BÍLOV
V Bílově budeme virtuálně svědky života 4 generací, počínaje samotným Adamem (*1799), jeho otcem Matějem (*1765), a dále pak přes jeho otce Vavřince (*1728) až k Janovi (*1692). Každý ze jmenovaných má svůj vlastní příběh a každý si pro svůj pobyt na Zemi vybere jiné jméno. První zmíněný Matěj se narodí na čp. 5 jako třetí dítě Vavřince a Barbory Havlíkové. Má dva starší a tři mladší sourozence a v r. 1788 se ožení s Barborou Burešovou ze Sedlce 4. Tady bychom se na chvíli zastavili, protože rod Burešů byl jedním z nejstarších sedlckých rodů a my díky publikaci Lad. Knedlhanse známe i jeho historii. Není to samozřejmě jen rod Burešů, kvůli kterému nás Sedlec zajímá, ale to bychom předbíhali a příběhu tak ubrali na gradaci. Obcí s názvem Sedlec je v republice hned několik, ta Koubovská se nachází pouhý kilometr jižně od Bílova a žije zde kolem pouhého 100 obyvatel. V urbáři kaceřovského panství z roku 1558 je v Sedlci uváděno 8 usedlostí, na kterých hospodařili Havel Levý, Vaněk Bureš, Míka Jakeš, Jan Polívka, Blažek Janský, Vojtěch Prusík, Šimon Brož a Jan Bavor.
Matěj si příjmení Kouba ponechá. Na rozdíl od svého otce Vavřince a dědy Jana. Nutno samozřejmě podotknout, že to nebylo dáno jeho zodpovědným rozhodnutím, nýbrž zákonem z r. 1780, kdy se volba příjmí (víceméně dle chuti) zakázala a bylo uzákoněno používání jednotného příjmení. Díky bohu! A tak se Matěj stane otcem 9 dětí (jedno zemře jako malé), včetně Adama, který se ožení s Annou Romovou, se kterou zplodí 3 dcery a 3 syny. Jedním z ženských potomků je Marie, matka Františka, o obou jsme již psali výše.
Všichni žili v malé vsi Bílově, a protože měl Bílov velké štěstí na kronikáře, má jednak kroniku obce, ale i rodinnou kroniku Kouklů, jednoho z bílovských rodů. Pisatel zmíněné kroniky rodiny Kouklovy sám slyšel údajně od svého otce, že Bílov měl původně 16 lánů a 16 usedlých rodin – jejich všechna jména už asi nikdy nezjistíme. Tito osadníci nebyli však pravými vlastníky svých usedlostí, nýbrž pouhými nájemci a zároveň poddanými své vrchnosti. Roku 1404 vysadil plaský opat Bohumír (1399 – 1425) osadníky v Bílově právem zákupním čili emfyteutickým, které přišlo do českých zemí z Německa. Znamenalo to, že sedláci si mohli nezcizitelně zakoupit pozemky do svého vlastnictví a tím vlastně zabezpečit dědičné vlastnictví půdy, ovšem pod podmínkou, že nebude poddanému prokázáno nedbalé hospodaření. Mimoto právo zákupní určovalo povinnosti poddaných v podobě peněžních dávek pravidelně dvakrát ročně placených, obvykle na sv. Jiří a na sv. Havla. Toto právo bylo nepochybně výhodné jak pro poddané, tak i pro vrchnost, neboť každý člověk lépe pracuje na svém než na cizím. Pro osedlé ovšem na druhé straně mohlo být výhodou, že tyto peněžní dávky byly pro jejich statky už od začátku pevně sjednané, třebaže měna časem ztrácela na hodnotě prostřednictvím tehdy neznámé inflace. Jinými slovy, nezdražovalo se.
Dle urbáře z roku 1558 bylo v Bílově 12 osedlých. Václav Kočka ve svých Dějinách politického okresu kralovického uvádí i jména držitelů půdy. Tato jména se udržela v Bílově, alespoň jako označení stavení (např. „u Rečků „) až dodnes, a je možné, že předkové těchto rodů byli původními zakladateli Bílova, snad už ve dvanáctém století.
Jednou ze zajímavostí obce je kamenný kříž postavený ve „Škachovic bráně“. Ke cti a chvále Panny Marie ho r. 1886 postavili Blažej a Tekla Koubovi z Bílova č. 19.
Stěžejní pro náš příběh a vůbec pro jeho pochopení je postup, jak jsme od jednoho předka přešli ke druhému. A pochopitelně retrográdně směrem do minulosti. Proto se od posledního zmíněného Matěje Kouby (*1765) přesuneme k jeho otci Vavřinci.
