Po jižních Čechách a pátrání po Jakovcích se mi tentokrát stane zahradou, ve které se budu hrabat v hlíně, plít i sklízet, Rakovnicko. Protože konečně se dostávám i k těch svým předkům, z nichž si jako první vyberu babiččin rod BUREŠŮ. Nějakým instinktem cítím, že žádné daaaaaaleké putování se tady však konat nebude. A jak se po více jak týdnu zahradnických prací ukáže, rakovnický rajon skutečně neopustím. Nicméně co se týče hloubky ponoru, výsledek překoná i ty nejodvážnější odhady. Než se však podívám na mořské dno a pokochám se krásou korálových útesů (v téměř 400 m), nesměle šnorchlem nakouknu zatím jen pod hladinu. Konkrétně malého jezírka jen kousek od domu č.25 ve Všetatech. Tam, kde se v r. 1916 narodí Karlu Burešovi (*1878) a Anně rozené Kolské (*1881) babička Milada. Ve Všetatech stráví své dětství, školní léta i dospívání a její život nabere nový směr až v r. 1938, kdy se na tancovačce U Rozvědčíka seznámí s Josefem Krůtou, kterého si 18.2. 1939 vezme za manžela. Krátce po svatbě získají do vlastnictví rodný dům Josefových rodičů v Hřebečníkách (č.26), kde se jim r. 1944 narodí syn Josef. Druhý syn Miroslav (1947-2008) přijde na svět už ve Vroutku, kam po válce přesídlili. Celý svůj život pak prožijí zde, v části s pomístním názvem „Na Cikánce“, v zástavbě na JZ konci obce, jen kousek od lesa. Od lesa, který se od 50. – 60. let stane nejen působištěm jejich volnočasové aktivity včelaření, ale i sběru malin a houbaření. Od lesa, ve kterém jsme si jako děti hrály na indiány a kam jsme s babičkou chodily na šišky a na klacky na zátop.
S babičkou a dědou jsem vyrůstala. V baráčku s nepříliš velkou zahrádkou, které však vévodil pohádkový včelí domeček. Aspoň mně tak vždycky připadal. Ve skutečnosti šlo o dřevěnou stavbu cca 2×2 m, v jejímž podzemí byl sklep na brambory a v nadzemí se nacházel skutečný včelín s barevnými úly. Vonělo to tam dřevem a voskem a hučelo jako v úle . Mezi včelínem a domem byl chlívek pro prase, kůlna na uhlí a nad ní seník. A taky výběh pro slepice a králíkárna. A malá místnůstka s kamínky, které se říkalo kuchyňka. Zavařovaly se v ní okurky, kompoty z hrušek a jablek a švestek a v létě se tam na zavěšených lískách sušily houby. Na podzim je vystřídaly ořechy a zrna kukuřice. Na odřené palce, které jsme díky jejímu loupání měli, se nedá zapomenout. Stejně tak na nezaměnitelnou vůni vytopené kuchyňky smísenou s vůní sušené kukuřice a hořícího dřeva v kamínkách … O čem se tam tehdy při práci mluvívalo, si nevybavuji. Vzpomínám však na jiné chvíle uvnitř domu, v babiččině „normální“ kuchyni a pokoji. Na vyprávěnou pohádku o lišce a malých liščátkách, podle níž jsme si se sestřenicí Jitkou hrály. (Gauč a k němu přistavené židle nám posloužily jako liščí doupě a přehozená deka pocit nory ještě umocňovala.) Na nakrájené čtvrtky jablek v misce na lednici, na mohutnou modrobílou duchnu, pod kterou jsme se skoro ztrácely …. A která byla tak těžká, že se člověk skoro dusil… Vzpomínám na zvuk velkých kukaček na zdi, které odbíjely každou čtvrt hodinu. A to tak, že mocně. Na písničku o osiřelém dítěti, kterou mi zpívala. A u které jsme obě pokaždé brečely… A pak je tu jiná písnička, jejíž úvodní slova jsem po mnoho let měla zafixovaná nesprávně. Vždycky jsem byla přesvědčená, že text začínal slovy „Po Hance cestička šlapaná …, šla po ní cérečka plakala …, šel po ní syneček pískal si, na jednu panenku stýskal si.“ Nikdy jsem jako dítě nechápala, proč někdo šlape po Hance. V dospělosti jsem sice svůj omyl pochopila, ale nicméně zase špatně. Vykládala jsem si to tentokrát jako V pohance …. zkrátka v nějakém pohankovém poli. Až o dalších pár let později mě napadlo si písničku najít na netu. A k mému překvapení tím správným začátkem bylo „K Polánce …“ . Jak a kde přišla babička k moravské lidové písničce, nám nejspíš zůstane utajeno. Pravdou ovšem je, že zpívala často (Černé oči, jděte spát, Marjánko Marjánko, Ó hřebíčku zahradnický). Někdy jsem jí při tom česávala její šedé vlasy, které jí sotva dosahovaly k ramenům a které nosívala na stranách připevněné kovovými stříbrnými pírky. Občas jsem za to česání dostala korunu za odměnu. A někdy vyprávěla o jejích 7 sourozencích, nejvíce o tetě Anně a Toničce ze Všetat, které jsme znali i osobně z jejich návštěv u nás. Zdali pak holky Burešojc věděly, že jejich děda Jan (*1850) byl „vojínem 34. pluku zemské obrany“ a že byl synem Václava Bureše (*1811), který se narodil v sousedním Pavlíkově čp. 10 a že byl tesařem? Zdali pak jim někdo vyprávěl o jejich prapradědečkovi Janovi (*1769), který žil také v Pavlíkově a byl synem Matěje Bureše (*1732), šafáře nižburského? (Mimochodem, na zmíněném čísle popisném 10 žijí Burešovi dodnes.) A zdali pak měly ponětí, že kořeny jejich rodu sahají jen do 30 km vzdálené – …?
Ale nebudu předbíhat. Na to máme celý druhý díl vyprávění … 😀
Stránky:
- 1
- 2
