V samém srdci přírodního parku Džbán, asi jeden kilometr pod zříceninou opukového hradu Pravda, leží obec Pnětluky, dříve nazývaná Netluk či dokonce Medluk. Vesnice rozkládající se převážně na levém břehu Pnětluckého potoka, ve které začneme genealogické pátrání po rodu Seemanů. Příjmí, které evokuje německou dětskou písničku a která mi od té doby zní v uších ….
Blau, blau, blau
ist alle meine Kleider…,
blau, blau, blau
ist alles was ich hab‘ …
darum lieb‘ ich, alles was so blau ist,
weil mein Schatz ein Seeman ist!
Prvním hledaným Seemanem je Arnošt, který se v Pnětlukách narodí v r. 1921 na čísle popisném 78. Jeho rodiči jsou Antonín Seeman a Božena rozená Horáčková. Sčítací operáty vydají informaci o tom, že zmíněný Antonín se narodil 10.6.1887 v Pnětlukách čp. 69. Od tohoto bodu se můžeme již snadno odpíchnout, a tak se na pár let usídlíme v obci, jejíž název je údajně odvozen od tzv. pní tedy kmenů. Název se tak vysvětluje jako ves pnětluků, – lidí, kteří silně tlukou do kmenů. Jak se však záhy ukáže – neohřejeme se tu dlouho. Antonínovými rodiči byli Václav Seeman (*1856) a Marie roz. Nováková z nedalekých Tuchořic. Jen o 14 let dříve (v r. 1842) si pnětlucká rodačka Františka Knopová (Václavova matka) vezme Vojtěcha Seemana (*1818) z Nového Hradu a tím se proti proudu času posuneme o 10 km severněji – do dnešního Jimlína. V kolonce určené poznámce o otci se dočteme, že Adalbert [Vojtěch] byl „Sohn des Joseph Seeman Windmüller“. Nadšeně si ve slovníku ověřuji, že Josef Seeman byl skutečně mlynářem ve větrném mlýně jen kousek od jimlínského zámku.
Pod jeho jižním svahem se v minulosti měla nacházet kaskáda 2 rybníků. Pozůstatky jednoho z nich najdeme u železniční tratě na západ od zámku. Rybníky přímo pod zámkem měly své opodstatnění – neboť na jižním svahu byla ještě v průběhu třicetileté války vinice a její jižní umístění, navíc nad rybníkem, který vinnou révu ochlazoval, přinášelo významnou úrodu…
Díky autorovi fb stránek „Zámek Nový Hrad Jimlín, p. o.“ zjistíme, že Nový Hrad byl v minulosti vyobrazen malířem Ferdinandem Runkem a později i grafikem Dr. Kunikem.
Při pohledu na obraz od F. Runka je ovšem mnoho věcí přehnaných – rybník přímo pod palácem už v 19. století nebyl a skála působí velmi masivně na to, aby dokládala jakoukoliv dřívější vinici – je to zkrátka romantická idylická představa 19. století… Z první poloviny 19. století jsou dochovány ještě další 2 pohledy, první je dílem taktéž Ferdinanda Runka (kolem roku 1804) včetně romantické skály a rybníka a druhý pohled je již bez rybníka, ale dokládá hospodářské zázemí Nového Hradu (schwarzenberský špýchar i větrné mlýny). A tady samozřejmě zbystříme, neboť svítá naděje, že existenci i pozici „Seemanova“ větrného mlýna můžeme dokázat. Což se při pohledu zblízka na Kunikeho grafiku potvrdí. Dva větrné mlýny holandského typu vykukují nalevo od zámku, jen kousek od schwarzenberského špejcharu.
A protože s větrným mlýnem se člověk jen tak nesetká ani v dnešní době, v té historicky starší je to tím spíše raritní a nevšední zajímavost. Holandský typ mlýna, který byl hodně rozšířený na území Česka, měl půdorys kruhu. U tohoto typu se natáčela pouze střecha s mlýnským kolem. Mlýn měl v mnoha případech dvoje dveře, aby se při natočení střechy bylo do mlýnu možné dostat.
V minulosti se na lopatky větrného kola natahovala plachta, která sloužila pro chod kola pomocí působení větru. Na území, kde panovalo chladnější klima, bylo toto řešení však dlouhodobě nevyhovující kvůli zamrzání plachty. Později byla plachta na jednotlivých částech kola nahrazena dřevěnými lamelami. Uspořádání plachet větrného kola mlýnu v minulosti signalizovalo různé události, a to například narození dítěte, smutek nebo varování.
U holandského typu byl mlýn většinou třípatrový. V přízemí bydlel mlynář a další dvě patra sloužila pro umístění jednotlivých strojních zařízení pro provoz mlýnu. Interiér mlýna býval skromně zařízený. Díky jeho kruhovému či oválnému půdorysu bylo nutné přizpůsobit konstrukci střechy, která často mívala tvar kopule, jehlanu nebo byla řešena valbou. Fasáda mlýnu se oplášťovala jednoduše pomocí dřevěných desek vodorovně i svisle.
