Tím pádem se zdá, že je nad slunce jasnější, že rod Špičků se držel na stejných číslech několik století. Viz. informace výše o narození Josefa na čp. 32 (po roce 1802) a jeho matky Anny na čp. 13 (před r. 1802).
Podle kolegy Honzíka se situace s čísly domů ovšem měla následovně: Roku 1782 odkoupil Václav mladší Špička kousek půdy od svého otčíma Josefa Petrlíka, kterého si vzala Kateřina, jeho matka, po úmrtí Václava st. r. 1764. Tento kousek půdy se nacházel naproti přes potok. Václav mladší si tam vystavěl domek číslo 32. V první polovině byl přečíslován na číslo 13, které si nese dodnes. Jan (*1714), bratr Václava staršího, už roku 1744 odkoupil živnost na jihu vsi, tehdy číslo 14, v první polovině 19. století přečíslovanou na číslo 20. A zbývá nám původní grunt. Svého času číslo 22, někdy v první polovině 19. století přečíslováno na 27, toto číslo si stavení neslo až do svého zbourání. Zmíněný grunt držel Václav (1732-1764) a po něm jeho nejmladší syn Martin.
A pak začíná hledání Annina otce Václava a matky Kateřiny a všech jejích sourozenců. Ve finále tak máme celkem slušnou informaci o tom, že Václav s Kateřinou měli celkem 11 dětí, nicméně v r. 1804, kdy se narodila poslední Barbora, byly naživu jen 4. Matrika bohužel nevydá zápis o oddavkách V a K, ale v soupisu poddaných pro rok 1782-1783 je již u Kateřiny poznámka, že je vdaná. Máme tak o dataci alespoň hrubou představu. Kateřinin manžel Václav se narodil r. 1751 (stal se dělovozníkem, německy Stuckknecht) a byl synem Václava Špičky a Kateřiny Ciprianové a měl 5 sourozenců. Jeho otec Václav (*1732) byl posledním manželským dítětem dvojice Jakub a Ludmila Jirásková. Před ním se narodilo 7 sourozenců a osmý Jiří dokonce ještě sňatkem.
Jakubem nám na chvíli vznikne menší problém, protože ačkoli jeho bratry a sestry (celkem 5) se dohledat podaří, Jakubovo narození nám zůstane skryto. Naštěstí máme k dispozici gruntovní knihy. A tam najdu požadovaný zápis o gruntu Matouše Špičky. Kolega Honzík těch několik stran během chvilky sesumíruje do stručných faktů.
roku 1569 se přiženil Ondřej Špička [Ondráček Špička] k Marianě Špičkové
roku 1606 Ondřej předává grunt svému synovi Václavovi (*1580)
roku 1650 kupuje téměř pustý grunt po otci od svých bratrů Matouš Špička, syn Václava
roku 1678 přebírá po otci Matoušovi Václav Špička
roku 1715 přebírá od matky Margarety Jakub Špička
A tak máme konečně i to kýžené spojení Jakuba s rodiči Václavem a Margaretou potvrzené. Dokonce se dozvíme, že původní Špičkův grunt do r. 1569 patřil Vondráčku Špičkovi, poté ho od něj koupil Pavel Chodour. Tím se dostáváme dedukcí k dopočtenému datu narození prvního známého Špičky a tím je rozmezí let 1540-50. Zaručeně nejstarší rodokmen, který jsem kdy dělala. Bez kolegy Honzíka by však nebyl úplný a z lehké komplikace bych se asi nevymotala.
Na závěr uveďme informaci p. F. Štědrého o tom, že:
“ .… před r. 1870 se domáhala obec Solopysky odškolení od Hřivic a občané solopyští žádali konětopské, aby „společně o školu zakročili a tuto si pořídili v Konotopech. Však Konotopští na ten návrh nepřistoupili, že prý mohou děti jejich, jako otcové a dědové, do Hřivic dále choditi. I zřízena v Solopyskách r. 1870 škola samostatná. Kdyby byli konětopští návrh přijali, mohla být dnes škola konětopská trojtřídní.“
Škola v Konětopech byla postavena až r. 1890 nákladem 10.204 zl.
V Konětopech se ovšem nenachází ani kostel ani hřbitov. Oddávaní, křtění a pohřbívaní byli tudíž konětopští v sousedních Hřivicích v kostele sv. Jakuba. Od r. 1960 jsou Konětopy osadou Pnětluk.
Škola v Konětopech byla postavena až r. 1890 nákladem 10.204 zl.
V Konětopech se ovšem nenachází ani kostel ani hřbitov. Oddávaní, křtění a pohřbívaní byli tudíž konětopští v sousedních Hřivicích v kostele sv. Jakuba. Od r. 1960 jsou Konětopy osadou Pnětluk.
Jak už teď víme, byly Konětopy kolébkou rodu Špičků, nicméně již v 17. století se někteří usadili na Ročově a ve Vinařicích. V průběhu časů se tak rozeběhli do všech stran a koutů Podlesí. Podlesí, o kterém se krásně píše v Popisu lounském z r. 1920 a kde najdeme i krátký odstavec věnovaný přímo Konětopům:
„Pod náhlým svahem Boru s jedné a pod táhlou patou Marušky s Pravdou se strany druhé rozkládá se na stoku potoka Netluckého s Domoušickým dědina Konětopy. Má pěknou jednotřídní školu. Nad statky přečnívající komíny chmelních sušáren svědčí o hojném pěstování chmele. Na několika slaveních spatřujeme označenou výšku vody při průtrži mračen, snesší se nad obcí dne 25. května 1906. Průtrž udála se ve 2 hodiny odpoledne v Černodolech a Pecinách u Netluk, voda valila se ve výši 1 m po svazích úrodných polí a chmelnic až k podjezdům u železniční trati. Voda v potoce vystoupla přes 4 metry a zatopila celé údolí k Hřivicům a Jimlínu, kde se nemohlo po mostě. Silnice byla zaplavena ve výši jednoho metru. Škoda byla veliká, zvláště ve statku p.Marka. Záplava trvala přes tři hodiny, pak zase vody ubývalo. S Boru překrásná vyhlídka na údolí hřivické a Středohoří.“
Poslední řádky tak věnujme veršům Josefa Proška, které i po sto letech rozechvívají jemné tóny duše a které netřeba více komentovat….
Ó drahé Podlesí s tou zemí červenou,
s neladem vršků, s chmelu silnou vůní
jak v vzpomínkách tě stále nevidět?
Vše k srdci mluví tu tak živou písmenou,
že starou zvěst i šedá skála duní …
Stránky:
- 1
- 2
