Tento prostor je a bude vyhrazen pro příběhy klientů, známých a přátel, a díky jejich příběhům se tak můžete seznámit s krajem českým i moravským, prostředím městským i venkovským, s životy lidí obyčejných i ještě obyčejnějších, a přesto každý svým způsobem jedinečným a krásným. Prvním nerodinným příběhem o hledání předků je tedy Putování za Řepíky pro Vladimíra Řepíka z Horoměřic, autora několika knih o skupině Jethro Tull, který vyslovil přání o jakési doplnění jím již započaté linie Řepíků.
Tady je ….
Na jižním okraji pravěké posvátné džbánské krajiny leží obec Hředle neboli Bručánov. Vesnice rozkládající se na úpatí náhorní plošiny, hřeben Džbánu jako ochranné křídlo nad sebou. Místo, které se v roce 1829 stane rodištěm dělnického básníka Františka Chládka a o 11 let později i rodištěm Václava Řepíka. Když si dvacetiletý Václav vezme v r. 1861 za manželku Annu Jedličkovou z Hořesedel a následně zplodí čtyři děti, nejspíš netuší, že v rodných Hředlích už mnoho času nepobude. Koncem šedesátých let se totiž jako spousta jiných Čechů rozhodne vlast opustit a emigrovat na Volyň… Usadí se v Malíně, kde se jim roku 1876 narodí ještě syn Václav. Václavův syn Viktor pak přijde na svět v Moskovštině r. 1901 a Viktorovi se roku 1923 narodí Vladimír a o rok později ještě Viktor. Nás zajímá starší Vladimír, protože ten se vrátí do Prahy, kde se mu v r. 1958 narodí Vladimír mladší, zadavatel poptávky na sestavení rodokmenu.
Když Vladimír dospěje, stane se jeho láskou skupina Jethro Tull, které věnuje 3 knihy. Hudba Jethro Tull je doslova soundtrackem jeho života, proto první kniha obsahuje kompletně přeložené texty písní a ve druhé mapuje vývoj kapely za celou její existenci a vzdává skupině a Ianu Andersonovi jejím prostřednictvím svůj hold. Druhou jeho vášní je malování a třetí pak kameny a megality. Posledně zmíněná záliba ho přivede po le- tech zpátky do míst, po kterých Řepíkové kráčeli a vyšlapovali, a to po dobu minimálně 150 let. Na známé kounovské řady i pod vrch Špičák, kde stojí několik postavených kamenů. Obě tyto lokality leží jen kousek od Milostína, pomyslného hnízda Řepíků. Zároveň jsou součástí většího komplexu kamenných staveb, které spojuje azimut letního slunovratu. Na pomyslné šňůře těchto perel údajně kdysi stával i kamenný kruh u Hředel. Byl však podle pramenů rozebrán při stavbě chmelnic.
Chmel se ve Hředlích mimochodem pěstuje už od r. 1654 a dodnes je žádanou zemědělskou komoditou. V obci se nachází i muzeum, jehož součástí je chmelařská expozice. Budova muzea stojí uprostřed atypicky podlouhlé a úzké návsi lemované javory, v sousedství obecního úřadu a kostela Všech svatých. Pokud bychom ulicí pokračovali dál na východ, došli bychom ke stavení č. 26, kam se přiženil již v úvodu zmiňovaný Václav Řepík, syn Vojtěcha a Josefy roz. Laurichové. Vojtěch se narodil ale už v Milostíně a to Michaelovi Řepíkovi a Anně roz. Bařtipánové z Povlčína č. 4. Z osmi jejich dětí přežilo šest. I samotný Michael byl z osmi dětí, které jeho otec Václav (*1742) zplodil s jedinou ženou – Marií Hejdovou. Stejně tak Václavův otec Josef (*1712) si vzal za manželku Marii, bohužel nevíme jakou. Zápis o oddavku se nám totiž jaksi nepodařilo nalézt. Nicméně právě tato dvojice byla dvojicí nejplodnější. Krom samotného Václava dala život ještě Martinovi, dvojčatům Jiřímu a Vojtěchovi, Anně, Vavřinci, Kateřině, Matějovi, Marii a Veronice.
