A protože začínáme v Potvorově, určitě nebude od věci si o malé vísce mezi Žihlí a Mladoticemi něco málo povyprávět. První dokument, ve kterém je Potvorov zmiňován, pochází z roku 1204. Tato listina ves spojuje s Anežkou z Potvorova, která plaskému klášteru věnovala některé své statky. Po Anežce se majitelé Potvorova hojně střídali. Asi nemá význam jmenovat jednotlivé vlastníky s výčty roků, ve kterých jim ves náležela. Co je však podstatné, že byl Potvorov vždy rozdělen na dvě poloviny. Toto rozdělení vsi na dvě části však bylo důsledné: každá část měla nejen svého rychtáře, ale i hospodu a pastoušku. Při hranicích panství stály dvě kovárny. I po spojení obou částí v jednu politickou obec v kralovickém okrese roku 1849 rozdělení v určité formě přetrvávalo: až do roku 1912 musel být starosta z jedné části a první radní z druhé. Na společné výdaje se přispívalo v poměru, kdy plaská část platívala dvě třetiny a menší rabštejnská jednu třetinu. U vesnice se na začátku 20. století nacházel černouhelný důl Svatý Mikuláš. Uhlí se v něm pokusně dobývalo od března do září roku 1920 ze sloje o mocnosti 0,45 metru v hloubkách pět až 24 metrů.
Dominantou vsi je unikátní jednolodní pozdně románský kostel svatého Mikuláše z let 1160–1170 s přístavbou z 18. století a západní věží z roku 1825. Vedle něj stojí barokní fara s mansardovou střechou a znakem plaského kláštera a osobním štítkem opata Fortunáta Hartmanna z roku 1758.
Před již zmíněnými kovárnami stál sloupový litinový mezník vyznačující hranici panství Metternichů. Pro potvorovské byl sloup, kterému říkali nif-ňaf, symbolem roboty – z jeho jedné strany se chodilo v 19. století robotovat na dvůr Kalec, z druhé do Plas. Během 2. světové války někdo sloupu sejmul hlavice a po válce odstraněn i samotný sloup. O jeho opětovné postavení se postaral památkový ústav v roce 1953.
Z kroniky se také dozvídáme o stěhování obyvatel po válce, a to převážně do Kryr, Petrohradu, Žihle. I předkové pana Kouby (konkrétně synové Karla st. Josef a Karel) v r. 1947 Potvorov nadobro opustili.
Anežkou jsme začali, Anežkou také sekci o Potvorově skončíme. Je s ní totiž spojená roky vyprávěná historka o tom, jak Anežka, choť po Kunovi z Potvorova, r. 1214 navštívila svatou zemi, ze které se údajně nikdy nevrátila.
Než tedy Potvorov nadobro opustíme i my, poodhalíme další část koubovské historie spojené s Potvorovem. Zmíněný Karel (*1895) byl synem Františka Kouby (*1852) a Josefy Benešové z Trojan. Protože se ale František narodil jako nemanželský, jméno jeho otce neznáme, a tak musíme pokračovat jeho matkou, kterou byla Marie Koubová (*1830), dcera Anny Romové z Potvorova a Adama Kouby (*1799) již z Bílova čp. 18.
Z Potvorova se tak přesuneme dva kilometry na východ, do vísky Bílov, kde se 134 let pozdržíme. Konkrétně od r. 1823, kdy si Adam vezme Annu za manželku a přestěhují se do Potvorova a dál pak proti proudu času až do r. 1689, kdy Adamův prapradědeček Pavel koupí Koubovský grunt… Ale k tomu se ještě dostaneme.
