde dítěti Jan Mates kovář a Jan Malý sedlák ze Stradonic. Každopádně na
stejném čísle si pak o necelé dva měsíce později (14. 1. 1794) Jan Lochovský (*1770),
podruh, vezme Dorotu za manželku. Protože dobu mezi narozením Jana a sňatkem
jeho rodičů vyplňuje z větší části období adventu, domníváme se, že se Jan s Dorotou
„jen“ nestihli do svatby vzít a že narozený Jan byl Janovým biologickým synem.
Advent byl dobou zklidnění, což odpovídalo životnímu stylu našich předků. Přirozeným
rytmem byla intenzivní práce v době od jara do podzimu (kdy bylo nutné zvládnout
veškeré zemědělské práce) a odpočinek v zimě, kdy se vykonávaly domácí práce jako
draní peří, šití, pletení, předení, tkaní apod. A protože dříve byla doba adventní zároveň
dobou postu, byly během ní zakázány zábavy, hodování – a svatby.
Janovi a Dorotě manželský svazek dosvědčí Josef Svoboda, hutník a hospodář na
shora uvedeném čísle popisném, který si vzal za manželku Barboru Novákovou.
Uvádíme to zde proto, že dnes čp. 8 v Nižboru – Nové Huti neexistuje, nicméně na
archivních mapách vidíme, že sousední čp. 7 a čp. 9 jsou soustředěná blízko u sebe
a z matrik zase víme, že patří Novákům. Je tedy celkem pravděpodobné, že i
osmička stála poblíž, protože příjmení Novák se nám objevuje i zde. A protože se
Lochovští v Nižboru (Nové Huti) moc neohřejí, nezdržíme se tu ani my. Zmiňme alespoň
jednu historickou zajímavost, že zde asi měsíc pobýval Bedřich Smetana. Podle nižborských
obyvatel troubení zdejších hasičů inspirovalo skladatele k napsání fanfár k Libuši…
Jan mladší rozený jako Beneš tak putoval z Nižbora, kde se narodil, do Stradonic,
kde prožil polovinu života, aby nakonec zemřel ve Zbečně ve věku požehnaných 77
let. Jeho otcem byl Šimon Lochovský (*1746) a matkou Barbora Kaftanová. Byť v
zápise o narození je jako jeho otec zapsán Jan. Po pečlivém přečtení celé knihy
Nižbor 02 jsme však plně přesvědčeni o tom, že šlo o chybné zaznamenání křestního
jména, protože žádný Jan se v adekvátní době ani neoženil, a tudíž ani neměl žádné
děti. Naproti tomu Šimon s Barbarou byli coby rodiče uváděni v matriční knize skoro
ob stránku a ve finále tak měli úctyhodných 14 potomků. Ve Stradonicích se usadí
nejprve na čp. 17, kde se jim narodí prvních sedm dětí, v r. 1782 už žijí na čp. 4.
Šimon sám pocházel ze sedmi dětí, přežil však jako jediný. Jeho otec Václav
Lochovský (*1717) se narodil již v Chyňavě a za manželku měl Kateřinu Zíkovou ze
Stradonic. Budeme-li věřit rodopiskyni Danuši Kubátové, tak matkou Kateřiny Zíkové,
byla Polyxena Jungmannová z Hudlic a z Hudlic, jak známo, pocházel slavný
obrozenec Josef Jungmann. Takže dědeček Kateřiny Zíkové a pradědeček Josefa
obrozence byli bratři. Dodejme jen, že ve Stradonicích čp. 4 zůstal Šimonův
syn František (*1773) a po něm jeho syn František (*1809), který se roku 1850
stal historicky prvním starostou Stradonic. Šimonův syn Jan (*1770) se usadí na čp.
49, kde také dožije (dnes jde o dům s ev. č. 177).
Na stránkách obce Nižboru jsou pak v řadě úřadujících starostů uvedeni ještě dva
zástupci Lochovských. František Lochovský v 70. letech a František Lochovský do
třetice v letech 1889-1892.
Sňatkem Matouše Lochovského s Kateřinou Krabcovou v r. 1702 se nejen
přehoupneme do počátku 18. století, ale zároveň se ze Stradonic přesuneme o 10
km severovýchodně, do Chyňavy …. V útlé monografické knížce nazvané Zprávy a
dokumenty o obci Chyňavě od autorky Marie Fraňkové – Stádníkové, slavné rodačky
obce, a zároveň vzdálené příbuzné pana Pavla Lochovského, zadavatele
rodokmenu, se hned v úvodu dočteme, že Chyňava ležela na hranicích tří panství –
chrášťanského (Železná) – karlštejnského (Hýskov) – a křivoklátského (Chyňava).