Takový mlynář však byl zpravidla současně i zemědělcem, neboť samotný provoz mlýna k celoroční obživě rodiny nepostačoval. Při stavbě mlýnů i jejich údržbě si mlynáři zpravidla vystačili sami, protože museli ovládat řemeslo mlynářské i sekernické, takže dokázali dřevo nejen opracovat, ale také smontovat jednotlivé části, ovládali i opracování kovů, později i montáž a elektroúdržbu různých mlýnských strojů a motorů. Díky těmto dovednostem byli mlynáři svému okolí v mnohém potřební a užiteční, takže byli všeobecně uznáváni a váženi, z toho důvodu byli žádáni i o kmotrovství při křtech dětí, svědčili při svatbách a jiných příležitostech. Z ekonomických důvodů byl však nejčastěji mlýn obsluhován jen členy mlynářovy rodiny. Někdy vypomáhal tzv. prášek, vandrovní tovaryš nebo krajánek. Mlýny byly také místem setkávání, takže pro široké okolí představovaly zdroj informací o dění ve světě.
Práva a povinnosti mlynářů stanovovala vrchnost, později byla stanovena v cechovních artikulích, kde byli také mlynáři nabádáni k poctivosti, mravnosti, k soucítění s potřebnými. Do cechů byli přijímáni jen lidé vyučení, morálně a mravně zachovalí, s čestným původem. V mnohých mlýnech bylo možno spatřit „mlynářské desatero“, vyvěšené ve mlýnici, které svým obsahem působilo i na chování mlečů.
Větrné mlýny byly postaveny na místech širokého rozhledu, proto byly zpravidla pro své okolí dominantní. Mleli v nich především chalupníci a drobní zemědělci. Obilí k mletí přinášeli na zádech, případně na trakaři, jiní přijížděli s kravkami a s povozem. Mouka z větrných mlýnů byla tmavší a mletí trvalo déle než ve mlýnech vodních. Platba za mletí však bývala nižší. Lidé přiváželi žito (rež) nebo pšenici, ječmen, viku, hrách nebo kukuřici (turkyň).
Stavba a postavení mlýna, ať už větrného nebo vodního, byly vždy velkou událostí pro širší kraj, také pro mlynáře z okolí a jeho rodinu. Taková událost neunikla ani krajánkům a různým podomním obchodníkům. Součástí slavnosti bylo pohoštění, i když mnohdy velmi skromné, neboť mlynář byl zpravidla stavbou mlýna značně zadlužen. Mlýn byl k takové oslavě ověnčen a nescházel ani hudebník či harmonikář, který zahrál k tanci.
Byly–li perutě mlýna zastaveny ve znamení kříže, znamenalo to, že není co mlít.
- Postavení perutí do tvaru X znamenalo, že mlýn je mimo provoz, bylo tomu tak i v
neděli a ve svátek.
- Při úmrtí mlynáře zůstával mlýn do doby pohřbu stát
Průměr zdiva holandského větrného mlýna je zaznamenán od 7 do 14 metrů, výška větřáků tohoto typu bývala od 8 do 14 metrů. Ve zdivu bývaly dva vchodové otvory pro případ, že perutě se právě otáčely před jedním z nich.
Život na Novém Hradě byl zcela jistě podobný životu v ostatních obcích, něčím se však přece jen lišil. Pokud se mlynář podíval po ránu směrem k severu, naskytla se mu překrásná scenérie probouzejícího se Středohoří se všemi svými kopci a vrcholy, zastíněná, nasvícená i obestřená mlžným oparem. A vždycky naprosto jedinečná a uchvacující.
Ale vraťme se k narozenému Vojtěchovi, respektive k jeho otci Josefovi Seemanovi (*1770) z Nového Hradu a matce Marii Zelenkové z Cítolib. Dohledat jejich sňatek bylo poněkud náročnější, nicméně nakonec se přece jen zadařilo. V soupisu poddaných v třeboňském archivu z let 1815-1817 nalezneme pod jménem Josefa Seemana a jeho manželky Kateřiny výčet 5 dětí včetně Antona Knopa (15) a Václava Landy (7). Což značí, že Antonína Josef vyženil sňatkem se svou druhou ženou Annou Marií Knopovou a Václava pak se současnou manželkou Kateřinou roz. Zelenkovou, ale ovdovělou Landovou. Kateřina se narodila v r. 1787 v Cítolibech, již v pouhých 15 ti letech se ale provdala za 50 letého vdovce Jana Landu z Lenešic. A protože jsme zmínili Annu Marii i Kateřinu, uvedeme i Josefovu první ženu – Dorotu Rudolfovou.
