Zpět na Příběhy zakázkové

Putování za Řepíky

Tento prostor je a bude vyhrazen pro příběhy klientů, známých a přátel, a díky jejich příběhům se tak můžete seznámit s krajem českým i moravským, prostředím městským i venkovským, s životy lidí obyčejných  i  ještě obyčejnějších, a přesto každý svým způsobem jedinečným a krásným. Prvním nerodinným příběhem o hledání  předků  je  tedy Putování za Řepíky  pro  Vladimíra  Řepíka  z  Horoměřic,  autora  několika knih o skupině Jethro Tull, který vyslovil přání o jakési doplnění jím již započaté linie Řepíků.

Tady je ….

Na jižním okraji pravěké posvátné džbánské krajiny leží obec Hředle neboli Bručánov. Vesnice rozkládající se na úpatí náhorní plošiny,  hřeben Džbánu jako ochranné křídlo nad sebou.  Místo, které se v roce  1829  stane rodištěm   dělnického  básníka  Františka  Chládka   a  o 11  let  později   i  rodištěm  Václava Řepíka.  Když   si dvacetiletý Václav vezme v  r. 1861 za manželku  Annu Jedličkovou  z  Hořesedel a následně zplodí čtyři  děti, nejspíš netuší, že v rodných Hředlích už mnoho času nepobude. Koncem šedesátých let  se  totiž jako spousta jiných Čechů rozhodne vlast opustit  a  emigrovat na Volyň… Usadí se  v  Malíně, kde se jim roku 1876  narodí ještě syn Václav.  Václavův   syn  Viktor  pak  přijde na svět  v  Moskovštině  r. 1901  a  Viktorovi  se  roku 1923 narodí Vladimír a o rok později ještě Viktor. Nás zajímá  starší Vladimír,  protože ten  se vrátí do Prahy, kde se mu v r. 1958 narodí Vladimír mladší, zadavatel poptávky na sestavení rodokmenu.
Když Vladimír dospěje,  stane  se jeho láskou skupina Jethro Tull,  které věnuje  3  knihy.  Hudba Jethro Tull  je doslova soundtrackem  jeho  života,  proto první kniha obsahuje  kompletně přeložené texty písní  a  ve druhé mapuje vývoj kapely za celou její existenci  a  vzdává skupině  a  Ianu Andersonovi  jejím prostřednictvím svůj hold. Druhou jeho vášní je malování a třetí pak kameny a megality. Posledně zmíněná záliba ho přivede po le- tech zpátky do míst,  po kterých  Řepíkové  kráčeli a  vyšlapovali, a  to  po  dobu minimálně 150 let.  Na známé kounovské řady i pod vrch Špičák, kde stojí několik postavených kamenů. Obě tyto lokality leží jen kousek od Milostína,  pomyslného  hnízda  Řepíků.  Zároveň  jsou  součástí  většího  komplexu kamenných staveb,  které spojuje  azimut  letního  slunovratu.  Na  pomyslné  šňůře  těchto  perel  údajně   kdysi  stával  i  kamenný  kruh u  Hředel.  Byl však podle pramenů rozebrán při stavbě chmelnic.
Chmel se ve Hředlích  mimochodem pěstuje už od  r. 1654  a dodnes je žádanou zemědělskou  komoditou. V  obci se nachází  i  muzeum,  jehož  součástí  je chmelařská expozice. Budova muzea stojí uprostřed atypicky podlouhlé a  úzké návsi  lemované  javory,  v sousedství  obecního  úřadu  a  kostela  Všech  svatých.   Pokud bychom ulicí pokračovali dál na východ, došli bychom ke stavení č. 26,  kam se přiženil již v úvodu zmiňovaný Václav Řepík,  syn Vojtěcha  a Josefy roz.  Laurichové.  Vojtěch  se narodil  ale už v Milostíně a to Michaelovi Řepíkovi a Anně roz. Bařtipánové z Povlčína č. 4. Z osmi jejich dětí přežilo šest.  I  samotný Michael byl z osmi dětí,  které  jeho otec Václav (*1742)  zplodil  s  jedinou  ženou  –  Marií Hejdovou.  Stejně  tak  Václavův  otec Josef (*1712)  si vzal za manželku Marii, bohužel nevíme jakou. Zápis o oddavku se nám totiž jaksi nepodařilo nalézt.  Nicméně  právě   tato  dvojice  byla  dvojicí  nejplodnější.  Krom  samotného Václava  dala  život  ještě Martinovi,  dvojčatům Jiřímu  a  Vojtěchovi, Anně, Vavřinci, Kateřině, Matějovi, Marii a Veronice.