Všichni obyvatelé byli až do roku 1848 poddaní a svým způsobem života a prací
bojovali o přežití. Relativně svobodní lidé se živili zemědělstvím, hlídáním
královských lesů, pálením dřevěného uhlí a jeho vožením a prodejem do Prahy.
Sedláci odevzdávali dávky ze zakoupené půdy z části v naturáliích, z části v
penězích, dvakrát do roka a Karlštejnské kapitule platili církevní desátek.
Velké ochuzení vsi a snížení počtu jejích obyvatel znamenaly husitské války. Na
konci 15. století jsou lidé trvale připoutáni k pánovi a půdě. Svobodných je méně.
Drobné menší spory byly řešeny na rychtě ve vesnici, větší ve městě či na hradě.
Mnohé grunty zpustly. Třicetiletá válka znamenala ještě větší pohromu, přes střední
Čechy procházela císařská vojska od jihozápadu, zabavovala potraviny a dobytek,
drancovala. Dřevěné domy a ves velmi snadno vyhořely, nemožnost se uživit a
morové nákazy znamenaly další úbytek obyvatel. V této době zanikla i fara, a od té
doby již nebyla obnovena. Roku 1650 odchází z oblasti poslední švédská vojska.
Soupisy obyvatel „Seznamy podle víry pro Chyňavu„, z roku 1651 ukazují na asi 27
obsazených usedlostí a asi 80 obyvatel ve věku od jedenácti do šedesáti let. Mladší
děti zaznamenávány nebyly. Prosazovala se rekatolizace. Pusté grunty se dělí,
původně z asi 24 ha na 12 ha půdy a noví hospodáři je po ocenění zakupují v
poloviční výměře. Proces lze vysledovat až do osmnáctého století.
Nedostatek se střídá s morovými epidemiemi. Bída a zpustošení celé oblasti vedlo k
ještě horším důsledkům, z lidí se stali nevolníci, zvyšovala se jejich pracovní a
daňová zátěž, nesměli se stěhovat, ženit ani činit jakékoli rozhodnutí bez pána. Až
Josef II. zrušil nejtěžší formu závislosti na pánech – nevolnictví. Mohli se stěhovat, jít
na řemeslo a dle Tolerančního patentu vyznávat svoji víru. Ale to už jsme v době, ve
které se předkové pana Pavla Lochovského již nepohybují. Ti, jak víme, Chyňavu
opouštějí v polovině 18. st. Zůstaňme proto v Chyňavě nesvobodné, podléhající
zákonům, nařízením a zvyklostem 17. století. Ze všech zmiňme užívání tzv. příjmí neboli
přízviska, což bylo neoficiální doplňkové jméno a jako takové bylo nedědičné, neustálené
a nezávazné. V jeho grafické podobě se odráží zejména soudobý pravopis včetně
přežívajících archaismů a schopnosti a znalosti zapisovatele. V době existence příjmí
v českých zemích (tj. v letech 1100 – 1786) nebyla grafika jednoznačná, proto nebyly
jednoznačné ani zápisy jednotlivých příjmí, a pokud měl písař nedostatečné znalosti
češtiny, objevovaly se v těchto zápisech i chyby. Příjmí mohla být překládána do němčiny
i latiny. Např. Macek Múdrý a latinsky Macko Prudens. R. 1786 Josef II. zavedl povinnost
užívání příjmení, což už je forma ustálená, dědičná a závazná. Příjmí v 17. století si tak lidé
měnili podle libosti. Nejčastějším důvodem bylo sestěhování k novomanželce a převzetí jejího
příjmí. Z Nováka se tak klidně rázem mohl stát Kuželka. Druhým důvodem pak bylo
tzv. přijetí příjmí po chalupě. K tomu došlo v situaci, kdy se např. do Lhoty čp. 12, kde
odjakživa žili Bártovi, nastěhovala rodina Rybáčků, protože starý Bárta zemřel a
jediný syn přebýval jinde, a tak grunt Rybáčkům prodal. Od té chvíle se z Rybáčků
stali Bártovi. Protože zkrátka bydleli u Bártů a protože na to tak všichni z vesnice byli
zvyklí. Vznikal tak nezřídka zmatek a chaos, což zákonitě následně vedlo k chybám v
zápisech.