Josefův otec Josef st. (*1739 ) je v matrice zapsán jako „molitoris in mola ventosa“, čili opět mlynář větrný, byť již narozený v Lipenci. Podle zápisů narozených dětí a posléze i zemřelých dospělých můžeme celkem jistě tvrdit, že oba větrné mlýny obývali Seemanové. Čp. 6 Josef st. s Rosinou roz. Polákovou a čp. 7 mladší Josef s Marií Zelenkovou. Vypadá to, že s odchodem Vojtěcha do Pnětluk, opouští mlýn i jeho otec Václav, protože záznam o jeho úmrtí najdeme už v knize zemřelých pro obec Pnětluky.
Jak jsme se zmínili o něco výše, Josef st. se narodil v Lipenci, a to Václavu Seemanovi (*1703) a Dorotě Knopové.
Václavův otec se jmenoval Michael a je zaznamenán v pozemkové knize pro Lipenec, když kupoval pole. Dále víme, že matka se jmenovala Dorota. V třeboňském soupise poddaných pro Velkostatek Nový Hrad z r. 1720 je Michael Seeman uvedený jako šedesátiletý a Dorota padesátiletá. Dopočteme si tedy jejich přibližná data narození a tím bohužel veškeré jistoty končí. Nikde ani zmínka o tom, odkud by do Lipence přišli. Hypotéza, že jejich původním působištěm mohla být Havraň u Mostu, nakonec padne, protože v havraňských pozemkových knihách je Michaelův otec Bartoloměj uváděn ještě v r. 1698 a my víme, že v té době už byl prokazatelně v Lipenci.
Vraťme se teď k existenci Seemanovic rodu figurujícímu téměř po celé jedno století na novohradských větrných mlýnech. Minimálně Václav (*1703) je už uváděn jako mlynář větrný a tím posledním Seemanem (v rodové větvi Arnošta Seemana), který se ve mlýně narodil, (i když v dospělosti Nový Hrad opustil, aby svůj život i další pokolení spojil s obcí Pnětluky), byl Vojtěch (*1818).
Jak rád by si člověk představil život ve mlýně, který byl jeho obyvatelům domovem takovou dlouhou dobu. Jak rád by nahlédl do skrovných místností, natáhl se na kavalec a na chvíli na sebe nechal působit atmosféru 19. století. A tak zavírám oči a zkouším se přenést do Štědrého dne roku 1825 … Vítr se opírá do tlustých zdí, které sice nezabrání prosincovému prochládání, ale i tak je jeho nápor pro mlýn jen slabé šolíchání. Přesto zvuk dutého hukotu narážejícího větru a představa sněhových vloček, které se snáší na krajinu, působí pokojně a smířlivě. Jak víme z odborných pramenů, Štědrý den byl až do podvečera dnem pracovním, i když – zvláště odpoledne – převládaly přípravy a úklid pro slavnostní večeři. Po snídani bylo zvykem držet celodenní půst až do štědrovečerní večeře. Odpoledne byl postaven na rozlehlém kuchyňském stole vánoční stromek. Na něm byly zavěšeny různé ozdoby, převážně zhotovené z papíru a ze slámy. Také tam bývalo několik vánočních třpytících se „baněk“. Na větve se zavěšovalo domácí pečené těstové, případně perníkové cukroví. Na stole pod vánočním stromkem byl vždy položen bochník chleba, koláče a nádoba s medem. V podvečer byla pomocí rýžových kartáčů vydrhnuta prkenná podlaha, na stůl položen bílý ubrus a na něj pak nádobí. Poté se již jen čekalo na místního obecního posla a jeho ženu, kteří postupně obcházeli všechny domy v dědině. Každému hospodáři trubkou odtroubili část některé koledy a popřáli příjemné a spokojené Vánoce. Do košíku dostali výslužku, tj. koláče, příp. mouku a kus uzeného. Pak všichni zasedli u stolu, pomodlili se Otčenáš a zavzpomínali na zemřelé, strádající a trpící. Slavnostní štědrovečerní večeře začínala polévkou, pak bývala zpravidla krupice s máslem, hořčicí a medem nebo s cukrem. Nakonec byl podáván čaj a koláče. Po delším společném prožitku štědrovečerního večera se dospělí odebrali do kostela na půlnoční mši, ostatní až ráno na ranní pobožnost.
… Mrazivá noc vyjasnila nebe i následné ráno a obloha získala blankytný nátěr. Boží hod na tehdejším Novém Hradě nabídl čistý vzduch a nedozírnou viditelnost na všechny kopce Středohoří, jejichž vrcholky jako by se topily v rozpěněném moři…. Děti Seemanovic oblečené v tmavě modrých kabátcích vyšlapují směrem ke kostelu na ranní bohoslužbu. A tak není divu, že opět slyším ten dětský nápěv a tentokrát mu i rozumím ….
Modré, modré, modré
je všechno moje oblečení,
modré, modré, modré
je všechno, co mám …
proto miluji všechno, co je tak modré,
protože můj miláček je Námořník!
