Začalo to výměnou zpráv na messengeru.
„Můj táta se narodil v roce 1932, děda v roce 1897, oba Karlové. Pradědeček byl František a prapradědeček Josef. Pracovali jako horníci.,“ pustí důležité počáteční info Karel Dudek, autor knihy Stopa míří do Čech a spoluautor Ztracených dějiny Prahy.
„A kde?“ snažím se zjistit něco víc. A tak se dozvím, že zmíněný děda se narodil na Kladně.a a babička v Kolči u Kladna. Můžu se pustit do práce.
Jako první zkusím místní indexy narozených a ejhle … Karel Dudek narozený 4.2.1897 v Motyčíně. Pak už jen stačí dotaz na autora několika knih a mám potvrzující odpověď.
„Ano, Motyčín a pradědeček 1862.“
Pouštím se tedy po stopě havířů Františka (*1862) a jeho otce Josefa (*1822) a neubráním se úsměvu. Vybaví se mi Karlova poznámka o tom, že ho nikdy nenapadlo po svých předcích pátrat.
„….. upřímně, co by mohlo být na mém hornickém původu zajímavého? Jo kdybych čuchal nějakého šlechtického předka, to bych po něm šel 
. Nebo nějakého alchymistu.“
. Nebo nějakého alchymistu.“ Sám se v bílých rukavičkách probírá starými stránkami kronik a rodinných sbírek, aby vypátral předky Martina Horčického z Tepence, ale sestavení rodokmenu svého vlastního rodu přenechává mně. Sice vůbec není jisté, že horníkův praprapra skutečně třeba nebyl příbuzný nějakých šlechticů, ale pravděpodobné to zrovna moc není.
Smířená s tím, že tentokrát budu prostřednictvím Dudků dolovat na Kladensku uhlí, se pouštím do mapování Dudkovic rodu. Z počátečního Motyčína, rodiště Karla (*1932), jehož rodiči byli František Dudek (*1862) a Barbora Krejčíková (nemanželská dcera Kateřiny Krejčíkové z Debrna 12) se retrospektivně posuneme do Zákolan (konkrétně čp. 8), kde se r. 1862 narodí Josef Dudek, Františkův otec. Josef si v r. 1858 vezme o 16 let mladší Barboru Jiráskovou z Lysolají, rovněž nemanželskou dceru. Než se tak však stane, nejdříve se musí vůbec narodit. K tomu dojde r. 1822 ve Stehelčevsi 24 v rodině šenkýře Václava Dudka a jeho manželky Marie rozené Píšové z Buštěhradu. V matričním záznamu je zapsán jako Dudka. Má 4 sestry a dva bratry. Starší František se jednou bude živit jako kočí. Co je však pro nás v tuto chvíli nejpodstatnější, že v záznamu o oddavkách z r. 1818 je napsáno, že Václav Dutka! byl synem Jakuba Dutky z Popovic. A tak Kladensko opouštím a vyrážím na Benešovsko, pouhých 10 km západně od Vlašimi, do malebné obce Popovice …
„Minulost Popovic je spojena s historií zdejší vodní tvrze, která stojí západně od farního kostela sv. Jakuba apoštola, za velkým rybníkem. Někdejší panské sídlo má tři křídla, která k sobě přiléhají tupými úhly. Během historie se majitelé tvrze často střídali. Po roce 1989 byla navrácena v restituci a je postupně rekonstruována. Kostel na návsi se připomíná už v r. 1358 a 1406. Byl původně gotický, v roce 1761 však byl přestavěn na nynější podobu. V r. 1797 byly Popovice přikoupeny k sousednímu panství Jemništi (majitelka Marie Gabriela, rozená Černínová, podruhé provdaná za hraběte Jindřicha z Rottenhanu). V té době se dostal statek Popovice do historie zdejšího textilního průmyslu. Jindřich založil bavlnářské manufaktury v Postupicích a na Podlesí a poté byly zřízeny pobočné provozovny v sousedních Popovicích. Pro obydlí správce manufaktury a odborného mistra bylo použito popovické vodní tvrze, kde až dosud bydlel místní duchovní. Zde byl současně i sklad materiálu a výrobků. Vlastní provozovny byly v budovách někdejšího panského dvora, nově byla uprostřed dvora postavena patrová budova pro tkalcovnu a mezi kostelem a tvrzí menší přízemní budova. Byty cizích pracovníků byly upraveny ve starém špýcharu, stojícím dodnes na severním okraji dvorského prostoru. Tkalcovství zde bylo za různých podnikatelů provozováno do r. 1842, kdy zdejší tkalcovna zaměstnávala 42 osob. Budova bývalé tkalcovny byla zbořena v r.1896.“ (z webových stránek obce) Zde by se patřilo zmínit, že i několik příbuzných včetně Tomáše Dutky, bratra „našeho“ šenkýře Václava, z Popovic bylo tkalci.
Stránky:
- 1
- 2