Naštěstí pro nás obě panství – křivoklátské i karlštejnské – vedla evidence už v st. 17.
někde i 16. století, takže lze hledat nejen v klasických matrikách, ale i v gruntovních
knihách a v soupisech poddaných – a to třeba již od roku 1608. Což ve finále více
než oceníme. Zatím se však podívejme na Matouše, který si coby dvojitý vdovec v r.
1702 bere Kateřinu Krabcovou ze Stradonic. Svědky tohoto sňatku jsou např. Josef
syn Václava Holuba z Chyňavy a Jan Lochovský také z Chyňavy. V tuto chvíli ještě
netušíme, že právě Matoušem pátrání po Lochovských končí a začíná putování za
Jonáši. K tomuto poznatku vede poněkud klikatější cestička, přes zmiňované soupisy
poddaných v třeboňském archivu. Přestože totiž Chyňava nějaké Lochovské ukrývá,
žádný z nich se tu jako Matouš nenarodí. A tak pátráme v chyňavských soupisech
kolem roku 1670 po křestním jméně Matouš, abychom došli k závěru, že Matouš
Lochovský byl ve skutečnosti Matouš Jonáš (*1651).
Matouš je sice jako Jonáš uveden ještě u svého 1. sňatku s Annou, dcerou po
nebožtíkovi Toflovi Šírovi, ale v soupisech poddaných ze stejného roku už je zapsán
jako Matouš Lochovský. Z nějakého důvodu si po svatbě s Annou Toflovou (Šírovou)
začal říkat Lochovský. Možný důvod uvedeme později. Jisté je, že Lochovským
zůstal a jako Lochovský i r. 1720 v Chyňavě zemřel. Než se tak ovšem stalo, vzal si
nejen již zmíněnou Annu Toflovou, ale po její smrti pak v r. 1682 další Annu, dceru
budského tesaře, jehož příjmení neznáme, proto Annu uvádíme jako „tesařů“. Tato
Anna je pro rodokmen pana Pavla Lochovského klíčová, protože s ní hajný Matouš
zplodí Matěje, Kateřinu, Annu, Josefa a hlavně nám již známého Václava (*1717).
Pro úplnost uveďme, že i druhá Anna zemřela a Matouš se tak v r. 1702 oženil
potřetí a to s výše zmíněnou Kateřinou Krabcovou. Z knihy o Chyňavě od pí
Stádníkové víme, že rod Krabců žil v Chyňavě od pradávna a žije dodnes.
A aby těch zmatků nebylo málo, u sňatku Matouše Jonáše a Anny Toflové Šírové
narazíme ještě na jednu nesrovnalost. V zápise je totiž Matouš uveden jako Martin.
Jde ale opravdu jen o chybný zápis křestního jména, protože v té době jednak žádný
Martin Jonáš v Chyňavě neexistoval a pak máme prokazatelný záznam ze soupisu
poddaných, kde se u Anny Toflové, dcery Šírera Tofle, nachází přípis, že si vzala
Matouše! Nicméně nic zamotanějšího jsme dosud neřešili a rozmotat ten uzel jmen,
vztahů a spojitostí nebylo opravdu nic jednoduchého.
Nyní už víme, jak se z Matouše Jonáše stal Matouš Lochovský. Mimochodem –
Matouš se narodí v roce 1651, tedy v době sepsání soupisů podle víry. V soupise
však zapsán není, protože děti do 10 let se nezapisovaly. Každopádně pro
zajímavost můžeme uvést, že v Chyňavě v r. 1651 žilo 28 rodin, z toho překvapivě 3
hajní a 1 svobodný fořt (myslivec), kterým byl Jiří Zajíc…. Dále 1 řezník, 1 pastýř, 1
švec, 12 sedláků a 8 chalupníků – mezi nimi Jan Jonáš (53) s manželkou Markytou
(40) a syny Vítem (16) a Janem (11) a druhým chalupníkem byl Jakub Jonáš (22),
syn Jana, s manželkou Lydou (35).
Jakub se narodil r. 1630 v Chyňavě matce Markytě a Janu Jonášovi. Správným
poskládáním faktů a skutečností dojdeme ve finále k závěru, že příjmí Jonáš je opět
pouze a jen „vypůjčené“, neboť v křivoklátských soupisech z r. 1645 objevíme
záznam o gruntu Jonáše (!) Vatáčka. Jako jeho děti jsou uvedeni: Jakub (15), Vít (13)
a Jan (8). Žádný jiný Jonáš, ať už křestním jménem nebo příjmím, se v Chyňavě
nenachází a patnáctiletý Jakub nám navíc lícuje s narozením Jakuba v r. 1630.
