Mé příběhy o cestách do minulosti a vyprávění o putováních za předky bývají dlouhým a specifickým čtením. To následující je ještě delší …. a i specifičtější. Je pojednáním o spisovateli Václavu Vokolkovi, o pátrání po jeho dosud neznámých předcích a o obci, ve které Vokolkovi žili snad od starodávna (minimálně 350 let) a někteří žijí dodnes. Tento příběh patří jemu. Panu VV. Ale klidně se můžete začíst i vy …. A samozřejmě taky nemusíte.
Na pravém břehu Labe, kousek od Kolína, kde se v minulosti řeka často vylévala z břehů, na jakémsi pomyslném ostrově, odříznutá od světa, leží obec Veletov. Zde na tzv. „Belinovském“ gruntu se kdysi dávno začala tvořit historie jednoho významného rodu, o kterém už bylo napsáno mnohé. Nebudeme opakovat to mnohokrát vyřčené, jen dodáme, že jde o linii rodu Vokolků, která začíná Václavem Vokolkem (*1871 v Býchorech) budoucím majitelem pardubické tiskárny, pokračuje grafikem a výtvarníkem Vojmírem a jeho bratry Vlastimilem a Vladimírem a končí opět Václavem (*1947), spisovatelem, pro kterého vznikl následující příběh zakončený vyhotoveným rodokmenem.
Pro odpíchnutí nám poslouží kniha o zmíněném Václavu Vokolkovi nazvaná příznačně „Jméno Vokolek„, kterou nám pan spisovatel osobně zapůjčí. Zde se dočteme základní informaci, že otcem zakladatele pardubické tiskárny byl Jan Vokolek, nar. 1836 ve Veletově a jeho matkou že Rosálie Bittmanová. To nám poskytne klíč k historii starší a prozatím zahalené tajemstvím …. Než však poodkryjeme lem nabíraných šatů s volány konárovských matrik, necháme se unášet vyprávěním pana Vokolka o jeho dědečkovi Václavovi, který se narodil sice do nemajetných poměrů, ale z určitého úhlu pohledu alespoň do správné doby. Do doby, kdy platil Hasnerův říšský školský zákon z roku 1869 a školní docházka byla povinná. Václav, který dle tradovaného vyprávění byl do svých pěti let němý, po absolvované pouti se svou matkou, promluvil. Snad tento zázrak pomohl chlapci k tomu, aby si ho pod patronát vzal pan farář a po obecné škole tak mohl pokračovat ve studiu na gymnáziu. A třeba je důvod, proč chudý hoch mohl nakonec navštěvovat střední školu v Kolíně, někde úplně jinde … To už se ale nedozvíme a maximálně můžeme pracovat s nejrůznějšími domněnkami. Každopádně z Václava vyroste mladík, který se ve svých 21 letech, pravděpodobně na jednom z výletů na Kunětickou horu, seznámí s Annou Macháňovou. Svatba proběhne roku 1894 a hned po roce se jim narodí syn Antonín. O další dva roky později dcera Marie. Jenže matka dětí v roce 1900 umírá a Václav se zanedlouho znovu ožení. Tentokrát s Helenou Heřmanovou, se kterou má syny Vlastimila, Vojmíra a Vladimíra a nakonec ještě i dceru Květu. Poslední zmiňovaný Vladimír se pak stane otcem našeho Václava Vokolka, spisovatele. Tohle všechno ale již bylo popsáno. Tohle všechno už dýchá prostřednictvím slov a vět z publikovaných knih. Pojďme tedy otevřít jiné knihy – ty nejstarší. Matriční a posléze i pozemkové, abychom nechali nedechnout a ožít o zbývající část rodového příběhu.
V pomyslné kapitole o Janovi a Rosálii se dočteme, že krom Václava narozeného v r. 1871, měli ještě prvorozenou Františku (*1868), která se narodila na poplužním dvoře Elenorov kousek od Býchor, kde byl v té době její otec Jan nádeníkem. Dvůr nechal r.1864 vybudoval majitel kolínského velkostatku František Xaverius Horský a jeho pozůstatky lze najít ještě dnes. Po Václavovi přijde na svět r. 1874 Jan a v r. 1879 nejmladší Marie. Všichni jsou již narození v Býchorech č.p. 67. (Byť se v literatuře uvádí, že měl Václav mít ještě asi 7 sourozenců, v matrikách dohledáme pouze tři.)
