Kousek pod kostelem, ve vzdálenosti cca 100 m, ve stavení čp. 13, žili Jan Váša s Annou rozenou Hyvlovou, vdovou po Františkovi Fialovi. Na vysvětlenou alespoň zhruba nastiňme stav tehdejší situace. František Fiala si Annu vezme v r. 1835, a protože pochází z Neškaredic u Kutné Hory, je do Starkoče „z ohledu swého oženěnj propusstěný“. Rodiče dle všeho zůstali v Neškaredicích. A tak si manželé Fialovi pořizují Magdalenu (*1837), Kateřinu (*1839), Václava (*1843), Jana (*1841 a *1846) a nakonec pohrobka Františka (*1848). Magdalena a Jan zemřeli, přesto Anně po smrti manžela zůstaly na krku 4 děti. Jan Váša (52letý), také ovdovělý, si tedy v r. 1850 Annu bere i s jejími závazky a nastěhuje se k ní do Starkoče.
(Na mapě identifikačních skic z r. 1838 je krásně vidět, že Franc Fiala z čp. 13 vlastnil pozemky v místě zvaném Pod kostelem i na Stráni a na dalších lokalitách.) Jan Váša tak opouští rodný Podol, jak se v té době říkalo Bílému Podolí. A nejen rodný dům na návsi, ale vzdává se tímto i své letité funkce marktrichtera, městského rychtáře. Ve Starkoči zplodí s novou ženou Annou jediné dítě a to Bedřicha, který se narodí r. 1853. Je to právě tento Bedřich, který se stane spoluzakladatelem sušárny na ovoce. Nevlastní bratr Janova Jana narozeného 1837…
A s Janem ml. (*1837) a jeho sourozenci Václavem (*1828), Annou (*1835), Barbarou (*1821), Josefem (*1826) a Vincencem (*1841), tj. dětmi Jana st., který se po smrti manželky oženil do Starkoče, se rázem dostáváme do již avizovaného Bílého Podolí. Všichni se narodí na čísle popisném 65, stavení sotva 50 m jihovýchodním směrem od sv. Václava, který stojí na místě původního gotického kostela. Z roku 1679 pochází dosud dochovaný hlavní oltář, který dal zřídit Bernard František baron Věžník jako majitel Bílého Podolí. Roku 1699 kostel vyhořel, ale oltář zůstal nepoškozen. Znovu byl zřízen roku 1713 Janem Františkem hrabětem z Thunu. V roce 1821 došlo k slavnostnímu vysvěcení nového kostela nákladem Josefa Matyáše hraběte z Thunu a osadníků.
Nevíme, zda pětašedesátka stála u kostela odnepaměti, ale na indikačních skicách stabilního katastru z r. 1838 zakreslená je. I s pozemkem táhnoucím se dozadu za dům, na mapě s černě vyhotoveným popiskem Johann Wascha N.65.
Ze zápisů o narození dětí, které měl s Marií rozenou Veselou (dcerou primase) se dozvídáme, že už v r. 1832 je u Janova jména dodatek „rychtář podolský“ nebo německy „Marktrichter“, a v r. 1835 dokonce helvet rychtář. Jako o rychtáři se o něm knihy zmiňují ještě v roce 1842 v záznamu o narození syna Vincence.
Kdo však byl takový rychtář?
Na některých panstvích zastávali rychtářský úřad obvykle dobří hospodáři, vážení a vzdělaní, kteří bývali k přijetí funkce vyzváni vrchností, později byli také voleni. Při předávání funkce se stěhovala „obecní almara“ s úředními spisy vždy do usedlosti nového rychtáře. Zpravidla se stavení takového (dočasného) sídla rychty svou velikostí, výstavností ani uspořádáním nelišilo od usedlostí ostatních hospodářů. Což bylo i v případě rychty podolské, nevymykající se z řady stavení kolkolem návsi postavených. V Bílém Podolí byli pro zřízení obecních záležitostí a pořádku rychtáři, konšelé a primasové, jež jmenoval vrchnostenský úřad v Žehušicích. První osobou byl rychtář, jehož jmenovala vrchnost na dobu neurčitou. Rychtář měl na starosti hlavně věci soudní a pořádek v obci. Konšel, který vybíral daně, byl vojenským ubytovatelem, dále měl na starost obecní inventář a jmenoval se obecník nebo kontribučí. Za své úřadování byli rychtář a konšelé odpovědni vrchnosti v Žehušicích, kam předkládali obecní účty k revizi. Rychtář, obecník, starší konšel – primas byli zproštění roboty a za své služby dostávali od vrchnosti dar na přilepšenou, který se stával z piva, ryb a deputátu.