Jonáš byl zkrátka a dobře původně VATÁČEK. A tak se posouváme proti proudu
času ještě dál, abychom zjistili, že v Chyňavě počátkem 17. století stál původní
grunt Jiřího Vatáčka (tzv. „starého“). Protože Jiří v r. 1611 zemřel, grunt po něm
převzal Matouš Vatáček („mladý“). Matouš vyplácel sourozencům Janovi,
Václavovi, Matějovi a Kateřině a s manželkou Marianou měli syna Jana (*1598) a o
hodně mladšího Matěje (asi *1620). Matěj z Chyňavy odešel, starší Jan
(Jonáš) Vatáček zůstal, jen se odstěhoval na jinou chalupu. Otec Matouš nakonec
původní Vatáčkův grunt prodal Šimonu Krejčímu, jehož dcera Zuzana si r. 1672 vzala
Václava Krůtu pozdějšího chyňavského rychtáře. Krom původního Vatáčkova
gruntu se v Chyňavě nacházel i grunt zmíněného Jonáše Vatáčka, nesoucí číslo
popisné 7. Žil zde s již zmíněnou manželkou Markytou a se 3 syny – Jakubem
(*1630), Vítem (*1633) a Janem (*1637). Tato informace je prokazatelná v soupisech
poddaných pro Chyňavu ze zmíněného roku 1645. V tomtéž roce je v Chyňavě
evidován i podruh Václav Lochovský s připsaným Václavem (*1648). Nicméně –
Lochovský nebylo jeho pravé příjmí, nejspíš mu tak říkali proto, že přišel z Lochovic
či možná z Lohovic (dnešní Hlohovice). Každopádně ale víme, že připsaný Václav se
v r. 1672 ožení jako Holub. Máme to podložené zápisem na DA Třeboň z roku 1672
na sn. 24, kde u Václava podruha Lochovského je poznámka, že k němu připsaný
Václav si vzal za manželku Kateřinu, dceru Václava Krůty. Kontrolní potvrzení jako u
matematické úlohy nalezneme na snímku 21, kde u dcery Václava Krůty Kateřiny
(22) je zas poznámka, že „má Václava Holuba“. Nutno podotknout, že záměna jmen
je vyloučená, neboť v Chyňavě jiný Václav Krůta ani jiný Václav Lochovský, ani
žádný jiný Václav Holub nebyl.
Krátce před sňatkem, 16. 2. 1672, Václav Holub „Lochovský“ koupil tzv. grunt Martina
Řezníka, tedy dnešní čp. 45, a to od Jakuba Lepiče. Tuto informaci vydá pozemková
kniha velkostatku Křivoklát in. č. 3. V Zápisu Jana Lochovského, který následuje, je
napsáno, že Václav Holub „Lochovský“ držel ještě jeden grunt (folio 76), a to vedle
chalupy, kterou prodal Janu Lochovskému dle předešlého šacunku 30. 9. 1679. Ve
smlouvě o tomto prodeji je také napsáno, že Václav tento grunt držel od r. 1676, kdy
ho koupil po zemřelém Václavu Zajícovi. Poté, co ho prodal Janu Lochovskému,
se přestěhoval na sousední čp. 44. Tedy na grunt Václava Motejla, za který zaplatil
120 kop míšenských. Pro lepší pochopení bychom zde mohli obecně uvést, že na
samém počátku historie jakéhokoli gruntu je jeho postavení (nebo osídlení
dlouhodobě opuštěné poustky). Řekněme zkrátka, že nějaký Jan Horák v r. 1605
postaví chalupu, ve které žije do své smrti v r. 1632. Po něm ji ujme jeho syn Tomáš.
Ten ji však za pár let prodá sousedovi Matějkovi. Matějka zde žije dalších 30 let, ale
vdova, která po něm zůstane, odejde k dceři a grunt prodá synovi kováře Macha. Od
té doby – tedy někdy od roku 1670, drží grunt rod Machů. Ve zkráceném zápise by
tedy bylo napsáno, že grunt čp. 5 byl v držení Jana Horáka, Tomáše Horáka, Jana
Matějky, Anny Matějkové vdovy, Jakuba Macha. Přesto je grunt nazýván gruntem
Horákovým, podle jeho prvního majitele (nebo majitele jako prvního zapsaného).