Na  konci milostínského řetězu  Řepíků  pak  stojí Jakub  s  manželkou Dorotou – vdovou po Matěji  Stibrovi. Vezmou  se  v  r. 1706  v  Kněževsi,  odkud Jakub  pocházel.  A  tak opouštíme mutějovické matriky a zlehka se ponoříme do těch kněževeských. Tam nakonec dohledáme sňatek Bartoloměje Řepíka s Evou Procházkovou. Svatba proběhne r. 1678 v Kněževsi a první potomek se  jim narodí  v  r. 1685.  Dají mu jméno  Jiřík. Jenže tím výčet  narozených  Řepíků  v  Kněževsi  končí.  A tak znovu a lépe a matrika Kněževes 01  ještě jednou.  Chybí nám  přece Jakub!  A byť tedy  ani  tentokrát  žádného  Řepíka  nenajdu,  zarazí  mě  zápis  o  narození  Jakuba jakémusi Bartoňovi Rausovi a jeho ženě Evě.  Záměna Řepíka za Rause není zrovna pravděpodobná, ale užitá jména Bartoň a Eva jsou přinejmenším podezřelá. Kolega Honzík je stejného názoru, a tak projede pozemkovou knihu pro Kněževes a vítězství je na dosah. Roku 1667  „Tomáš Řepík koupil a ujal tento grunt od předešlého držitele Jana Soukupa“.  (zde.: https://ebadatelna.soapraha.cz/a/1104/305#)
A  protože  před  Soukupem  byl  jeho  majitelem  Martin Raus,  gruntu se  pravděpodobně  říkalo Rausův. Což nám potvrzuje tušení, že dvojice Bartoň a Eva Rausovi jsou Bartoň a Eva Řepíkovi. Bohužel se v zápise nepíše vůbec nic  o  samotném Tomášovi,  takže  se  můžeme jen dohadovat, odkud asi do Kněževsi přišel. Víme však, kdy zemřel  a  že  byl nejspíš otcem nám již známého Bartoloměje čili zkráceně Bartoně.
„To nemohl umřít  o  rok dříve?“ čertí  se kolega Honzík  a  na vysvětlenou  hned  dodá: „Ta  gruntovnice končí  rokem 1693,  takže kdyby umřel dřív, mohlo tam být k němu něco dopsáno…“
Jenže cesty boží jsou nevyzpytatelné a  Tomáš Řepík měl zkrátka v knize osudu dopřán rok navíc. A tak umírá 19.4. 1694 a  dle záznamu  v  matrice  byl  pochován  u  sv.  Jakuba.  Google potvrdí,  že u kněževeského  kostela zasvěceného  sv. Jakubovi  se  skutečně  kdysi pohřbívalo a kronika obce vydá informaci,  že se
ke kostelu „na ostrově“ přicházelo se po dřevěných  lávkách a  „okruh  vodní  byl  asi  tak  18 m  široký.
Na  břehu  na  straně kostelu bližší byla zeď z hrubého zdiva skoro  3 metry vysoká, dovnitř ke kostelu vcházelo se brankami. Jedna byla na západní straně,  druhá  na straně východní, obě byly zděné,  klenuté, vkusné.  Prostora mezi kostelem  a zdí používa-la se jako hřbitov.  Původní kostel byl dřevěný, farním kostelem byl již od r. 1318
.“
A  byť tedy víme,  že byl Tomáš pohřben do kněževeské země,  na  současném hřbitově  jeho  hrob nenajdeme. Naopak při návštěvě hřbitova mezi Milostínem a  Povlčínem  zaznamenáme  neuvěřitelných 13 pochovaných rodin Řepíků.
Nakonec se vydáme přímo do  Milostína.  Krom  dokumentace  domu  čp.  23  bych  ráda  i  obhlídku  místního kostela.  Sice  si  nevybavuji,  že   by v Milostíně nějaký kostel vlastně vůbec byl, ale zároveň mám jistotu, že
v matričních  zápisech  se  slovní  spojení  „v  chrámu  Páně  Milostínském“  objevovalo.  Záhada  vyřešena  záhy, neboť   wikipedie  hlásí,  že  kostel  v  Milostíně  kdysi  skutečně  stával,  ale že  byl  ve 30. letech 20. st.  zbořen. Nacházel  se  prý  v  jižní  části návsi, tam kde je dnes autobusová zastávka a byl zasvěcen svatému Michaelovi archandělovi.  Zdokumentovat  místo,  kde se téměř všichni Řepíkové ženili a kde jim pan farář skrápěl svěcenou vodu čelo, je tedy bohužel nemožné.
Z Milostína to vezmeme přes Hředle a točitou stoupající silnicí vyjedeme na Džbán a dál k Ročovu. Zpětnému pohledu  na  obec,  které pověst  o  býku zavřeném v kostele, dala své přízvisko i samotného býka ve znaku, se neubráním. A stejně tak nedokážu zahnat ani myšlenku  na Františka Chládka,  hředelského  rodáka, kterému víska pod Džbánem byla domovem a pro niž vypsal své očarování v básni …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.