Po roce 1848 se slovo rychtář stalo označením prvního muže v obci, rychtář bylo totéž, co dříve purkmistr a dnes starosta či primátor. Právo soudní měl městys Bílé Podolí jen nižšího charakteru, tj. pro menší přestupky – např. rozepře, hádky, menší krádeže a toto právo vykonával rychtář. Hrdelní právo pro těžké zločiny neměl.
Vedle radnice k statku čp. 71 (Havránek) u zděného špejchárku stávala dřevěná obecní trestnice zvaná šatlava. Za velkého požáru 16.února 1848 shořela a nebyla na tomto místě obnovena. Za šatlavu pak sloužila oddělená místnost v domě poštovního úřadu (čp. 70). Ve staré šatlavě byla až do roku 1848 k trestání nepoddajných občanů dubová kláda, zvaná zdejšími obyvateli srub. Po požáru se ztratila. Kláda se podobala hrazení. Po stranách měla dva sloupky, mezi kterými se mohly volně pohybovat tři přitesané klády.
Mezi první a druhou byly vykrouženy dva otvory pro nohy a mezi druhou a třetí dva otvory pro ruce. Odsouzený občan se posadil na zem, nadzvedly se klády a ruce a nohy se strčily do otvorů. V této poloze strávil odsouzený několik hodin, někdy i celý den a musel udržovat kládu ve svislé poloze, neboť nebyla nikde připevněna k zemi. Zloději, který takto pykal, se položila ukradená věc vedle něho pro výstrahu.
Ke konci 19. století a na začátku 20. století byli zaměstnány u obecního úřadu osoby, které si dnes neumíme u obce jako zaměstnance představit. Například ponocný… Vycházel o desáté hodině večerní na náměstí v Bílém Podolí a od té doby muselo být v obci ticho. Ponocný oblečený v dlouhý kožich, s trubkou po boku, stál opřen o sukovici a sledoval, jak se městečko noří do tmy. Tři lampy na petrolej ozařovaly náměstí (jedna u pošty, druhá u křížku, třetí na rozcestí u kostela). Dále byly lampy v ulici k Semtěši, Na potoce a v ulici
do Pazderny. Ponocný měl v noci na starost celé Bílé Podolí, nesměl se nikde tropit hluk. Hlídal, aby nevznikl požár, popřípadě hlídal ves před zloději. Aby ponocný nespal, musel každou hodinu troubit. První hodinu v deset večer, poslední hodinu troubil v zimě pátou, v létě třetí a čtvrtou. Též byl povinen kontrolovat projíždějící vozy. K této funkci dostával od obce dlouhý kožich, huňatou čepici, vysoké boty a plat. Další důležitou osobou byl obecní strážník – policajt. Byl pravou rukou starosty, měl na starosti pořádek v obci, ohlašovat různé zprávy a obecní záležitosti, hlídal, aby se na taneční zábavy nedostali mladiství pod 16 let věku. Obecní strážník dostal od obce uniformu, služební čepici, šavli a buben. Fungoval jako dnešní obecní rozhlas, chodil po vsi Bílé Podolí, Koukalce a Bramborách a hlásil zprávy.
Posledním zmiňovaným byl polní hajný neboli hajka. Udržoval pořádek na polích, v obecním i selském lese. Každý den musel od rána do večera procházet celý podolský katastr. Na kabátu měl připevněn znak lva a přes rameno pušku. Dlouhá léta byl polním hajným Václav Říha.