Zdánlivě nesouvisející odstavec o Václavu Holubovi alias Lochovském nám obrazně
prezentuje vzorec tehdejších zvyklostí přijímání příjmí a navíc jsme tak trochu měli
pocit, že to ústřednímu příjmí našeho příběhu – LOCHOVSKÝ – dlužíme. Aby zkrátka
nebyl o něm, ale bez něj. A protože náš Matouš zřejmě příjmí Lochovský přejal právě
od Václava Holuba „Lochovského“ z čp. 44, anebo od Jana Lochovského z čp. 45,
kteří žili na těchto gruntech ve stejné době, věnujme Matoušovi ještě pár vět ….
Víme, že se Matouš oženil s dcerou chýňavského hospodáře Tofleho Šíra a údajně
zůstal na gruntu. A že Annin bratr Jiřík (15) a sestra Dorota (12) se v té době
zdržovali u Václava Holuba „Lochovského“ – forsta (fořta) chyňavského. Protože
jejich otec Šírer Tofle je uváděn již jako nebožtík. A protože v r. 1715 je na gruntu
jako předešlý majitel zapsán Kašpar Kšír a jako následující Matouš Lochovský,
domníváme se, že šlo právě o tento grunt – tedy o čp. 10. Jméno Kšír je totiž zapsáno
v seznamu podle víry jako Tossl Ssír a asi o 30 let později je toto jméno uvedeno v
katolické matrice jako Tossl Kašpar Kšír. Osobně nerozumím těm dvěma s (čti jako
š) ve jméně Tossl. Protože pokud jsou v kurentu dvě „s“ jakoby přetnutá nebo
přeškrtnutá, znamenají písmeno f. Proto bychom určitě četli Tofl a ne
Tošl. Každopádně jde ale o jedno a totéž jméno. Na mapě indikačních skic z r. 1840
se chalupa čp. 10 nachází na Malé straně (stejně jako dnes) a k ní náleží pozemky s
označením N. 10 a jménem Kschir. Shrnuto, podtrženo – Matouš Lochovský žil s
největší pravděpodobností na čp. 10 po „Tofle“ Kšírovi, jehož dceru si vzal jako svou
první ženu. A stejně jako Václav Holub „Lochovský“ byl hajný.
S tím bychom mohli Matouše opustit a vrátit se k jeho mladšímu bratrovi Janovi, o
němž se – „….. dozvídáme pouze tolik, že se dal k uhlířům a že neuměl zacházet s koňmi,
což byl pro vrchnost důležitý poznatek. Sám Jakub (jeho a Matoušův otec) se v první
polovině 70. let dostává do podružství (což dokládá i revizitace berní ruly z roku
1676, když se nenachází na žádném ze statků či chalup). Můžeme se jen dohadovat,
co způsobilo jeho úpadek do kategorie podruhů, jisté ale je, že se s osudem podruha
nehodlal smířit a vydal se hledat štěstí za hranice panství.“
Na závěr jsme si ponechali smutnou, nicméně nanejvýš zajímavou, záležitost.
Vztahuje se k čp. 7, tedy ke gruntu Víta Jonáše, avšak k době, kdy ještě patřil Janu
Vatáčkovi neb Jonášovi. Budou nás zajímat dva Matoušovi bratranci: Jan (syn Vítův,
*1668) a Jan (syn Janův, *1669). Protože následující tragická událost se týkala právě
jich dvou. Šlo totiž o dvojité cizoložství kombinované s incestem, které vzhledem
k závažnosti provinění nemohlo skončit dobře. Příběh začíná v r. 1690, kdy si Jan
(syn Janův) vzal za manželu Alžbětu Procházkovou z Bratronic. Pro zachování
autentičnosti citujme popisnou část z diplomové práce o kriminalitě Křivoklátska:
„…. O vzájemné lásce Jana a Alžběty nemohlo být pochyb, jejich první dítě se
narodilo téměř přesně devět měsíců od svatby a než se nachýlil konec příštího roku,
už v kolébce houpali druhé. Mladý Jan byl evidentně mužem činu. Svůj divoký
temperament však zřejmě nedokázal ovládnout, a tak byl v létě 1693 odveden za své
zlé činy do armády. Alžběta zůstala na Jonášově rodinném gruntu bez manžela a se
dvěma malými dětmi. Hospodářství se mezitím ujal bratranec jejího muže, Jan, syn
Vítův. Právě odchod jeho příbuzného dal za vznik tomu, že se tito dva mladí lidé
sblížili. Nevíme přesně, kdy spolu začali „tělesně obcovat“, nebylo to však