Na konci milostínského řetězu Řepíků pak stojí Jakub s manželkou Dorotou – vdovou po Matěji Stibrovi. Vezmou se v r. 1706 v Kněževsi, odkud Jakub pocházel. A tak opouštíme mutějovické matriky a zlehka se ponoříme do těch kněževeských. Tam nakonec dohledáme sňatek Bartoloměje Řepíka s Evou Procházkovou. Svatba proběhne r. 1678 v Kněževsi a první potomek se jim narodí v r. 1685. Dají mu jméno Jiřík. Jenže tím výčet narozených Řepíků v Kněževsi končí. A tak znovu a lépe a matrika Kněževes 01 ještě jednou. Chybí nám přece Jakub! A byť tedy ani tentokrát žádného Řepíka nenajdu, zarazí mě zápis o narození Jakuba jakémusi Bartoňovi Rausovi a jeho ženě Evě. Záměna Řepíka za Rause není zrovna pravděpodobná, ale užitá jména Bartoň a Eva jsou přinejmenším podezřelá. Kolega Honzík je stejného názoru, a tak projede pozemkovou knihu pro Kněževes a vítězství je na dosah. Roku 1667 „Tomáš Řepík koupil a ujal tento grunt od předešlého držitele Jana Soukupa“. (zde.: https://ebadatelna.soapraha.cz/a/1104/305#)
A protože před Soukupem byl jeho majitelem Martin Raus, gruntu se pravděpodobně říkalo Rausův. Což nám potvrzuje tušení, že dvojice Bartoň a Eva Rausovi jsou Bartoň a Eva Řepíkovi. Bohužel se v zápise nepíše vůbec nic o samotném Tomášovi, takže se můžeme jen dohadovat, odkud asi do Kněževsi přišel. Víme však, kdy zemřel a že byl nejspíš otcem nám již známého Bartoloměje čili zkráceně Bartoně.
„To nemohl umřít o rok dříve?“ čertí se kolega Honzík a na vysvětlenou hned dodá: „Ta gruntovnice končí rokem 1693, takže kdyby umřel dřív, mohlo tam být k němu něco dopsáno…“
Jenže cesty boží jsou nevyzpytatelné a Tomáš Řepík měl zkrátka v knize osudu dopřán rok navíc. A tak umírá 19.4. 1694 a dle záznamu v matrice byl pochován u sv. Jakuba. Google potvrdí, že u kněževeského kostela zasvěceného sv. Jakubovi se skutečně kdysi pohřbívalo a kronika obce vydá informaci, že se
ke kostelu „na ostrově“ přicházelo se po dřevěných lávkách a „okruh vodní byl asi tak 18 m široký.
Na břehu na straně kostelu bližší byla zeď z hrubého zdiva skoro 3 metry vysoká, dovnitř ke kostelu vcházelo se brankami. Jedna byla na západní straně, druhá na straně východní, obě byly zděné, klenuté, vkusné. Prostora mezi kostelem a zdí používa-la se jako hřbitov. Původní kostel byl dřevěný, farním kostelem byl již od r. 1318.“
ke kostelu „na ostrově“ přicházelo se po dřevěných lávkách a „okruh vodní byl asi tak 18 m široký.
Na břehu na straně kostelu bližší byla zeď z hrubého zdiva skoro 3 metry vysoká, dovnitř ke kostelu vcházelo se brankami. Jedna byla na západní straně, druhá na straně východní, obě byly zděné, klenuté, vkusné. Prostora mezi kostelem a zdí používa-la se jako hřbitov. Původní kostel byl dřevěný, farním kostelem byl již od r. 1318.“
A byť tedy víme, že byl Tomáš pohřben do kněževeské země, na současném hřbitově jeho hrob nenajdeme. Naopak při návštěvě hřbitova mezi Milostínem a Povlčínem zaznamenáme neuvěřitelných 13 pochovaných rodin Řepíků.
Nakonec se vydáme přímo do Milostína. Krom dokumentace domu čp. 23 bych ráda i obhlídku místního kostela. Sice si nevybavuji, že by v Milostíně nějaký kostel vlastně vůbec byl, ale zároveň mám jistotu, že
v matričních zápisech se slovní spojení „v chrámu Páně Milostínském“ objevovalo. Záhada vyřešena záhy, neboť wikipedie hlásí, že kostel v Milostíně kdysi skutečně stával, ale že byl ve 30. letech 20. st. zbořen. Nacházel se prý v jižní části návsi, tam kde je dnes autobusová zastávka a byl zasvěcen svatému Michaelovi archandělovi. Zdokumentovat místo, kde se téměř všichni Řepíkové ženili a kde jim pan farář skrápěl svěcenou vodu čelo, je tedy bohužel nemožné.
v matričních zápisech se slovní spojení „v chrámu Páně Milostínském“ objevovalo. Záhada vyřešena záhy, neboť wikipedie hlásí, že kostel v Milostíně kdysi skutečně stával, ale že byl ve 30. letech 20. st. zbořen. Nacházel se prý v jižní části návsi, tam kde je dnes autobusová zastávka a byl zasvěcen svatému Michaelovi archandělovi. Zdokumentovat místo, kde se téměř všichni Řepíkové ženili a kde jim pan farář skrápěl svěcenou vodu čelo, je tedy bohužel nemožné.
Z Milostína to vezmeme přes Hředle a točitou stoupající silnicí vyjedeme na Džbán a dál k Ročovu. Zpětnému pohledu na obec, které pověst o býku zavřeném v kostele, dala své přízvisko i samotného býka ve znaku, se neubráním. A stejně tak nedokážu zahnat ani myšlenku na Františka Chládka, hředelského rodáka, kterému víska pod Džbánem byla domovem a pro niž vypsal své očarování v básni …
Stránky:
- 1
- 2