Bílé Podolí je vesničkou schoulenou zčásti pod Železnými horami a ze severu chráněno příkrou stěnou Stráně. S oválnou návsí obehnanou domy, v severovýchodní části se stavbou kostela a na opačném konci s malým rybníčkem. Posuneme-li se však ještě o další dvě století zpátky, ocitneme se v době, kdy po ukončení 30leté války získal Bílé Podolí roku 1658 Bernard František baron Věžník. Po bitvě na Bílé Hoře (1620) nechal císař Ferdinand II. sebrat všechna privilegia v českých zemích a přivézt do Vídně, tím byla všechna privilegia zrušena. Lidé z Bílého Podolí a okolních vesnic museli chodit nakupovat do měst. Proto Bernard František baron Věžník požádal r. 1687 císaře Leopolda I. o obnovení 4 výročních trhů (jarmarků) a Bílé Podolí bylo zároveň povýšeno na městečko. S povýšením vesnice Podolí na městys byl Bílému Podolí udělen městský znak (Na modrém štítu a na zeleném trávníku, stojí divý muž ověnčený dubovým listím na hlavě a v pase, drží v pravé ruce palmu ze země rostlou, levou rukou se opírá v boku. Napravo zlaté písmeno W – Weiss – Bílý Podol a na levé straně písmeno M – Markt – Městys. V tomto období dostal městys i pečeť.) Ve kterém období se tak stalo, není přesně známo. Snad roku 1540, kdy bylo Bílému Podolí císařem Ferdinandem I. povoleno první privilegium na pořádání výročních trhů. Zpočátku se pořádaly pod podloubími domů, později si každý kramář pořídil boudu z plachty. Základem trhů byly výrobky ze lnu (hlavně plátno). Obyvatelé z širokého okolí chodili do Bílého Podolí o výročních trzích nakupovat plátno, kanafasy, sukno, obuv, obleky, kožichy, nádobí, síta atd. Nejdříve se konaly čtyři výroční trhy, později obecní zastupitelstvo požádalo ještě o jeden trh v listopadu (na sv. Kateřinu) tzv. zimní trh, na něm se podávaly i zimní teplé potřeby.
První trh – 2. února (den očišťování Panny Marie).
Druhý trh – 11.května (sv. Filipa).
Třetí trh – 22.července (Máří Magdaléna).
Čtvrtý trh – 28.září (sv. Václava).
Pátý trh – 25.listopadu (sv. Kateřiny).
Výroční trhy v Bílém Podolí zanikly za 1. světové války.
Další významností obce byla a je škola. Protože škola dává obci život, protože škola je a bude tlukoucím srdcem každé obce. Dříve, a myslíme opravdu hodně dříve, se v Bílém Podolí vyučovalo v obecním domě č. p. 72, v tehdejší radnici. Byla to jednopatrová budova s podloubím a nad její střechou se zvedala malá věžička. Radnice vyhořela 16.února 1848 při velkém požáru a později byla opět postavena v původní podobě. Avšak již bez podloubí a malé věže. V přízemních místnostech byla dle školní kroniky zřízena jednotřídní škola, jejímž posledním učitelem byl František Trojan. Místnosti v patře radnice sloužily pro účely úřední.
Původní škola v Bílém Podolí byla zrušena pravděpodobně kolem roku 1782, tedy v době, kdy byla postavena evangelická škola v Semtěši. Do této školy začali posílat evangelíci z Bílého Podolí své děti, načež katolické děti byly posílány do školy ve Zbyslavi. Následkem toho škola v Bílém Podolí pravděpodobně zanikla. V roce 1874, téměř po 100 letech, občané pociťovali nutnost zřídit školu novou. Byla proto odeslána žádost příslušným orgánům a se stavbou se začalo za pomoci všech občanů. 15. 9. 1896 se začalo vyučovat. A tak okenatá školní budova ve žlutavém kabátě stojí v samém srdci městysu už více jak 120 let a zcela jistě skýtala vzdělání nejednomu Vášovic dítku. A zcela jistě všechny do jednoho pocházely z jediného rodu Vášů, který v Bílém Podolí zapustil kořeny a po dlouhou dobu mu podolská země byla živnou půdou. Náš Jan (*1798), bývalý podolský rychtář, sice rodnou ves opustil, i se synem Jeníkem (*1837), který se také oženil do Starkoče, nicméně jeho druhý syn Josef v Podolí zůstal a obýval číslo popisné 98. Na podolské rychtě čp. 65 pak zůstal hospodařit Václav – třetí Janův syn. I Janův otec JAN I. (*1759) byl sedlákem a rychtářem, což dokazuje zápis o narození jeho dcery Doroty v r. 1805. Na čp. 52 pak žil otec JANA I. Jiří (*1726)s matkou Alžbětou roz. Pavlíkovou. A před ním i Jiřího otec rovněž JIŘÍ (*1697) s manželkou Ludmilou roz. Ptáčkovou.
A protože knihy zbyslavské farnosti počínají rokem 1658, obsahují pouze narození Václavovy dcery Kateřiny (*1658) a syna Jiřího (*1660). Nicméně Martin, který se žení v r. 1680 s Mandalynou Buršovou z Lovčic, v knize není. Narodil se tedy evidentně před r. 1658.
Stránky:
- 1
- 2