mnohokrát, nejvýše čtyřikrát, navíc nikdy ne doma, což byl nejspíš důvod, proč
skutek zůstal tak dlouho utajen. Snad to byl adrenalin, touha po něčem zakázaném či
prostá vzájemná přitažlivost, co dvojici svedlo dohromady.“ Jisté je, že měl tento čin
tragicky neblahý důsledek… „Malá Dorota se narodila na počátku roku 1696, přičemž
za jejího otce je uveden, jak jinak, Jan Jonáš, a tak na první pohled není znát, že se
jedná o dítě vzešlé z cizoložství. Správě panství však neuniklo, že „pravý“ Jan Jonáš
(syn Janův) není doma přítomen a pozvala si oba hříšníky na křivoklátskou kancelář,
kde byli podrobeni nepříjemnému výslechu. Oběma bylo jasné, o co se hraje, bylo
však také zřejmé, že svůj intimní vztah nemohou zcela zatajit. Alžběta ani nenašla
sílu nikterak vystoupit na svou obranu a na otázku, proč sobě nevolala o pomoc,
když po ní bratranec jejího muže vyžadoval skutek, odpověděla akorát „když nevím
tomu co říci“. To Jan (syn Vítův) založil svou obranu na tvrzení, že jej svedlo
„opilství a příležitost“, nicméně vyznal více milostných setkání než jeho souložnice, a
to vedlo úředníky jen k dalším otázkám při následné konfrontaci obou mladých lidí.
Samostatný incest i cizoložství byly samy o sobě těžké přestupky na škále
tehdejších (sexuálních) deliktů, jejich kombinace proto samozřejmě byla o to těžší.
Za těchto okolností si zdejší správa nedovolila potrestat souložníky sama a
postoupila věc nejvyšší odvolací instanci, pražskému apelačnímu soudu. Ten ve
svém nálezu konstatoval, že se oba dotyční dopustili „těžkého přečinění“ a tudíž mají
být „jiným ku příkladu a o strachu mečem na hrdle trestáni“. Rozsudek padl 8. ledna,
necelý rok po narození jejich
dcery. O tom, že byl ortel vykonán, nemůže být pochyb, provinění dvojice bylo příliš
velké.“
Příběh končí dvojitou popravou na jedné straně a na druhé zakročením vrchnosti ve
prospěch zbytku rodiny. Navzdory proviněním divokého Jana (syna Janova) zařídila
jeho návrat domů, kde se musel postarat o čtyři děti, které na gruntě žily. K potvrzení
toho ho zde můžeme spatřit v roce 1713 jako hospodařícího sedláka na témž gruntě;
druhou část hospodářství převzal výše zmíněný Vít, syn Víta.
LOCHOVSKÝ
JONÁŠ
VATÁČEK
A ani jedno neplatí….. Protože jako zatím poslední zmíněný předek Matouš Vatáček
„mladý“ své příjmí opět jen převzal po gruntu. V tomto případě po své manželce
Marianě Vatáčkové (*1575). Jak se tedy jmenoval Matouš původně, zůstane s
největší pravděpodobností tajemstvím nejen pro pana Pavla Lochovského, ale i pro
všechny ostatní. Byl nejspíš podruhem na gruntu Jiřího Vatáčka (*1545), Marianina
otce, ale jestli byl synem některého z chyňavských hospodářů nebo cizopanským
podruhem odkudkoli, se můžeme opravdu jen a jen dohadovat. Tak daleko a hluboko
ani křivoklátské, ani karlštejnské knihy nesahají.
Pokud bychom celý příběh shrnuli do dvou vět, pak by pravděpodobně zněly nějak
takto: „Z původního Jonáše VATÁČKA se stal Jan JONÁŠ a toto příjmí převzali
všichni jeho synové – Jakub, Vít i Jan. Potomci Víta i Jana si ho také nadále
ponechají, nicméně starší syn Jakuba Vatáčka neb Jonáše – Matouš se stane
Lochovským.“
Ve výsledku se tak z rodinného klubka chaotických nitek vyklubal zajímavý a
originální příběh rodu, který sice v samém prvopočátku nenese ani jedno z příjmí, jež
se příběhem vinou, ale třpytí se výjimečností a nevšedností a v neposlední řadě
nezapomenutelností a neobvyklou krásou.
Zdroj: Zprávy a dokumenty o obci Chyňavě, Marie Fraňková – Stádníková
Nižbor, Jiří Topinka
Stará řemesla, J. Kocourek a M.
